Pamatuju si, jak mě jako malou vyváděly z míry české dokumenty o známých ženách. Všechny mi připadaly talentované, výjimečné a charismatické – a stresovala mě představa, že až vyrostu, budu muset být nejspíš taky talentovaná, výjimečná a charismatická, protože jen tak si žena zjevně zaslouží pozornost.
Problém však obvykle není ve výběru samotném. Je naprosto přirozené, že si filmaři a filmařky vybírají především takové protagonistky, které jsou něčím mimořádné. Potíž nastává v okamžiku, kdy dokument nemá jiné ambice než postavit dotyčné velký a zářný pomník, přičemž na jejím konkrétním osudu demonstruje určitý nezávislý přístup k životu, vycházející často z feministických principů. Takové filmy však dělají z feminismu něco exkluzivního a nedosažitelného.
Přístup, který zvolila Sommerová, je v něčem příznačný pro tu část feminismu, která v českých mainstreamových médiích dostává hodně prostoru: místo žen jsou představovány idoly. Dokonalé, důstojné a velmi vzdálené.
Před nedávnem vstoupil do českých kin dokument Červená režisérky Olgy Sommerové. Ta ve snímku portrétuje známou operní zpěvačku Soňu Červenou, která vystupovala na řadě slavných světových scén. Červená je v dokumentu zobrazována jako důstojná, úspěšná, vždy perfektní dáma, která svá četná životní neštěstí dokázala zvládnout s grácií. Pro samý obdiv a úctu tu však není místo pro nic jiného.
Aby nedošlo k mýlce: Soňa Červená skutečně je fascinující osoba a tento text nijak nezpochybňuje její četné kvality včetně schopnosti přenést se přes těžká životní období. Co však můžeme problematizovat, je samotný dokument a to, zda některé pokusy povzbudit ženy a ukázat jim, čeho všeho mohou dosáhnout, nedopadají ve své snaze oslnit vlastně ploše a odcizeně.
Dokonalé, důstojné, vzdálené
V situaci, kdy je Soňa Červená prezentována jako takřka bezchybná bytost, se nabízí otázka, zda je to tím, že filmařka ke své hrdince nepronikla, nebo tím, že o to vůbec neusilovala. Dozvídáme se určitou sumu faktů, ke kterým se však nemůžeme jakkoli vztáhnout. Je přitom jistě dobře dávat prostor ženám s pozoruhodnou pracovní i osobní historií. Například podle Kolektivu milánského ženského knihkupectví, italské feministické skupiny, která vznikla na začátku sedmdesátých let, je zásadní, aby se ženy vzájemně veřejně uznávaly. Právě taková praxe se může stát startovacím bodem společné politiky vedoucí ke svobodě. Kolektiv však zároveň upozorňuje na důležitost kritického posuzování názorů druhých – tedy nikoli pouhého vyslechnutí a sdílení (což prosazovala v rámci tzv. consciousness raising především druhá vlna feminismu), ale skutečné snahy započít dialog, který se nevyhýbá nesouhlasu s druhou osobou.
Přístup, který zvolila Sommerová, je v něčem příznačný pro tu část feminismu, která v českých mainstreamových médiích dostává hodně prostoru: místo žen jsou představovány idoly. Dokonalé, důstojné a velmi vzdálené.
Feminismus jen pro někoho?
Takové rozhodnutí nejspíš vychází ze snahy uchopit určité téma, které se snaží filmař nebo filmařka skrze portrét sdělit způsobem, aby budilo respekt a vážnost. Navíc lze chápat, že v situaci, kdy jsou ve veřejném prostoru vidět a slyšet především muži, může jít také o úsilí ukázat ženy jako ty, jež si své místo v něm taky zaslouží. Jenže v případě tak jednoznačných portrétů, jako je ten Soni Červené, není co následovat nebo v čem se inspirovat. Někomu se zkrátka dostalo mnoho darů a talentů a dokázal je dobře využít. My ostatní to můžeme maximálně bázlivě sledovat zpovzdálí. Při takovém přístupu vůbec nevzniká prostor pro kritické posuzování; od začátku do konce je pozice zobrazované neměnná.
Jestli se feminismu vyčítá, že některá témata činí příliš jednoznačnými, nabízí se tady příležitost, jak se takovým zjednodušením vyhnout. Tedy přesněji: takovéto názory většinou vycházejí z tábora těch, kteří chtějí, aby se kritická debata uvnitř feminismu točila především kolem toho, že rovná práva jsou potřeba, ale jinak jsou muži a ženy dvě zcela rozdílné bytosti s naprosto odlišným přemýšlením, schopnostmi, emocemi. V okamžiku, kdy k takové polemice nedochází, začnou tito obhájci „přirozených rozdílů“ tvrdit, že se feministé a feministky jen plácají po zádech a utvrzují ve vlastních pravdách.
Kritika by přitom měla být schopná se zaměřit i na něco jiného. Je třeba si položit otázku, zda chceme pořád dokola sledovat jen takový způsob zobrazování žen, který nijak neproblematizuje současné společenské nastavení a ukazuje, že cesta vzhůru je otevřena pro každou z nás – pokud tedy máme ty správné vlohy. Přístup založený na nadměrné individualizaci a heroizaci jednotlivých žen totiž může vytvářet z principů feministického hnutí, které je v rámci svých nejzajímavějších proudů antielitářské, inkluzivní a otevřené, výsadu jen pro pár vyvolených.
Autorka je publicistka a scenáristka.