Platformy typu Airbnb nadměrně zatěžují město a jeho obyvatele – na rozdíl od squattingu, který může pro město znamenat velký přínos.
Dva mladíci s americkým přízvukem se podroušeně baví na balkoně domu na Vinohradech. Jsou zhruba tři ráno. Jejich povídání budí celý blok, i když nijak nekřičí, jsou slyšet napříč v každém rohu dvora. Po pár minutách první z nich odchází z balkonu dovnitř do pokoje. Druhý mu sděluje, že ještě chvilku zůstane, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Hned jak se za prvním zabouchnou balkonové dveře, druhý mladík se vyzvrací z balkonu přímo pod okno sousedů, kteří bydlí v přízemí. Druhý večer se situace opakuje, jen bez zvracení. Párty, hluk, dupání. Ráno si mladíci zajdou na polévku phở a dál pokračují v nerušené jízdě. Po týdnu konečně odjíždějí. Další parta na sebe nenechá dlouho čekat.
Ve stejný čas squatteři z pražského autonomního sociálního centra Klinika řeší, co dál s pravomocným rozsudkem ohledně předání budovy v Jeseniově ulici Správě železniční dopravní cesty, a zároveň čelí žalobě ze strany ÚZSVM, který kolektiv žaluje za bezesmluvní používání budovy o 359 tisíc korun. Je to dost zapeklitá situace. Mají se bránit jinak než soudně, okupovat budovu i nadále? Kdo ví… Soud naprosto nezohlednil nestandardní postup státních institucí i legitimní podstatu obrany kolektivu Kliniky. Soudci rozsudkem jen podpořili status quo – státem (ne)spravované nemovitosti jsou pouhou komoditou, tedy prostředkem obchodu, směny, výdělku. Vlastnictví evidentně nijak společensky nezavazuje.
Pro ty, kteří nic nevlastní, znamená „sdílené ubytování“ pouze další důležitý faktor růstu nákladů na bydlení. Někteří tak zase bohatnou na úkor těch, kdo bohatí nejsou a tím spíš nikdy nebudou.
Tento článek si klade za cíl rámcově porovnat společností tolik negativně skloňovaný squatting s tím, co se v současném městě děje pod vlivem platforem sdíleného ubytování, jako je Airbnb, FlipKey nebo Flat9.
„Smažky“ versus neoliberální pažravost
Co se stane, když se v novinách objeví, že si obyvatelé okolí Kliniky stěžovali na hluk či nepořádek? Je zle. Většina společnosti vnímá zprávu jako potvrzení nemravného a protiprávního jednání kolektivu. Nejostřejší diskusní reakce jsou pak zdobeny pojmy jako „smažky“, „anarchistická pakáž“, „vlastizrádná sluníčka“ a podobně. Většina společnosti má pouze další argument, proč tu bradavici společnosti z Žižkova jednou provždy vyříznout.
Co se stane, když nějakou rotyku ztropí osoby ubytované na Žižkově (i jinde) prostřednictvím platformy sdíleného ubytování? Jsme samozřejmě pohoršeni. Někdo možná zavolá policii. Ta výtečníky a výtečnice maximálně napomene. V poslední době se ale objevují zahraniční zprávy popisující situace, kdy se obyvatelé některých měst (Barcelona, Los Angeles a další) dostávají do poměrně vážných konfliktů s turisty. Jednoduchá reakce je nasnadě: platformy je třeba regulovat. Pražský magistrát už něco chystá, policy-makeři ale současně přemýšlejí nad tím, jak co nejméně ublížit neoliberálnímu turismu, tedy jak minimalizovat kapitálové ztráty, jež tak mohou městu vzniknout.
Lidé ubytovaní přes Airbnb přicházejí do domů samozřejmě se svolením majitele bytu. V domech však často sídlí více či méně stálé komunity obyvatel a tyto skupiny mají z valné většiny klasický denní harmonogram: během dne pracují, odpočívají, vychovávají děti, v noci většinou spí, sem tam zajdou do hospody nebo něco oslaví. Oproti tomu některé projevy turistického chování uživatelů sdílených platforem – a o to víc ty „zkapitalizované“, kdy pronájem ubytování není založen na osobním kontaktu či reciprocitě, což byla původní myšlenka sdílení – rezidentnímu městskému režimu neodpovídají.
Airbnb a spol. tak často neoficiálně implantuje hotelový či hostelový režim do provozního řádu bytových domů napříč městy po celém světě. Nejedná se tedy náhodou o kapitalistický squatting? Někdo přijede, bez jakékoli zodpovědnosti. Chová se zde podle gusta a na oplátku kapitálové prostředí oplodní přiměřenou částkou peněz, kterou na základě specifické smlouvy a bez sdílení s komunitou vyinkasuje „sdílející“.
Bydlení – kapitál pro ty movitější
Klasický squatting, který specificky vychází z levicové ideologie a solidárních myšlenek a má nezpochybnitelný lokální přínos, je v porovnání s touto bezskrupulózní a neregulovanou formou drancování zdrojů města a bytového fondu pouze neškodným společensky odpovědným aktem (při vší úctě ke squattingu, squatterům a všem příznivcům, mezi něž počítám i sebe).
Airbnb bohužel přistupuje k regulaci některých svých uživatelů velmi liknavě, a proto v současné podobě funguje také jako platforma podpory (zdánlivě alternativní) hyperkapitalistické ideologie. Ve skutečnosti nezohledňuje nic jiného než osobní užitek pronajímajících či pronajímatelů, aniž by respektovala a obohacovala konkrétní sousedství.
Čísla hovoří za vše. Podle různých zdrojů z trhu s bydlením zmizely kvůli sdíleným platformám v Praze tisíce bytů. Ano, Airbnb a spol. přineslo finanční kapitál, který zůstává lidem, kteří zde pravděpodobně bydlí, působí, pracují. Jenže pro ty, kteří nic nevlastní, znamená „sdílené ubytování“ pouze další důležitý faktor růstu nákladů na bydlení. Někteří tak zase bohatnou na úkor těch, kdo bohatí nejsou a tím spíš nikdy nebudou, nebo těch, kdo bohatí být ani nechtějí.
Rozvoj se nesmí měřit pouze neosobními objemy peněz. Právě díky imaginativnímu a solidárnímu přístupu lidí okolo Kliniky vznikl unikátní organismus s velmi stabilní tváří a angažovaným přístupem, jenž ve výsledku posouvá přemýšlení o tom, pro koho město ve skutečnosti je a jak ho můžeme nárokovat a užívat. Městskou společnost, Prahu ani státní aparát či instituce to nestálo prakticky vůbec nic. I přesto má Klinika, alespoň tedy její zázemí, zaniknout.
Proč „právům na město“ neměříme stejným metrem? Není nalezení mezery v zákoně („sdílená ekonomika“ jako legálně téměř neupravená sféra obchodu) v zásadě symetrické s upozorňováním na to, že pokud nějaký akt není legální, ještě to neznamená, že nemůže být legitimní?
Autor je sociální antropolog a celoživotní obyvatel města.