Sub specie aeternitatis jsem plnej blbostí


Pořád se ještě najdou tací, kteří – když zazní to slovo na K – vyskočí a začnou se zaklínat, že by se radši nemělo vyslovovat.

Nejdřív malá rozcvička. Řekneme třikrát rychle za sebou: „Kapitalismus, kapitalismus, kapitalismus!“ Všichni, kteří jsme kolaborovali s iluzí plného rozvinutí západního konzumu v naší vlasti, za to v případě účinného pokání platíme nízkým životním standardem, v případě participace na systémových pravidlech autokomodifikace ztrátou charakteru, a to bych prohlásil za axiom, protože se nebezpečně blížím k oblasti filosofie.

Na filosofa Daniela Kroupu mám vděčnou vzpomínku z devadesátek, kdy mě před Národním divadlem míjel ve své předvolební historické tramvaji; stál jsem na refýži s nápisem „Sub specie aeternitatis“ na prsou, tramvaj přibrzdila a filosof praktikující politiku (takže akademický, takže žádný filosof) si latinské sentence povšiml, a tak mi se slovy: „Z hlediska věčnosti, pojeď s námi!“ strčil letáček, vzápětí se jeho stará tramvaj pohnula, a než jsem stačil naskočit, odjela k mostu Legií. O málo později zajela na věčnost politického smetiště, kde jí to, myslím, sluší nejvíc a bude slušet dál i po zombie party, kterou ODA uspořádala u příležitosti letošních voleb.

Být novinář, reportér, komentátor, nezvu Sašu Uhlovou do svého pořadu, ale zastřelím se, stejně jako se měl zastřelit už dávno premiér naší vlasti nad mapou exekucí.

Po tomhle hezkém setkání, jsem upřímně na existenci tohohle člověka zapomněl, asi jako zapomenete na Petru Buzkovou, když tu se nečekaně odkudsi vynoří, aby mě poučil o tom, jaká slova smím a nesmím používat. Po všem, co se i jeho přičiněním v naší společnosti změnilo směrem k nežitelnosti, chápu, že fundovaná terminologická péče ohledně slova kapitalismus, inspirovaná projektem novinářky Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce a vzápětí kvitovaná Petrem Pithartem (tomu vadí i slovo socialismus), je už to jediné, co tihle spolutvůrci karikatury konzumního ráje můžou nabídnout k debatě o ožebračování lidí. Nevím jen, jestli je to blbější než arogantnější, nebo naopak. Už mám těchhle neutuchajících mentorů, těchhle packalů přes dvě tři zmršené společenské změny dost. Na druhou stranu je pěkné, že máme v našem chcíplém prostoru ještě i živá místa, kuří oka, na která když šlápnete slovem kapitalismus, pohorší to obránce liberální demokracie, kterou tu prý máme, aspoň to říkala po vystoupení kapely Aktual s frontmanem Knížákem moderátorka Dne tisku rozhlasu a televize, aby nás poté, co desetkrát poděkovala panu profesorovi, poučila, že to, co tu máme, není samozřejmé a musíme o to, po vzoru pana profesora, dnes a denně bojovat. Ano, svatá pravda, a my ten boj o to, co tu máme, každodenně můžeme sledovat ve svobodném tisku, rozhlase a svobodné televizi.

Lágry dneška

A tak nám tu po bezmála třiceti letech jejich existence rezonuje nápad Saši Uhlové ošmírovat pracovní lágry fungující v naší liberální demokracii, o kterých všichni tak nějak víme a některé máme denně na očích, napříč médii. Prostě taková horká novinka. Být novinář, reportér, komentátor, nezvu Sašu Uhlovou do svého pořadu, ale zastřelím se, stejně jako se měl zastřelit už dávno premiér naší vlasti nad mapou exekucí.

Bohužel je tu stále ta opakující se, podivná a vždycky selhávající strategie etablovat téma odhalující zasutou zrůdnost systému v mediálním prostředí, které tento systém toleruje nebo vytváří.

Patřím k lidem, kteří za hluboce podprůměrnou mzdu pracují dlouhé roky v takzvaných podřadných pracích (bez kterých se ani dnes neobejde jinak zručný a podnikavý český hipster). Pravda je, že na rozdíl od většiny mých kolegů, tak činím dobrovolně, protože jsem romanticky i naivně založený a uvěřil jsem s Vladimírem Boudníkem, že každý by na sebe měl vzít díl společné fyzické práce, s komunisty jsem uvěřil na práci čest, s nacisty, že práce osvobozuje (s výhradou, že pouze ta osvobozená), s Bohumilem Hrabalem, že cestou zdánlivým směrem dolů okřejí a nastartují hodnoty, a sám se sebou, že kariéra je pouhá karikatura života. I tak bych vám ale nepřál cítit, co při poslechu náhle zasvěcených a empatických promluv okolo vytěžování lidské pracovní kořisti cítím, zvlášť při vzpomínce na ty, kteří se nedočkají spravedlivé odměny za svoji těžkou a potřebnou práci jednoduše proto, že umřeli, leží v hrobě a už neuslyší ani ten sladký příslib přidané tisícovky. Trochu mě usmiřuje jen to, že se naštěstí nedočkali ani současné debaty, protože nechápu, proč by definitivně okradení měli být ještě i ponižovaní.

