Nedávno jsem v článku o proměnách mateřské péče psala o tom, jak jsou ideály mateřství a normy výchovy a starosti o děti historicky a kulturně proměnlivé. Šlo o příspěvek do diskuse o zajištění míst pro dvouleté děti ve školkách. Setkal se s kritikou i sympatiemi. Jeden z kritických hlasů se tázal, proč médium jako Alarm pléduje pro opatření, která mají vést k efektivnějšímu využití ženské pracovní síly, a tudíž přispět ke zlepšování ekonomických ukazatelů. Jinými slovy, proč levicový deník hájí pravicové hodnoty.
Usilovat o určitá politická opatření se dá skutečně z různých důvodů a pravice může s levicí na některých krocích spolupracovat, i když je k tomu vedou jiné ideály. Také požadavek, aby stát zajistil místa v institucích pro dvouleté děti, má různé motivace. Ekonomická efektivita je jen jedním z nich. Dalším argumentem bývá ekonomická nezbytnost dvou příjmů pro některé rodiny nebo nutnost zajistit obživu v případě samoživitelství. Ani tento argument se nejeví být zrovna levicovým. Stejně tak by situaci takových rodin mohly řešit lepší pracovní podmínky a důstojné mzdy nebo adekvátní rodičovský příspěvek.
Pokud se společnost rozhodne, že rodiny s malými dětmi zasluhují podporu a ženy mají mít možnost volby, kdy se budou chtít vrátit do práce, nemohou z této podpory vyjmout rodiny s dětmi ve věku dvou až tří let. Podpora musí být kontinuální.
Starostí levice by měla být dlouhodobá podpora státu potenciálně zranitelným sociálním aktérům, v tomto případě rodičům s malými dětmi. V tuto chvíli jsou podporováni rodičovským příspěvkem, jehož čerpání si rodiče mohou rozvrhnout sami. Tato volba je ovšem limitována právě tím, že pokud se rozhodnete čerpat rodičovský příspěvek kratší dobu než do tří let věku dítěte, ocitnete se v určitém období bez státní podpory. Zažila jsem to sama na vlastní kůži. Pracovala jsem na výzkumném projektu, moje dítě chodilo do soukromé školky a do jeho dvou let rodičovský příspěvek bohatě pokryl školkovné. Když mu byly dva roky a devět měsíců, projekt skončil a mně se univerzitní plat snížil na polovinu, rodičovský příspěvek jsem už nepobírala a státní školka dítě nevzala, ačkoli bylo samostatné a na školku vlastně zvyklé. Místo ale nebylo. Rok bylo tedy třeba platit soukromou školku z rodinného rozpočtu, ve kterém bylo jen 1,5 příjmu.
Zrod „tradiční“ rodiny
Povolávat ženy do práce z důvodu zvyšování HDP není zrovna levicové, ale nedávat jim jinou volbu než zůstat doma a pečovat o děti a pracujícího manžela také ne. Žena v domácnosti je model, který rozkvetl s průmyslovou revolucí. Německý sociolog Ulrich Beck poukazuje na to, že bez genderové dělby práce by těžko došlo k rozvoji kapitalismu. K němu bylo třeba, aby se část lidí mohla cele oddat svému zaměstnání, zatímco jiná část bude o tu první pečovat, osvobodí ji od běžných každodenních starostí o domácnost a potomstvo a umožní jí veškerou svou energii věnovat zaměstnavateli. Bylo také třeba, aby ti první produkovali a ty druhé spotřebovávaly. Toto uspořádání dnes označujeme za „tradiční“ a věčné, ačkoli podle Becka jde o dobové rozdíly mezi produkcí a rodinou. Élisabeth Badinter pak dává do souvislosti tyto ekonomické změny konce osmnáctého a průběhu dvacátého století s vynořením ideálu mateřské lásky, projevované intenzivní mateřskou péčí a výchovou. Byly to ženy v buržoazní domácnosti, které si díky příjmu manžela mohly mateřskou lásku dovolit a také na ni zbyly samy doma, když muž odešel do dobře placené práce. Zároveň se od nich tato láska a péče bezpodmínečně vyžadovala. Pokud by se chtěly nebo potřebovaly věnovat placené práci, měly jednoduše smůlu, protože pravidla mnohých, především středostavovských zaměstnání v devatenáctém století (a mnohdy ještě dlouho ve století dvacátém) neumožňovala práci matek a vdaných žen.
Kontinuální podpora
Ulrich Beck také upozorňuje na to, že v současné době se už i na ženy vztahují nároky na pracovní kariéru. V tomto ohledu jsou zrovnoprávněny s muži, mohou vykonávat všechna zaměstnání a i jejich hodnota je kapitalisticky poměřována pracovní úspěšností. Zaměstnání ale ženám přináší konflikt s očekávanou ženskou rolí. Nároky na pracovní zapojení nepřinesly dostatečné úlevy v životě rodinném. Muži na pole péče nevstoupili ve stejné míře jako ženy na pole práce. Beck píše, že zaměstnání u mužů s rodinou posiluje mužské rolové chování. Otcovství není překážkou pro výkon povolání, naopak k němu nutí. Ten, kdo musí živit manželku a děti a splácet hypotéku na byt, udělá, co se mu řekne, a je tedy považován za dobrého zaměstnance.
Zvyšující se možnosti volby pro ženy nejsou doprovázeny dostatečnou proměnou institucionálních řešení. Převedeno na téma školek a dvouletých dětí – pokud se společnost rozhodne, že rodiny s malými dětmi zasluhují podporu a ženy mají mít možnost volby, kdy se budou chtít vrátit do práce, nemohou z této podpory vyjmout rodiny s dětmi ve věku dvou až tří let. Podpora musí být kontinuální. Pokud rodičovský příspěvek končí ve dvou letech dítěte, musí pak následovat nějaká další forma podpory, například zajištění místa v instituci denní péče o děti.
A ještě naposledy Ulrich Beck: „Tam, kde muži a ženy chtějí vést ekonomicky samostatnou existenci, nemůže se to dít ani v rámci tradičně připsaných rolí vlastních nukleární rodině, ani v institucionálních strukturách práce v povolání, sociálního práva, urbanistického plánování, školství atd., které přímo předpokládají tradiční podobu nukleární rodiny s jejími genderově podmíněnými stavovskými základy.“ Požadavkem levice tedy nemá být efektivní využití ženské pracovní síly, ale zajištění takových systémových opatření, která umožní ženám vymanit se z tradičního genderového uspořádání, pokud si to budou přát.
Autorka je pracující matka.