Co přinesou volby cizincům žijícím v ČR?


Migrační politika není klíčovým tématem voleb a strany se kontroverzní problematice spíše vyhýbají. Rozhodující bude, komu připadne Ministerstvo vnitra.

V České republice žije kolem půl milionu cizinců, většinou Ukrajinců, Slováků nebo Vietnamců, kterým můžou volby změnit život i přesto, že nemohou svým hlasem ovlivnit jejich výsledek. Před dvěma lety, kdy společnost zachvátila panika z uprchlíků, se zdálo, že migrace může výrazně překreslit politickou mapu. To se však nenaplnilo a při pohledu na volební programy relevantních stran je patrné, že pro většinu z nich už není téma migrace prioritní a kontroverznímu tématu se spíše vyhýbají obecnými frázemi. Jediná SPD Tomia Okamury stále využívá paranoidní a spiklenecké rétoriky a strach z cizinců je jejich hlavní mobilizační téma.

S výjimkou Zelených a Pirátů se všechny relevantní politické strany soustředí především na restriktivní složku migrační politiky a opomíjí integraci nebo ochranu práv cizinců.

Velmi rozšířený je názor, že „okamurovci“ představují extrém nebo úchylku ve stranickém systému, jehož jádro tvoří umírněné zavedené strany. Rostou také obavy z toho, že česko-japonský pravicový populista posunuje hranice možného – jestliže dříve se o střílení a zavírání všemožných „vetřelců“ mluvilo jen polohlasem v soukromí, dnes podobné návrhy vychází z úst demokraticky volených zástupců. Při pohledu do minulosti stran působících v parlamentu od devadesátých let se však ukazuje, že skutečnost je složitější a že není možné jednoduše svalit vinu za posun politiky k rasismu a xenofobii na „hnědého koně“ voleb. Okamura totiž svým nenávistným jazykem staví na základech postavených ostatními politickými stranami v minulých letech a rozvádí je často až do absurdních rozměrů. Předsudky a účelové strašení migranty patří mezi charakteristické rysy polistopadové parlamentní politiky.

Migrace jako bezpečnostní problém

V devadesátých letech byla problematika migrace na okraji pozornosti politických stran a podobně jako v ostatních sférách převládal přístup „laissez-faire“. Téma postupně nabývalo na důležitosti až po roce 2000, kdy se začala migrace objevovat ve volebních programech. ČSSD imigraci hned zpočátku vnímala jako ohrožení z hlediska možného růstu nezaměstnanosti a řadila je mezi bezpečnostní rizika. Po vládním angažmá v letech 1998 až 2002 prosazovali sociální demokraté účelovou imigrační politiku, kterou chtěli využít ke stabilizaci penzijního systému a trhu práce. Migrace měla být řešením úbytku populace způsobeného nízkou porodností. ODS navrhovanou pragmatickou politiku kritizovala, prosazovala tvrdý restriktivní přístup a upozorňovala na bezpečnostní dopady migrace a ohrožení české kultury. Od poloviny devadesátých let se strana pod vedením Václava Klause posouvala ke konzervativním a národoveckým pozicím. V této linii pokračuje dodnes a stále zdůrazňuje význam ochrany národní identity, odmítá multikulturalismus a prosazuje represivní opatření.

Role se na moment obrátily, když v roce 2008 navrhla koaliční vláda v čele s ODS zavedení zelených karet. Tento nástroj kombinoval pracovní povolení s trvalým pobytem pro cizince mimo země EU a měl oživit české podniky zahraniční levnou pracovní silou. Lubomír Zaorálek v opozici varoval před vznikem ghett a vyzýval k tomu, aby Česká republika neopakovala chyby států západní Evropy. David Rath už tehdy strašil v rozhovoru pro iDnes.cz chorobami přenášenými migranty: „Bude to mít důsledky v nárůstu výskytu tuberkulózy, v nárůstu výskytu AIDS, v nárůstu možná i dalších onemocnění.“ KSČM se ve svých programových dokumentech pokoušela kombinovat rétoriku levicového internacionalismu, proklamovanou solidaritu s migranty s vlastenectvím a hodnotami patriotismu.

Vnitro vládne

I přes občasné pokusy stran prosadit vlastní pragmaticky a ekonomicky motivovanou vizi migrační politiky se až do roku 2015 nejednalo o podstatné politické téma. Migrace byla vnímána především jako bezpečnostní a technický problém, který nemají řešit politici, ale úředníci a policisté. Hlavními aktéry na tomto poli proto nebyli volení zástupci, ale Ministerstvo vnitra a cizinecká policie, jejichž postoje k migrační politice mají kořeny ještě před rokem 1989. Výkyvy v české migrační politice byly v minulosti určovány především střetem mezi zájmy rezortu vnitra na straně jedné a zájmy ekonomických subjektů (pojišťoven nebo podniků poptávajících pracovní sílu) na straně druhé. Výsledkem tohoto pnutí je takové nastavení migrační politiky, aby bránilo usídlení cizinců zejména skrze navázání pobytu na výdělečnou činnost.

