Americký postkeynesiánský ekonom Steven Pressman v knize o padesáti největších světových ekonomech (Fifty Major Economists, 1999) prohlásil: „Spolu s Adamem Smithem a Johnem Maynardem Keynesem musí být Marx považován za jednu ze tří největších postav v historii ekonomie.“ Kniha vyšla v roce 1999 a na Pressmanově hodnocení Marxova významu pro ekonomii tak už neležel stín podezření, že jde jen o projekci velmocenského postavení Sovětského svazu. Byl to ale nepochybně Sovětský svaz, který se o toto Marxovo postavení, jakkoli možná nepřímo, zasloužil. Dílem, které Marxovo ekonomické a vlastně vůbec společenskovědní renomé zakládá, je nepochybně Kapitál. Ten ale navzdory tomu, že pro socialistické hnutí přelomu 19. a 20. století měl takřka sakrální statut, nebyl – a ani být nemohl – široce čten. Vědecké dílo, psané komplikovaným jazykem (o nic méně pro dělníky před sto lety než pro mnohé studenty společenských věd dnes), prostě postrádalo politickou brizanci mobilizujícího popularizačního materiálu. Ne že by ovšem takových textů Marx nenapsal také hezkou řádku.
Jediná kniha
Díky desítky let trvající intenzivní publicistické činnosti a neméně bohaté korespondenci bude mít kompletní Marxovo a Engelsovo dílo, vycházející od roku 1958 a stále ještě kompletně nevydané, v kritické edici MEGA 118 svazků. Přitom jedinou Marxovou dokončenou původní knihou je vlastně právě první svazek Kapitálu. Vedle ní stojí texty nevydané, fragmentární či nedokončené a také celá řada odpovědí, polemik a pamfletů, které „pouze“ vyvracejí názory, texty i osoby jiných autorů.
Dnes už je možná jeho přínos vstřebaný tak úspěšně, že s výjimkou postkomunistických skanzenů už nikde nevyvolává potřebu polemiky či zuřivého vyvracení.
Zároveň je Kapitál dílo, u něhož lze jen obtížně najít začátek a konec. Pouze první svazek vyšel ještě za Marxova života a z jeho rukou. Dva roky po jeho smrti, v roce 1885, vydal Engels ve své redakci díl druhý a za dalších devět let, v roce 1894 i třetí. Tím to ale zdaleka nekončí. V letech 1905–1910 vydává vůdčí teoretik Druhé internacionály a pražský rodák Karl Kautsky ve třech svazcích Teorie o nadhodnotě, jež měly podle Marxových plánů tvořit čtvrtý svazek Kapitálu. A Kapitálu samému předchází spis Ke kritice politické ekonomie z roku 1859, jenž je do něj z velké části včleněn, a také Rukopisy „Grundrisse“, rozsáhlý (v češtině má více než tisíc stran), ale fragmentární soubor ekonomických textů, vydaný až v roce 1939. A svým způsobem lze za úplný počátek považovat Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844, poznámky psané v Paříži, v nichž se Marx poprvé pokouší utkat vedle hegelovské filosofie i s politickou ekonomií (vyšly také až v roce 1932). Kapitál tak vznikal déle než dvacet let a ve svém celku jako dílo, které bylo mnohokrát započato, ale nikdy vlastně dokončeno. Bez Engelsova neúnavného naléhání by možná Marx nedokončil ani první díl a světlo světa by sotva spatřily díl druhý a třetí. Engels byl údajně vedle Marxových dětí jediný, kdo dokázal rozluštit nečitelný rukopis svého přítele.
Mlčení učenců
Byl to Engels, kdo do značné míry vytvořil „marxismus“ jako teoretický základ dělnického hnutí, které se formovalo v poslední třetině devatenáctého století v Evropě. Kapitál se pro toto hnutí stal základním ekonomickým příspěvkem, ale do značné míry tak esoterickým, že jeho čtenáři se omezovali na nepříliš početné intelektuální křídlo socialistického hnutí. O tom, co je nadpráce, jak vzniká nadhodnota a jaká je ekonomická podstata vykořisťování, si dělníci četli v popularizujících brožurách. Z Marxova díla měly větší vliv přístupnější texty. Daleko víc se četl Komunistický manifest a také fragmenty jako Předmluva spisu Ke kritice politické ekonomie. Pro dělnické hnutí byly ale nejspíš důležitější Engelsovy stručné a zároveň systematické popularizace jako Anti-Dühring, Vývoj socialismu od utopie k vědě nebo Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filosofie.