Říkej tomu, jak chceš

Je mi úplně fuk, jestli mám systému, který ožebračuje pracující, kanalizuje bezmocné, prekarizuje umělce, zesměšňuje intelektuály, deformuje a ničí životní i tržní prostředí, demotivuje a likviduje soukromé podnikatele a debilizuje budoucnost a naději národa, říkat socialismus, džamáhíríje, komunismus, kapitalismus nebo liberální demokracie, je mi jedno, jestli je novinářka Uhlová buržoazní panička trochu nebo úplně a jestli její reportáž má všechny náležitosti reportáže, nejradši bych všechny účastníky současné debaty poslal do prdele i proto, že kdykoliv jsem v minulosti o otřesných platových a neuspokojivých pracovních poměrech ve svém oboru napsal, byl můj text zkonzumován s pobaveným nadhledem jako kuriozita ze světa, který se nás netýká, protože jde o relikt prošlého bolševismu, ale tím bych svůj článek oslabil stejně, jako Uhlová oslabuje svůj projekt svými vystoupeními v médiích, kde v rozhodných okamžicích – vždy před možností definovat poznané zlo – rozjede mantru o vymezení svého projektu na jev levné práce a omezení své role na novinařinu. Z čeho se tedy zformovala její motivace, když před jasnou otázkou, jestli v její reportáži jde o projevy kapitalismu, couvne? Proč tedy její projekt tohle slovo v názvu má? Je to jenom reklama? Působí to dojmem, že couvne vždy ve chvíli, kdy by to mohlo ohrozit její novinářský status nebo slibně završený projekt. Jestli je tu tedy něco buržoazního, tak snad tohle nadřazení kariérních pravidel rizikovému vyjádření.

Saša Uhlová ohrožuje svůj projekt nejvíc tím, že ho nechce ohrozit.

Jenže já z toho Sašu Uhlovou nepodezírám, mám ze všeho ten pocit, že je na to jenom moc sama, protože si na základě vlastní zkušenosti myslím, že těch, kdo by ji účinně podrželi, kdyby do toho šlápla, není nalevo mnoho. Cítím, a proto se mohu i mýlit, že míra jejích vyjádření v médiích je s kýmsi prodiskutovaná a promyšlená (však tu máme silný levicový akademický diskurs), má své mantinely, které udržují její projekt ve sféře seriózního zájmu mainstreamových – tu buržoazních, tu fašizujících, tu vykastrovaných – médií. Bohužel je tu stále ta opakující se, podivná a vždycky selhávající strategie etablovat téma odhalující zasutou zrůdnost systému v mediálním prostředí, které tento systém toleruje nebo vytváří. Každé etablování končí zvěcněním, nivelizací a rozmělněním. Přenechat řešení problému vyžadující radikální systémovou změnu fantomu celospolečenské debaty může snad znamenat dočasnou, trendovou změnu k lepšímu, rozhodně ale zachování všech možností vrátit se k původní či ještě žalostnější praxi hned, jak trend vyšumí. Saša Uhlová ohrožuje svůj projekt nejvíc tím, že ho nechce ohrozit.

Plnokrevná buržoazie

Změníme cvik a nejdřív potichu a potom nahlas opakujeme: „Buržoazie, buržoazie, buržoazie…“ Jsem rád, že se filosof Kroupa nevrací s tramvají, ale vrací spolu s hrozbou marxismu tento šikézní termín do hry, a konečně se tak dotýká něčeho aktuálního. Pokud se totiž svatba muže, který v Česku rozjel byznys s druhořadou zahradní technikou a zaplevelil zahrady bazény připomínajícími vybavení prosektury, s majitelkou restaurace v turistickém centru, která nechává své pracovní rekordmany z východního bloku rozmrazovat maso na víku popelnic a škrabat brambory na personálním záchodě, odehrává v Řecku, ve stylu starořeckých bohů, kdy je ona přemaškařena na Afroditu a on nejspíš na Héfaista nebo jednoho z jejích četných milenců (Áres, Hermés, Poseidón, Dionýsos, jeden lepší než druhý) a všichni svatebčané jsou samo sebou v tógách, nevím, co tu máme jiného než obraz plnokrevné buržoazie a s ní tu máme, nemůžu si pomoct, i kapitalismus.

