Vláda schválila 18. září novou koncepci rodinné politiky. Připravilo ji Ministerstvo práce a sociálních věcí vedené ministryní Michaelou Marksovou-Tominovou. Proti koncepci se na tiskové konferenci ohradil Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL), podle nějž ohrožuje institut manželství a neodpovídá koaliční smlouvě. Otázka je, jakou část koaliční smlouvy měl pan ministr na mysli. V části věnované výslovně rodině se koaliční partneři zavazují k prosazení zálohovaného výživného, které se členové KDU-ČSL, vyzbrojeni výroky ve všech odstínech sexismu, pokoušeli potopit.
Solidarita s nejzranitelnějšími
Argumentace lidovců se ohání ustrnulými pojmy, jako je „institut“, „budování společnosti“ či „odvěká instituce“. Argumentace protistrany je založena spíše na reálném stavu rodin, skutečných problémech konkrétních lidí a výzkumech veřejného mínění. Stále více lidí považuje za důležité stabilní partnerské soužití bez nutnosti manželského svazku. Do popředí se dostává hlavně otázka vzájemné péče a hospodaření partnerů, ustupují normativní požadavky na jasně danou formu soužití. Je na místě se ptát, koho kromě „institucí“ ještě konzervativní politici hájí. Komu prospívají problémy s vyplácením výživného? Kdo bude profitovat ze skutečnosti, že si žena nebude moci dojít na umělé oplodnění bez přítomnosti muže? Budou se manželské děti radovat z toho, že sociální systém nabízí těm nemanželským menší podporu?
Rodinná politika reaguje na živou situaci a přestává se fixovat na modely, které jsou – zpravidla z pozic moci – označovány za funkční a tradiční. Důraz je kladen na ty funkce společného soužití, které vedou ke vzájemné podpoře a péči.
Pokud by byla tradiční rodina tak funkční a skvělý model, za jaký ho považuje Pavel Bělobrádek, nebylo by jistě třeba ho bránit pomocí prostředků, které diskriminují jiné formy soužití. Pokud máme v zájmu zachování společenského řádu přehlížet strádání sociálně ohrožených dětí, oprašujeme jen své představy o řádu, zatímco se nám pod rukama rozpadá vše kulturní a lidské. V boji za společnost nemůžeme ztrácet solidaritu s těmi nejzranitelnějšími – ta zůstává jedním z nejspolehlivějších ukazatelů naší kulturnosti. Vnímání instituce manželství jako něčeho odvěkého a nezbytně křesťanského není příliš tradiční. Manželství definuje především smluvně a formálně a ignoruje jeho tělesnou a rituální složku. Přitom tyto aspekty byly často pro manželství zcela zásadní a nahrazovaly formální uzavření svazku.
Nová koncepce rodinné politiky zmiňuje demografické trendy ve společnosti, mezi které patří snížení porodnosti, stárnutí populace a změna struktury rodiny. První dva jevy mohou mít negativní dopady na fungování sociálního státu a balancování státního rozpočtu. Ve svém důsledku tak mohou vést ke snižování důchodů a nižší schopnosti společnosti zajistit svým členům důstojné stáří. Společnost má tendenci negativní dopady těchto jevů ještě prohlubovat svým silně negativním postojem k migraci. Příliv nových pracujících v produktivním věku a často také vize založení rodiny by mohly zvýšit schopnost státu postarat se o starší lidi. Zvýšení porodnosti zaznamenalo v posledních letech například Německo, země, jejíž sociální stát sužovala v předchozích letech porodnost nezvykle nízká i na evropské poměry.
Sociální otázka
Koncepce rodinné politiky tematizuje situaci pracující chudoby a materiální deprivace, které postihují rodiny s dětmi. Materiální deprivace se může projevit například tím, že si rodiny s dětmi nemohou ze svých příjmů dovolit řádně vytápět byt nebo odjet ani na týdenní dovolenou. Mladé trápí špatná bytová situace. Chudoba nejvíce ohrožuje seniorky a děti rodičů-samoživitelů.
Jako řešení koncepce navrhuje zavést bezplatné předškolní vzdělání, zvýšení mateřské, rodičovské, přídavku na děti i porodného. Doporučuje přestat užívat za mateřskou a rodičovskou dodatek „dovolená“ a předkládá opatření zjednodušující zaměstnávání osob na zkrácený úvazek. Pro řešení situace rodin považuje nadále za zásadní prosazení zákona o sociálním bydlení a lepší dostupnost zálohovaného výživného. Zmiňuje zkrácení pracovní doby, větší zapojení rodičů do správy školních zařízení a posílení sociálního statusu pečujících osob.
Rodinná politika tak reaguje na živou situaci a přestává se fixovat na modely, které jsou – zpravidla z pozic moci – označovány za funkční a tradiční. Důraz je kladen na ty funkce společného soužití, které vedou ke vzájemné podpoře a péči, upozaděn je normalizační a diskriminující ráz. Partnerské lásce a mezigenerační solidaritě je tak nabídnut prostor poznamenaný větším důrazem na svobodu a rovnost. Můžeme proto doufat, že koncepce nezůstane jen na papíře.
Autorka je publicistka.