Na začátku září katalánský parlament schválil zákon o možnosti jednostranného vyhlášení referenda o nezávislosti tohoto regionu. Celé Španělsko se následně ocitlo v ústavní krizi. Konzervativní španělská vláda je přesvědčená, že se hlasování, které má proběhnout 1. října a které španělské soudy považují za nezákonné, konat prostě nebude. Jejich reakce byla tvrdá a představuje bezprecedentní útok na demokratická práva a katalánskou autonomii. Zátah vládních sil na Katalánsko eskaloval během minulé středy zatčením čtrnácti vysoce postavených představitelů Katalánska, včetně regionálního ministra ekonomiky Josepa Marii Jového, který je teď vyšetřován z podvratné činnosti. Zároveň došlo k sérii policejních zátahů na novinové redakce, vydavatelství, doručovatelské služby a regionální vládní úřady a ke konfiskaci 1,5 milionu plakátů a letáků a 10 milionů hlasovacích lístků. Státní zástupci předvolali více než sedm set starostů, kteří spolupracovali na přípravě referenda, a jakékoli politické akce, které mají s referendem nějakou souvislost, byly zakázány. Středeční zatýkání vyvolalo masové protesty v celém Katalánsku. Parlamentní frakce Podemos protestovala na schůzích Kongresu. Krátce před protestem o současné krizi ve Španělsku s poslancem za Podemos Manolem Monereem mluvil přispěvatel magazínu Jacobin Eoghan Gilmartin.
Jaké je pozadí stávajících snah o nezávislost Katalánska?
Od roku 2008 žijeme ve Španělsku v krizovém režimu, který se vyznačuje rozpadem základních ústavních principů. Tuto krizi režimu charakterizují tři klíčové problémy, které spolu úzce souvisejí: prvním je korupce, tedy série skandálů, jež zcela zdiskreditovala politický systém; druhým je sociální otázka, která souvisí s rostoucí nezaměstnaností, nerovností a prekarizací práce, jež se dotýká především mladší generace; a konečně třetím je národní krize. Tento třetí bod můžeme vysledovat až k rozsudku ústavního soudu z roku 2010, který se vyjádřil proti autonomnímu statutu Katalánska. Katalánská autonomie byla výsledkem vyjednávání mezi Zapaterovou středolevou vládou v Madridu a regionální vládou v Barceloně. Historicky měla myšlenka nezávislosti v Katalánsku nízkou podporu, nicméně po tomto soudním rozhodnutí se mnoho lidí, kteří žádají pouze větší autonomii, přidalo na stranu požadující úplnou nezávislost. To dalo španělské politice zcela novou dynamiku.
Katalánsko začne okupovat náměstí a pokusí se o generální stávku. Proti tomu bude mobilizována masivní policejní síla. Teď musíme čekat na to, co se bude dít s armádou, nicméně pořádkové jednotky, tedy nejagresivnější složky policejních sborů, už jsou rozmístěny.
Problémem je, že tyto tři otázky nikdy nebyly spojeny do uceleného projektu. Národní otázka se pak často dostává do sporu se sociální otázkou, což posiluje vládní politiku tvrdé ruky. A oddělení jednotlivých problémů rozděluje lidi.
Jak vnímáte reakci Rajoyovy vlády na katalánskou krizi?
Rajoy je inteligentní člověk. Pokusil se spojit zájmy španělského státu s politickou strategií vlastní strany. Lidová strana (PP) nikdy v Katalánsku nebyla hlavní politickou silou, což je skutečnost, která jeho politice napomáhá. Rajoy využil krizi k získání legitimity pro svoji stranu, poté co čelila několika korupčním skandálům. Pasoval se do role obránce Španělska a ústavy. Vytvořili teorii ústavního nacionalismu, který slouží zájmům PP a Ciudadanos a kvůli kterému muselo neodvratně dojít ke střetu katalánského obyvatelstva s pořádkovými silami. Španělsko se tak ocitlo ve výjimečném stavu.
Co se tedy bude dít ve dnech před 1. říjnem? Bude se konat referendum?
Nebude.
Žádné hlasování?
Ne. Katalánsko si osvojí strategii odporu: začne okupovat náměstí – podobně jako na Ukrajině – a pokusí se o generální stávku. Proti tomu bude mobilizována masivní policejní síla. Teď musíme čekat na to, co se bude dít s armádou, nicméně pořádkové jednotky, tedy nejagresivnější složky policejních sborů, už jsou rozmístěny.
Jaké budou další důsledky současného zátahu?
Dojde k ohrožení naší demokracie. Tuto krizi pak vláda může využít k posunu směrem k novému autoritářství, podobně jako je tomu v Polsku nebo Maďarsku.
A co světové mínění? Může takový vývoj vést k vnějšímu tlaku ze strany jiných evropských států?
