Proč budu volit Zelené


Přinášíme druhý ze série předvolebních textů. Na otázku „koho volit“ odpovídá šéfredaktor Alarmu Jaroslav Fiala.

Foto Petr Zewlak Vrabec

Možná se ptáte, proč volit stranu, která by se podle předvolebních průzkumů nemusela dostat do Sněmovny. Přesto se pokusím vysvětlit, proč dám svůj hlas právě Zeleným a proč si myslím, že je to dost dobrá volba.

Zelení musí jít doleva

Zelení jsou dnes pod tlakem z několika směrů. Jednak čelí útokům, že jde o partu „zlaté mládeže“, která nemá kontakt s realitou, chce ostatním diktovat, jak mají žít, a plánuje zničit naši „tradiční kulturu“. Z druhé strany je kritizují pravicoví liberálové, kteří nemají rádi Matěje Stropnického a není jim po chuti – na rozdíl od časů Martina Bursíka – posun strany doleva. Jenže právě tenhle obrat (nebo přesněji snaha o něj) je dost důležitý jev, který nabízí alternativu lidem, kteří tápou při hledání autentické levice.

Zelené strany na Západě vykrystalizovaly ze sociálních a ekologických hnutí šedesátých let. Právě to vysvětluje jejich tradiční „rudozelený“ obsah. Zelení bojují za ekologické přežití, za rovnost žen, vystupují proti rasismu a homofobii. Tyhle otázky přitom spojují s kritikou ekonomického systému a bojem za sociální spravedlnost. O českých zelených se naopak právem říkalo, že je to “meloun”, který je navenek sice zelený, ale uvnitř ve skutečnosti modrý – tedy pravicový. Zelení ostatně v roce 2006 vstoupili do Topolánkovy vlády a jejich tehdejší předseda Bursík aktivně prosazoval spolupráci s ODS – stranou, která nese klíčovou odpovědnost za transformaci, kvůli níž jsme dodnes v postavení montovny s levnou pracovní silou.

Měli bychom si dovolit špetku idealismu, který se nakonec může ukázat jako mnohem realističtější. ČSSD s Chovancem a národoveckým nábojem totiž ztrácí zbytky své levicovosti.

Proti těmto trendům se však u Zelených vytvořil potřebný odpor. Nejvýrazněji se to projevilo vznikem Zelené revize – levicové frakce, která kritizuje současný společenský systém a přichází s tvrzením, že politika je „buď sociální, nebo žádná“. To, že v jádru aktuálních ekologických hrozeb stojí dopady neoliberálního kapitalismu, si čeští zelení dlouho nepřipouštěli. Jejich dnešní tvář ale ukazuje, že procházejí potřebným posunem doleva – a právě ten stojí za to podpořit a udržet.

Strana (nejen) pro ženy

Nová fazóna Zelených je do značné míry právě dílem zelené revize. V jejich programu najdeme sympatická opatření – zvyšování minimální mzdy a starobních důchodů nebo boj proti exekucím. Je tu i prosazení zákona o sociálním bydlení a výstavba cenově dostupných bytů – což je právě dnes, kdy ceny za bydlení šplhají do astronomických výšek, mimořádně důležité. Najdeme tu i zvýšení platů zdravotním sestrám, zdanění korporací, boj proti daňovým rájům nebo lepší dostupnost kvalitních potravin. A na rozdíl od dob Ondřeje Lišky se nemusíme bát ani školného.

Většina politických stran se momentálně veze na vlně falešného národovectví a strachu z migrace. Nijak zvlášť se nezabývají mnohem palčivějšími problémy, jako jsou neúnosné pracovní podmínky nebo hrozba automatizace práce, která podle některých odhadů promění naši společnost zhruba stejně intenzivně jako transformace v devadesátých letech. Zelení se naproti tomu vždy jasně stavěli proti rasismu a fašizaci. A navíc, právě otázky související s prací tvoří důležitou součást jejich politiky. Hrozbu automatizace si podle všeho uvědomují a počítají například se zdaňováním robotů, krácením pracovního týdne nebo zaváděním všeobecného základního příjmu. Řada členů Zelených je navíc v odborech, úzce s nimi spolupracuje a bojuje za lepší pracovní podmínky a mzdy.

Zelení jsou mi sympatičtí i důrazem na lepší postavení žen. Ze zkušeností a průzkumů totiž vyplývá, že české ženy na tom stále nejsou moc dobře. Pořád u nás panují velké rozdíly v odměňování v neprospěch žen. Navíc přibližně každá třetí česká žena prodělala zkušenost s domácím násilím. A v neposlední řadě jsme ve světovém srovnání na spodních příčkách, co se týče zastoupení žen ve vedoucích pozicích i politice. Role žen ve společnosti proto není jen třešnička na dortu – týká se to zhruba poloviny celé populace, což je setsakra dost. Proto oceňuju, že Zelení vytáhli na světlo „ženskou otázku“ jako problém, nad kterým nejde mávnout rukou.

Špetku idealismu!

Zbývá ale klíčová námitka: ať už se nám program Zelených líbí nebo ne, s nízkými preferencemi se do Sněmovny nejspíš nedostanou a nic neprosadí. Přiznám se, že mám k takovým odhadům velkou nechuť – předem nás vhánějí do náruče těch, kteří mají víc peněz na volební kampaň a tlačí nás jen do volby menšího zla. Rozumím praktickým námitkám ohledně nutnosti zabránit vládě Andreje Babiše (nebo aspoň zmírnit její dopady). Leckdo tvrdí, že je lepší volit ČSSD – i s tím rizikem, že bude opět vládnout v koalici s ANO. Může totiž Babišovi klást překážky třeba v hrozící privatizaci veřejného sektoru. Jenže s Milanem Chovancem v čele to není jisté. A se stranickými šíbry, jako je Miroslav Poche nebo Karel Březina, už vůbec ne.

Měli bychom si dovolit špetku idealismu, který se nakonec může ukázat jako mnohem realističtější. ČSSD s Chovancem a národoveckým nábojem totiž ztrácí zbytky své levicovosti. Mám k Zeleným řadu výhrad – mimo jiné by jim neškodilo víc plebejské „nasranosti“, kterou dnes mnohem lépe obsluhují Piráti. Jenže Zelení na rozdíl od Pirátů netvrdí, že naše problémy se dají vyřešit jen technokratickým zjednodušením byrokracie, a nepředstírají, že sami nejsou politici (po vstupu do Sněmovny prý Piráti budou politiky „hlavně kontrolovat“). Je zvláštní, jak nápadně se v tom Piráti podobají Babišovu hnutí ANO.

Zelení vzešli z komunální politiky, mají v čele většinou mladší lidi a můžou se chlubit i tím, že se jich netýkají velké korupční skandály. Navíc mají ve svých řadách schopné a mimořádně obětavé aktivistky a aktivisty, kteří si zaslouží obdiv. I to Zelené staví do dobré pozice, pokud bude například po volbách nutné zorganizovat funkční protibabišovské hnutí. Zároveň je ale jasné, že výrazně špatný volební výsledek, s nímž by strana nedosáhla ani na státní dotace, směřování strany doleva může podříznout. Někdo se možná raduje, že se pak Zelení vrátí do zajetých pravicových kolejí, nebo že tím dokonce vznikne prostor pro novou stranu. Osobně jsem zatím k tomuto názoru skeptický. V tuto chvíli považuju za mnohem potřebnější podpořit levicové směřování Zelených, protože mají budoucnost – tváří v tvář ekologickým hrozbám a sociálním nerovnostem – teprve před sebou.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

A2LARM