Kapitalismus je bod nula lidské empatie a solidarity, proto se obejde bez ideologie, pokud ovšem za ni nepokládáme konzum a reptilní úvahu, že všechno lze přeměnit na zboží a jediným východiskem naší životní motivace je zisk.

Já vím, že Václav Havel slíbil, že tu nebude, ale jeho skepse se nepotvrdila a je tu, a dokud to nepřijmeme, dokud se nebudeme chtít sami u sebe nebo u Kroupových marxistů podívat, jaká je jeho podstata, nezjistíme, že je neslučitelná s naší další existencí, nezjistíme, že všechno, co se mu přičítá pozitivního, je jen vyvzdorovaným dočasným kompromisem s jeho generálním nastavením ke konečné exploataci všeho a všech. Nemůže jinak, jako nemůže jinak developer, který musí všechno levně zastavět, a nemůže jinak manažer, který musí směřovat k efektivitě pracovního lágru, pokud chce zůstat, čím je. Kapitalismus je bod nula lidské empatie a solidarity, proto se obejde bez ideologie, pokud ovšem za ni nepokládáme konzum a reptilní úvahu, že všechno lze přeměnit na zboží a jediným východiskem naší životní motivace je zisk. A současnost naší zemědělské výroby nám ukazuje, že kapitalismus není ani to přehledné kolbiště, kde silnější vítězí nad slabším, ale je plný nepřehledného a demotivujícího podvodu, zvůle a sofistikované zlodějny. Dokonce, abych byl z demagogie nařčen právem, by se dalo říct, že kapitalismus končí tam, kde začíná kultura (neplést s kulturní politikou).

Zdroje jsou

Vždycky do televize přijde nějaký ekonom, nejlíp analytik nějaké korporace s platem sto dvacet litrů, a říká, nemůžeme nemít levnou práci, protože máme levnou ekonomiku, nemůžeme mít důchody, protože naše práce je neefektivní, a podobné hitovky. Jeho hlava zahnívá v paradigmatu, které otravuje život prostě už všem, on se ale domnívá, že něco nechápeme, totiž jeho složitou vědu a její železné zákonitosti, šíří úzkost a strach, a proto také má dveře do nejzrůdnějšího média dokořán. Spravedlivou dělbu, spravedlivou odměnu a důstojný život odprezentuje jako nebezpečné utopie, které nás uvrhnou do dluhů, chaosu nebo marxistické diktatury. Zajímavé ale je, že při vší té naší neefektivitě vykazují zdejší firmy a banky obrovské zisky (a vykazovaly je i během tzv. krize) a Héfaistos a Afrodíté mají prachy na svou opulentní pseudoantickou veselku (a jistě nejsou jedinými nositeli buržoazního nevkusu). Nejsou to složité a nepřehledné ukazatele ekonomické vědy, co brání našemu lepšímu životu, je to stále táž primitivní lež a stále táž nespravedlnost, která inspirovala text Internacionály.

I proto snad připomínají reakce dotčených firem a institucí z reportáže Saši Uhlové reakce puberťáků přistižených při kouření na školních záchodech. A přitom managementům, které vytvořily firemní strategii vykořisťování (pro štítivé: jde o bezohledné, nespravedlivé využívání druhého člověka, které může být spojeno se zneužíváním jeho nízkého společenského postavení, zadluženosti nebo svízelné životní situace), nic nebrání namísto vytáček a lží vyslat mluvčího (nejlépe bývalého reportéra socialistické televize), který by řekl: „O co vám jde, vy užiteční idioti? Porušujeme snad, kromě toho směšného zákoníku práce, nějaký zákon? Můžete nám ukázat nějaký zákon, který nám zakazuje vyplácet lidi z vesty tak, že ani nemůžou zahnízdit a vyvést další zoufalou rodinku? Ne? Tak si sbalte novinářský fidlátka a nepřekážejte, protože tady se jede byznys!“ Ale oni to neudělají, namísto toho házejí vajgly z oken, rozhánějí kouř, strkají si do pusy mentolové žvýkačky a na špinavou práci a nošení odpovědnosti za rozmanitá svinstva si najímají agentury… Právě jsem chtěl uvažovat, jestli v tom je, nebo není nějaký příslib. A hned mi došlo, jak zoufalá úvaha to je, jak zoufalý a slabý ve svém přístupu jsem, a nejspíš ani v minulosti tomu nebylo jinak, protože si právě vzpomínám, že filosofem Kroupou nepovšimnuté pokračování latinského nápisu na mých zádech, verš mrtvého Psího vojáka, který přesně vystihoval pocit, se kterým jsem Kroupovu angažovanou tramvaj vyprovázel pohledem na most Legií, totiž: „Sub specie aeternitatis – holky, holky, Dakar–Paris!“, tedy ani trochu revoluční nebylo.

Autor je spisovatel.

 

A2LARM