Ve svém eseji Příběh a totalita (1987) Václav Havel napsal: „Ideologie, založená údajně na autoritě historie, se stává největším nepřítelem historie.“ Mluvil samozřejmě o komunistické ideologii. Dnes je to ale antikomunismus, jenž tvrdí, že je založen na autoritě historie. Na všechno má odpověď a nelze mu nic vytýkat: éra před listopadem 1989 byla zlá a za všechno může komunismus, v minulosti i dnes. V tomto smyslu antikomunismus rovněž funguje jako ideologie. Skutečným opakem „komunismu“ pak není „antikomunismus“, ale, jak Havel správně poukázal, historie. Historie rovná se pochyby, debata, disent. Je protipólem ideologie.
Tento text píšu z pozice historičky. Chtěla bych reagovat na opakované překrucování rozhovoru, který jsem poskytla Veronice Pehe, v českých médiích a na sociálních sítích. Někteří tvrdí, že jakožto Francouzka, která sama minulý režim nezažila, nemám psát dějiny komunistického Československa. Ovšem kdyby historici směli psát pouze o tom, co sami zažili, neměli bychom žádné dějiny antiky, středověku, novověku, dokonce ani první světové války, a za chvíli už ani války druhé. Znamenalo by to také, že mladí Češi by neměli nárok na to psát dějiny své země. To je samozřejmě absurdní. Minulost nikdo nevlastní. My Francouzi jsme se to naučili, když americký historik Robert Paxton revolučně přepsal dějiny vichistického režimu ve Francii.
Opakem dogmatu není jiné dogma, ale pochyby, disent, komplexní debata.
Nikdy jsem nezažila komunistickou nadvládu. Ne protože bych byla ohromena francouzskými komunisty, ale protože jsem je nemohla vystát. Jejich dogmatismus mne tak odrazoval, že jsem odmítla legitimizovat režimy „východního bloku“ před rokem 1989 tím, že bych je navštívila. To ale neznamená, že mne tyto země neoslovily. Václav Havel, Jan Patočka a další psali o záležitostech, jež se týkají celé západní civilizace: ztráta hodnot po roce 1968, konzumní společnost jako jediný model existence nebo lhostejnost vůči druhému jako běžný komunikační model. Učila jsem se od českých myslitelů mnohem dříve, než jsem sem přijela a naučila se česky.
Lidé se mne ptají, proč jsem odmítla nabídku Martina Veselovského poskytnout rozhovor DVTV. Těsně předtím, než mne oslovil, začaly internetem kolovat zvěsti, že jsem „obdivovatelka“ komunismu, že jsem marxistka či neomarxistka (slovy zpravodaje ČT Jakuba Szanta: „západoevropský neomarxismus par excellence“), že falšuji dějiny, popírám rozsah zločinů komunismu, podporuji komunisty, jsem proti otevření archivů či proti uctívání obětí – nehledě na to, že v rozhovoru pro Alarm jsem řekla pravý opak. Veřejné pranýřování nevede k reflexivní atmosféře a sdílení nesmyslů na Twitteru, jak to udělal Veselovský, nevěstí pro případný rozhovor nic dobrého.
„Totalita“, či jakkoliv nazveme období mezi lety 1948 a 1989 v Československu (osobně mu říkám „komunistická diktatura“), ovšem zanechala jisté stopy. Svědectvím o hluboké destrukci českého kritického myšlení během jednačtyřiceti let komunistické nadvlády je nadále pokračující společenská potřeba slyšet „pravdu“ od etablované autority. Pro ty, kteří touží po takovém jednoduchém světě, mi dovolte zopakovat: opakem dogmatu není jiné dogma, ale pochyby, disent, komplexní debata místo titulku v Rudém právu. Nikdo nemá monopol na „historickou pravdu“ a ani by ho neměl mít. Demokracie znamená pluralitní společnost, jež vyžaduje konfrontaci různých názorů, včetně názorů na minulost.
Někteří lidé se také ptali, co jsem měla na mysli „neustálým procesem vyjednávání“ mezi režimem a občany a odsuzovali mou naivitu, pokud jsem si myslela, že se opravdu uskutečnilo jakési vyjednávání u kulatého stolu. Sociální vyjednávání či společenská smlouva, kterou jsem zmínila, je sociologický koncept. Neznamená, že si lidé a režim doslovně spolu sedli u stolu. Je odkazem na Havlův Dopis Dr. Gustávu Husákovi (1975) a mnoho dalších esejů. Podle Havla režim nabídl občanům za jejich politickou pasivitu spotřební zboží a relativně dobrý životní standard, respektive přinutil je k pasivitě strachem a „existenčním nátlakem“. Vůbec nejde o popírání toho, že někteří lidé, příliš mnoho lidí, zažilo osobně zaměřené represe. Havel tento systém „veřejného podplácení“ zamýšlel jako výchozí bod pro hlubší reflexi moderní evropské společnosti, její schopnosti odporu, anebo naopak jejího potenciálu pro souhlas s nadvládou. Je to reflexe, jež se opět týká všech Evropanů, a ne jenom Čechů. Podobné analýzy se objevily i v jiných středoevropských zemích, dokonce do takové míry, že se období posledních dvou desetiletí komunistické nadvlády začalo v akademických kruzích říkat „gulášový socialismus“.
V tomto kontextu začal koncept totalitarismu tratit na aktuálnosti v Německu už v roce 1993. Byl nahrazen zkoumáním „normálnosti“, „schopnosti jednání“, „praktik nadvlády“, „každodenní zkušenosti diktatury“ – tedy koncepty, které zpochybňovaly představu totální kontroly shora a nahradily ji pátráním po vztahu mezi vládci a ovládanými na „hranicích diktatury“ (Thomas Lindenberger). Němečtí historici poukazovali, že „v mnoha případech byla nucena vládnoucí komunistická strana (SED) v zájmu stability vyjít obyvatelstvu vstříc, ať už tím, že povolovala rockové koncerty pro mladé lidi, poskytla více svobody pro spisovatele a umělce, anebo dovolila neposlušným církevním vedoucím představitelům, aby pokračovali v aktivitách, které nebyly v souladu s politikou státu“, jak to formuloval Gary Bruce v práci The Firm (2010). Sovětská historiografie zná podobný trend ještě déle. Ke stěžejním dílům patří rozsáhlá studie Sheily Fitzpatrick o „obyčejných životech“ za stalinismu, kniha Everyday Stalinism (2000).
Jak tedy studovat komunismus? Totalitarismus je tak ideologicky vypjatý koncept, že vypovídá více o osobě, která jej užívá, než o realitě, kterou má popisovat. To je důvod, proč osobně preferuji Havlův koncept „autotality“ (Moc bezmocných, 1978), který zdůrazňuje dimenzi osobní zodpovědnosti. Jeden z mých profesorů Pierre Hassner, jenž vyrůstal v Rumunsku, říkával: „Já jsem totalitarismus.“ Tím myslel, podobně jako Havel, že totalitarismus je proměnlivý koncept, ztělesňující konkrétní historickou zkušenost každého jedince.
A jak dnes? Hassner cituje Jamese Joyce: „Historie je noční můra, z níž se pokouším procitnout.“ Ale, jak dodává, pro některé je noční můrou, ze které procitnout nechtějí.
Autorka je historička působící na Ústavu pro studium totalitních režimů.