Pohanský velekněz Dominik Duka


Namísto univerzalistického křesťanství založeného na solidaritě nabízí kardinál Duka jen náboženství kmene pro etnicky čisté našince.

Existuje ošklivá konspirační teorie: katolická církev podle ní nemá nic společného s křesťanstvím. Je tajnou konfederací různých pohanských kultů, které křesťanství zdánlivě vyvrátilo, ale ve skutečnosti se skryly za sochy svatých (oněch skrytých pohanských bohů) a Panny Marie (dobře ukryté pohanské bohyně plodnosti) a především do nabubřelých sakrálních staveb, oslavujících pozemskou moc a slávu. Pohanství znamená v tomto pojetí surové náboženství pro omezenou skupinu, které si kreslí obraz boha jako kmenového idolu, zatímco křesťanství má znamenat otevřenost všem, která se projevuje praktickou solidaritou. Vůči katolické církvi (a možná i vůči mnoha dávným či současným pohanům) jako celku je tato teorie možná nespravedlivá, ale takřka pokaždé, když promluví kardinál Dominik Duka, zdá se že ty nejhorší spekulace nejsou od věci. Jeho slova skutečně jako by příslušely nějakému krutému pohanskému veleknězi, brojícímu za přísné odlišení „našinců“ a „cizinců“, a ne následovníku židovského hlasatele nejrevolučnější myšlenky lidských dějin: miluj bližního svého jako sebe samého, přičemž bližním je myšlen každý člověk a zejména cizinec.

Náboženství pro kmen

Trumpovská rétorika o umlčované většině „manipulované a ovládané rozmary různých menšin“ od českého arcibiskupa bohužel nepřekvapila, mluví tak delší dobu. A mimo terč mířili ti, kdo arcibiskupovi právem připomínali, jak moc ona „umlčovaná většina“ nenávidí katolickou církev, která sama patří v české společnosti k menšině. To vše pan Duka jistě ví: jeho cílem je ale ztotožnit se s proudem, o němž dobře tuší, že se může překrýt se sny konzervativní části katolické církve. K této pomyslné „většině“ (nikdo zatím její údajnou většinovost nepřeměřil) se chce přihlásit, protože dobře ví, že vytváří klima, v němž se mu může s jeho agendou dobře dařit. Tak jako se daří silnějším polským, slovenským či chorvatským katolíkům, kteří svou moc využívají především k upírání lidských práv gayům a lesbám a k aktivitě proti feminismu.

Katolicismus pojatý jako náboženství kmene nepotřebuje demokracii, ba naopak, ta spíš překáží. Co ale potřebuje, je onen kmen.

O gayích a lesbách v Boleslavi Duka nemluvil, v soukromí je ale prohlašuje za největší hrozbu katolické církvi – v myšlení konzervativní části církve „gaylobby“ získala místo, které dříve měli svobodní zednáři, případně židovské spiknutí. Proti feminismu, respektive „zhoubě genderových teorií“ se ale ve Staré Boleslavi mluvilo. Duka asi zapomněl na revoluční biblická slova představující první velkou dekonstrukci genderových rozdílů (a lecjakých jiných, na kterých by chtěl stavět): „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (list Galaťanům 3,28). Je ostatně příznačné, že univerzalistický a solidární rozměr křesťanství připomněly Dukovi na jeho pohanském průvodu svým protestováním právě feministické křesťanky z RFK.

Menšinovost připomínají pobouřeně katolické církvi ti samí liberálové, kteří tuto církev léta hájili jako utlačovanou, a pokud si někdo dovolil ostřejší tón proti církevním restitucím, prohlašovali to málem za návrat padesátých let. Dnes sklízí, co také oni zaseli: katolická církev nebude umírněná a vstřícná k menšinám. Stane se součástí reálné většiny a má díky těmto svým někdejším zastáncům dost peněz na to, aby prosazovala své názory a dělala v českém prostředí kulturní práci tak, jak jí rozumí.

Křesťanství pro Duku není nic univerzalistického. Jeho křesťanství není křesťanstvím samaritána, který pomáhá cizinci. Za uprchlíky se modlí se skutečně pozoruhodným pokrytectvím, ať „najdou odvahu vrátit se do zemí svých otců“, kde zuří občanská válka a které rozvrátily západní intervence, chudoba a klimatická změna. Není náboženstvím pro všechny. Je kmenovým uctíváním tradic bílých kmenů. Duka se modlí „za evropské národy. Kéž se navrátí ke svým křesťanským kořenům, znovu naleznou svoji identitu a zachovají starý kontinent dalším generacím.“ „Kořeny“ stojí jako dílčí tradice konkrétního kmene, který pod ochranou svých bůžků, svých posvátných lebek, zachovává svůj prostor pro další generace a odhání z něj cizáky. Je to logika popsaná (vedle mnoha lepších věcí) i ve Starém zákoně. Nový zákon přišel, aby tuto logiku zrušil. Neví to pan arcibiskup? Nebo své náboženství překrucuje vědomě?

Něco druhorepublikového

Pozoruhodný necit projevil Duka i tehdy, když citoval slova Karla Čapka napsaná dva dny před jeho smrtí. „Zapomněl“ totiž uvést kontext: k Čapkově smrti došlo v době druhé republiky, a podíl na ní mělo štvaní oficiální druhorepublikánské žurnalistiky, v níž hráli značnou roli katolíci.