Kapitál zůstával v pozadí jako geniální monument, o nějž je možné se bez obav opřít, aniž by bylo nezbytné, aby se museli řadoví členové dělnických stran seznamovat s jeho obtížnými zákrutami. Mezi vůdčími socialistickými teoretiky zatím od konce 19. století zuřil boj o další vývoj hnutí a jeho dramatické zvraty zasahovaly ekonomické myšlení neméně než politickou doktrínu. Do sporu o revizionismus (zda je důležitější samotné hnutí, nebo jeho konečný cíl) se promítala i bezradnost nad neochotou kapitalismu padnout a paradoxním fenoménem čím dál větších volebních úspěchů sociálnědemokratických stran, které se v mnoha zemích staly těmi nejsilnějšími.
Mimo hnutí samotné se ale po dlouhou dobu Kapitálu moc pozornosti nedostávalo. Když vyšel, profesionálním ekonomům dokonce nestál ani za kritiku a Engels se tehdy marně snažil rozvířit o něm debatu psaním anonymních recenzí. Marxovi vlastně do konce života nezbylo než nadávat na zlovolnou zabedněnost německých učenců, kteří se rozhodli jeho životní dílo ignorovat. Když Masaryk v roce 1898 vydal Otázku sociální, v níž se s Marxovým „systémem“ kriticky vyrovnával, byl jedním z nemnoha univerzitně etablovaných učenců, kteří se v takové šíři o něco podobného seriózně pokusili. Z těch, kteří jej předešli, patří dodnes k nejvýznamnějším jiný občan Rakouska-Uherska, Eugen Böhm-Bawerk, představitel tehdy ještě mladé Rakouské ekonomické školy. Kritice Marxových ekonomických teorií se věnoval od osmdesátých let a svoji nejvýznamnější reakci na ně publikoval v roce 1896 v knize Zum Abschluss des Marxschen Systems. V ní poukazoval na rozpor mezi prvním a třetím dílem Kapitálu (což od něj převzal i Masaryk) a opomenutí významu nabídky a poptávky na určování cen. Böhm-Bawerkova kritika se stala klasickou, ale ani jeho zájem nepomohl dostat Kapitál do mainstreamu ekonomické vědy.
Pozdě, ale přece
Skutečný přelom přišel s Říjnovou revolucí, a to hned v několika směrech. Za prvé, „klasikové marxismu“ se stali základním zdrojem vědění. Bylo tedy žádoucí je velice pilně studovat – všechny a z první ruky. Marxovy texty včetně Kapitálu byly vydávány v ohromných nákladech. Právě v Sovětském svazu začal projekt kompletního vydání Marxových a Engelsových děl, tady vyšly spisy domněle ztracené nebo zapomenuté jako Grundrisse, Ekonomicko-filosofické rukopisy nebo Německá ideologie.
Za druhé, skončily tahanice mezi socialistickými teoretiky. Rosa Luxemburgová ještě mohla napsat, že druhé dva díly Kapitálu jsou jistě inspirativní, ale v zásadě jde o nedodělky, které nelze brát příliš vážně. Sovětská ortodoxie, vládnoucí komunistickým stranám na celém světě, vše posvětila a harmonizovala. I když pokus sladit nejen Marxovy, Engelsovy a k tomu Leninovy a také Stalinovy texty do jednoho celku připomínal práci nepříčetného vycpavače sešívajícího kusy zvířat náhodně k sobě, jeden úspěch byl nesporný.
A tím se dostáváme ke třetímu aspektu: Kapitál konečně začal jako vlajková loď Marxova díla své úspěšné tažení v akademicky etablovaných společenských vědách a vydobyl si uznání, jež se mu v době vydání nepovedlo získat. A to nejenom v zemi sovětů, ale také na Západě. Počínaje Říjnovou revolucí se totiž rodí nejen marx-leninská scholastika, ale také tzv. západní marxismus. Marxův vliv se na evropských a amerických univerzitách šíří od ekonomie přes filosofii, historii, sociologii, gender studies až po teorii mezinárodních vztahů a literární vědu. Zájem západních intelektuálů o marxismus přitom nesporně podněcovala právě existence Sovětského svazu jako reálně existující alternativy kapitalistického systému.
Jak řekl americký (nemarxistický) ekonom, Robert L. Heilbroner: „Obracíme se k Marxovi nikoli proto, že je neomylný, ale proto, že se mu nelze vyhnout.“ Jeho dopad na společenské vědy za poslední století je jen těžko možné přecenit, o čemž nejlépe vypovídá, že si jej často ani nejsme vědomi. Dnes už je možná jeho přínos vstřebaný tak úspěšně, že s výjimkou postkomunistických skanzenů už nikde nevyvolává potřebu polemiky či zuřivého vyvracení. Přes krach sovětského projektu, který mu dopomohl ke slávě, dnes Kapitál zastává, podobně jako Smithovo Bohatství národů, ale třeba také Tocquevillova Demokracie v Americe, pozici zakladatelského textu, k němuž se čtenáři budou bezpochyby i v budoucnu vracet.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.