Od roku 2008 je patrná snaha ministerstva vnitra, cizinecké policie i úřadů práce o zpřísnění zacházení s cizinci. V posledních letech došlo k vyostření rétoriky i praxe úřadů namířené proti cizincům. Vrcholem této tendence je letošní novela cizineckého zákona, která výrazně nepříznivě dopadá na životy cizinců v České republice. Poslanec za ČSSD Václav Klučka prosadil zpřísňující pozměňovací návrh, který podle jeho slov vznikl na Ministerstvu vnitra. Odbor azylové a migrační politiky ministerstva tak obešel standardní legislativní proces, aby se mohl snáze zbavovat nežádoucích cizinců. Pro přijetí novely hlasovaly téměř jednohlasně všechny politické strany kromě patnácti poslanců KSČM, kteří se zdrželi, a KDU-ČSL. Pro zpřísnění podmínek se vyslovila i TOP 09, která dříve vystupovala k přijímání cizinců spíše vstřícně.


Migrace ve volebních programech

V programech všech relevantních stran kandidující v nadcházejících volbách nalezneme důraz na bezpečnostní opatření a rizikovost „nekontrolované migrace“. To dokazuje, že se Ministerstvu vnitra podařilo definovat rámce a jazyk, které debatu o migraci předurčují. Nakonec i strany, které jsou hodnotově liberální, se k pohybují v takto vymezeném poli bezpečnosti. Výjimkou nejsou ani Zelení, kteří své voliče ujišťují, že budou prosazovat „důslednou identifikaci všech příchozích a zavedení nezbytných opatření tak, abychom minimalizovali bezpečnostní rizika plynoucí z nekontrolované migrace“. Strana ovšem prezentuje zdaleka nejliberálnější návrhy migrační politiky, ve kterých klade důraz na dodržování lidských práv. Zelení chtějí zřídit „plnohodnotné ministerstvo pro lidská práva, rovné příležitosti a migraci“. Hodlají se také „zasadit o změnu nepřátelského postoje vůči uprchlíkům a muslimům, založeného na mylných představách a nepřípustném zobecňování“. Program Pirátů se migrační politikou téměř nezabývá a omezuje se jen na obecné prohlášení: „racionální přístup v řešení uprchlické krize“ a odmítání „extrémních požadavků“.

S výjimkou Zelených a Pirátů se všechny relevantní politické strany soustředí především na restriktivní složku migrační politiky a opomíjí integraci nebo ochranu práv cizinců. Rozšířený je také ekonomicko-pragmatický přístup k migraci, která je chápána jako žádoucí jen tehdy, pokud je pro Českou republiku výhodná. ODS opakuje svou mantru o migrantech, kteří zneužívají sociální podpory v hostitelských zemích. Všechny strany nějakým způsobem pracují s dichotomií „kontrolovaná“ (jinými slovy bezpečná) versus „nekontrolovaná“ (případně nelegální) migrace, která představuje ohrožení a zdroj obav. Obraz „nekontrolované“ migrace jako nebezpečí byl ve veřejném prostoru přítomný už dříve, ale rozšířil se především v roce 2015, kdy se začalo v médiích hovořit o „migrační vlně“ nebo „migrační krizi“. Často byl příchod většího množství uprchlíků přirovnáván k nezvladatelné živelné katastrofě. Představa migrace jako vlny, která se vymyká kontrole, přetrvává v programech všech politických stran. Ty se snaží voliče různými způsoby ujistit, že se postarají o důslednou kontrolu migračních toků a že s nimi se nemusí migrantů bát.

Kromě kontroly politické subjekty zdůrazňují potřebu „prevence“ nebo „řešení příčin“ migrace pomocí rozvojové pomoci nebo snahy o stabilizaci válčících zemí. V aktuálním volebním programu ČSSD nalezneme pouze dvě zmínky o migraci, obě vykreslují migraci jako hrozbu: migrace jako příčina snižování ceny práce, nelegální migrace jako bezpečnostní hrozba podobná terorismu. Zcela zmizely návrhy týkající se integrace. Hnutí ANO používá národoveckou rétoriku, když tvrdí: „Ochrana národní identity je pro nás prioritou.“ Slibuje navíc uzavření hranic a zastavení migrace i s nasazením armády. SPD podobně jako jiné krajně pravicové a antisystémové strany v Evropě staví na vymezování vůči cizincům svou identitu.

Příchod uprchlíků do Evropy zásadním způsobem neovlivnil programy politických stran a u většiny z nich pozorujeme spíše pokračování v dříve nastoleném trendu. Hnutí ANO se snaží udržet pozici „všelidové“ strany, která účinně nasává voliče ze všech stran a oportunisticky přizpůsobuje rétoriku okolnostem. Pro cizince v České republice bude ale klíčové, které straně připadne Ministerstvo vnitra, jež rozhoduje o podobě migrační politiky. Ze všech možných koaličních konstelací ale vyplývá, že spíše dojde k zachování stávajícího stavu nebo k dalšímu postupnému utahování šroubů.

Autor je redaktor Alarmu.

Článek vznikl za podpory kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze.

 

A2LARM