Historie onoho podivného apendixu českých dějin, onoho půlroku mezi Mnichovem a nacistickou okupací zvaného druhá republika, je poučná pro dobu, kdy se ke slovu dostane podobný duch, jaký dnes reprezentuje Dominik Duka. Také tehdy se o slovo přihlásila dosud prý umlčovaná většina, manipulovaná různými menšinami: Židy, zednáři, liberály, levicí… Mnozí velcí katoličtí spisovatelé se v tu dobu změnili v agresivní štváče. Také tehdejší arcibiskup, Karel Kašpar, se vyjádřil. „Klaněli jsme se modlám,“ zhodnotil při svém kázání dobu první republiky jen pár dní po Mnichovu. Každý tehdy věděl, že těmi modlami byly pro arcibiskupa myšlenky lidskosti, pokroku a svobody spojené s T. G. Masarykem. Právě tyto ideje tehdy putovaly na smetiště, přičemž jediným cílem byla „záchrana národa“ ve smyslu holého přežití za jakoukoli morální cenu. Výsledkem byla i rasistická opatření vůči Židům, pracovní lágry, zánik demokracie. Vše bez protestů katolické církve, naopak za potlesku mnoha katolických publicistů, kteří vedle smutku nad osudem národa (ten jim nebudeme upírat) cítili i škodolibou radost, že „už se neklaní modlám“.

Katolicismus pojatý jako náboženství kmene nepotřebuje demokracii, ba naopak, ta spíš překáží. Co ale potřebuje, je onen kmen. A kmen co nejsilnější! Jak řekl Duka na letošním protipotratovém „pochodu pro život“: „Uvědomte si, kolik životů přijde nazmar a kolik hledáme různým způsobem pracovních sil, protože se tady nenarodí.“ Lze si představit hodně křesťanských argumentů proti potratům, a některé nelze bagatelizovat. Toto ale zcela jistě není jeden z nich. Je to varování pohanského velekněze, kterého nezajímá duchovno, ale početné stádo, národní hospodářství a etnická stejnorodost.

Den krvavé státnosti

Svátek sv. Václava se nám vrátil na konci devadesátých let. Navázal na velmi spornou tradici: ke svatému Václavovi se nehlásili jen katolíci, ale také nacisté, kteří vyznamenávali ty nejaktivnější kolaboranty Řádem svatováclavské orlice. Možná ale ještě zajímavější je otázka, k čemu přesně odkazuje ona napříč tisíciletím se táhnoucí poloposvátná „státnost“, kterou má odkaz svatého Václava duchovně vyfutrovat. O desátém století toho víme málo, tak málo, že se ještě Záviš Kalandra mohl domnívat, že žádný svatý Václav historicky neexistoval a jednalo se prostě o církví přivlastněného pohanského boha. Dnes se většina historiků shodne, že sv. Václav žil a datum 28. září skutečně odkazuje ke dvěma událostem, které měly vztah k české státnosti. Měli bychom je však oslavovat?

V obou případech šlo o zločiny, přičemž vražda sv. Václava (došlo k ní patrně roku 935) byl ten menší. Ať to s ní bylo jakkoli, skutečným zakladatelem přemyslovského státu nebyl světec, který se nám ztrácí v šeru legend, ale jeho bratr a vrah Boleslav. To on, a po něm jeho stejnojmenný syn, vybudovali raný středověký český stát. Klíčovým momentem tohoto budování byl přitom jiný čin, k němuž došlo také 28. září, tentokrát roku 995: vyvraždění konkurenčního rodu Slavníkovců.

Oba tyto zločiny, jeden individuální a druhý masový, jsou ale ve skutečnosti jen drobností proti tomu, co bylo hlavním způsobem fungování tehdejšího českého státu. Jak připomněl historik Dušan Třeštík v úvaze „Kdo zaplatil vznik našeho státu“ (Dějiny a současnost č. 3/1999), vzývaný přemyslovský stát stál na masivním obchodu s otroky – částečně jako obří překladiště, částečně otroky chytaly a prodávaly samy tlupy přemysloveckých Boleslavů, první to vojska české státnosti. Jak připomíná jiný historik, Jan Tesař, opravdu není náhodou, že pro „Slovana“ a „otroka“ je ve většině evropských jazyků jeden výraz. Česká státnost má na této nenáhodě značný podíl. Snad bychom měli těm otrokům, prvním obětem české státnosti, postavit aspoň nějaký pomníček, končil svou úvahu Dušan Třeštík. Nestalo se, a místo toho se plive i po mrtvém Třeštíkovi. Otroci se nepřipomínají a namísto nich máme pompézní „Den české státnosti“, při němž působivě řeční mocní preláti o vznešenosti tradice. Na její oběti nevzpomenou.

Prameny o tom možná nejdůležitějším mlčí. Nevíme, kolik křesťanských kněží v desátém století proti otrokářství protestovalo či dokonce vykupovalo nebo osvobozovalo otroky, jak to některé legendy přisuzují svatým Václavu a Vojtěchovi. Nevíme, kolik kněží naopak povzbuzovalo dobyvačné a otrokářské armády, kolik jich udělalo z čerstvě přineseného křesťanství náhradní pohanské náboženství kmene. Víme jen, že oba typy kněží mají své následovníky. Ti první v humanistických křesťanech a křesťankách, ochotných přinášet svědectví o „sluníčkářské“ povaze učení onoho ukřižovaného židovského hipíka, k němuž se čertví proč hlásí i český episkopát. Ti druzí v nekrofilních prelátech, vlísávajících se v řečech nad tisíc let starou lebkou vkusu a předsudkům pomyslné „většiny“.

Autor je politolog a novinář.

 

A2LARM