Evropa nebude dělat nic. EU je nástroj vytvořený především pro to, aby porazil lidové vrstvy. Po brexitu se význam Španělska zvýšil, a pokud jde o strukturální reformy, Rajoy udělal vše, co po něm evropské instituce chtěly. Evropská unie ho tedy podpoří. Nezasahovala v případě Polska ani Maďarska a stejně tomu bude i v případě Španělska. Pro EU je klíčové provedení neoliberálních reforem, otázky svobody projevu nebo sociálních práv jsou druhotné. Katalánští, baskičtí a galicijští nacionalisté obvykle vnímali evropskou integraci jako klíč ke své nezávislosti. Byli proevropští a věřili, že EU dokáže vyřešit historické problémy Španělska. Teď si uvědomují, že to není pravda. Evropa naopak posiluje postavení španělského státu. Španělsko pod Rajoyovým vedením navíc představuje klíčového spojence Angely Merkelové. Takže otázka zní: jaký smysl má nezávislost Katalánska v rámci Německem ovládané Evropy, v níž vám vaše suverenita byla ukradena ekonomickými mocnostmi?
Zdá se, že se Podemos snažili najít střední polohu mezi Lidovou stranou a politickými silami požadujícími nezávislost. Je to správné vyhodnocení?
Ano, nejsme pro nezávislost Katalánska, ale pro federaci. Snažili jsme se vytvořit třetí pozici a zahájit debatu o potřebě nového typu státu, federálního a vícenárodnostního, založeného na jednotném konsensu. Podmínkou takové jednoty je ale právo rozhodovat prostřednictvím referenda. Vždy jsme podporovali referendum, které by katalánskému lidu umožnilo rozhodnout o svém osudu. Je však také na místě zdůraznit nutnost politického řešení, které projde ústavním procesem a které bude schopno odpovědět na otázky, jež se nacházejí v jádru naší krize. Naším obtížným úkolem je propojit katalánskou otázku s dalšími, jež se týkají sociální nerovnost nebo korupce.
Podcenili ti, kdo požadují nezávislost, sílu španělského nacionalismu?
Síly bojující za nezávislost podcenily to, kam až bude stát ochoten zajít, ale stejně tak i sílu národního sentimentu. Problémem je, že k nezávislosti Katalánska nemůže dojít, pokud na to velká část Španělska odmítne přistoupit. Pokud k referendu nelze dospět legální cestou a pokud ve zbytku společnosti neexistují dostatečné politické síly, které by dokázaly zpochybnit hegemonii španělského nacionalismu, jak se můžete posunout dál? Pouze změnou agendy, tedy propojením národní a sociální otázky.
Jaký je postoj nově znovuzvoleného předsedy středo-levé socialistické strany PSOE Pedra Sáncheze ke katalánské krizi?
Má velké dilema. Významná část jeho strany se v této věci kloní k pravicovým lidovcům, a obává se tak vnitřního rozkolu. Když ale mluví o federálním státě, nikdy není jasné, co má vlastně na mysli. Pokud by to dopadlo podporou Rajoye, mohlo by to znamenat obnovu nacionalistické linie.
Jak se změnil postoj Podemos k PSOE poté, co byl Sánchez znovu zvolen s relativně levicovým programem? Existuje možnost dohody mezi oběma stranami?
Zkoumáme možnost dohody, ale nebude to snadné. Bylo by to komplikované nejen z ideologických, ale i politických důvodů. Určitá část socialistů je zásadně proti jakékoliv dohodě. Před Sánchezem se otevírají dvě cesty. První znamená pochopit, že nemůže vládnout bez Unidos Podemos (Podemos společně s Izquierda Unida), a v dalších volbách by tak mohly Unidos Podemos a PSOE dosáhnout dohody a možná získat absolutní většinu v obou komorách parlamentu. Dokázali bychom si dokonce představit, že získáme dostatečnou většinu pro změnu ústavy. Druhou možnost představuje vybudovat z PSOE dominantní sílu na levici, snažit se podkopat pozici Unidos Podemos a následně se posunout do politického středu. Samozřejmě platí, že tyto dvě varianty se dají kombinovat. Podle mě se teď PSOE a Pedro Sánchez snaží snížit politický, volební a společenský význam Unidos Podemos s nadějí, že dosáhne funkce s omezenou podporou našich poslanců. Každopádně si myslím, že běží poslední rok tohoto zákonodárného sboru. Důkazem bylo, že španělská vláda nedokázala získat většinu pro svou politiku vůči Katalánsku. Pokud se už dříve nedočkáme hlasování o důvěře vládě, budou se volby konat někdy po novém roce, kdy vláda schválí rozpočet.
Z anglického originálu Crackdown in Catalonia, publikovaného v magazínu Jacobin, přeložil Martin Vrba. Redakčně upraveno.