Jsou Piráti novou levicí?


Mezi novou levicí a Českou pirátskou stranu existuje několik styčných bodů. Do sněmovny se ale Piráti dostali, protože překonali řadu novolevicových neduhů.

Jiří Přibáň na stránkách časopisu Respekt a také v televizní debatě Václava Moravce vznesl řečnickou otázku, zda Pirátská strana nepředstavuje „novou levici“ a jak případně chápat její roli v parlamentním procesu. Rozřešit takovou otázku je komplikovanější, než se na první pohled může zdát. Při bližším pohledu se ukazuje, že před sebou máme rovnici o dvou neznámých: nevíme, ani co je to nová levice, ani co jsou to Piráti. Když si ale pro analýzu nejprve vybereme „novou levici“ (tak jak ji pozorujeme v českém kontextu), můžeme za první neznámou dosadit alespoň několik částečných charakteristik a odlišení od levice „klasické“.

Hyperideologická nová levice

Zatímco byla klasická levice vulgárně marxistická svojí redukcí skutečnosti na sociální a výrobní vztahy, je nová levice vulgárně hegeliánská, když zaměřuje svou pozornost na to, co se děje v hlavách jednotlivců – ať už v oblasti osobní etiky, ideologie, politických pravidel, nebo pravidel slušného chování. Zatímco subjektem klasické levice jsou dělnická hnutí, ženská hnutí, politické strany nebo odborové organizace, tedy různé kolektivní organizace pracujících tříd, subjektem nové levice je individuální intelektuál, pro něhož komunismus nebo liberalismus nepředstavuje dějinné politické hnutí, ale soubor představ, který se převaluje v jeho hlavě. Novým levičákem se tedy nestávám tím, že jsem součástí nějakého typu organizované kolektivity (nic takového neexistuje), ale svým individuálním přesvědčením.

Vzpoura proti nefunkčnímu establishmentu – která kdysi byla doménou radikální levice – se stala klíčovým elementem letošních voleb, ve kterých vyhrávali ti, kdo to pochopili, a prohrávali ti, kdo si takovou strategií odmítli „ušpinit ruce“.

Zároveň platí, že zatímco klasická levice představovala avantgardu, jejímž subjektem je pracující lid, nová levice už žádný subjekt nepotřebuje, vystačí si sama se sebou a jakožto subkultura intelektuálních aristokratů akumuluje kulturní kapitál. Nepřekvapí tak, že nová levice neexistuje ani jako hnutí, strana, organizace nebo třeba volná sociální síť – pakliže má vůbec nějakou sdílenou kolektivitu, pak jen jako „scéna“, která stojí na neformálních sociálních vztazích a několika sdílených magazínech. Můžeme parafrázovat klasika: nová levice neexistuje, existují pouze noví levičáci a jejich rodiny (potažmo komunity, kariéry, atd.).

Hyperintelektuální prostředí

Zatímco byl tedy klasický levičák ukut ve výhni pracovního procesu a opracováván stranou a svou odborovou organizací, je nový levičák vychován univerzitou a zpracováván knihami a periodiky, která čte. S tím zpravidla souvisí i jeho „třídní původ“: ačkoliv jsem nikdy žádný sociologický průzkum na toto téma nedělal, mám silný dojem, že většina příslušníků nové levice pochází v zásadě z městských středních tříd. Důvody pro to jsou možná prozaické: dělníci se na vysoké školy moc často nedostávají – a už vůbec ne na ty s humanitním zaměřením.

Nová levice je bytostně intelektuálním počinem a jako taková je jednak logopedická (učí, jak správně, tedy korektně mluvit), jednak etická (učí, jak správně myslet a jednat – antirasisticky, antišovinisticky, antihomofobně atd.). Je tradičně antifašistická, feministická, sociální, inkluzivní, kontrakulturní (potažmo subkulturní) a individualistická. Představuje jednak menšinovou politiku (co se týče míry vlivu ve veřejném prostoru), jednak politiku menšin (náboženských, sexuálních, etnických), přičemž obě politiky vyplývají ze sebe navzájem. Jako taková je rozkročená od středu doleva a osciluje někde mezi liberalismem a neokomunismem.

Takto variabilní politický proud dokáže být sjednocen pouze jednou za čas pomocí společného politického nepřítele (jak jsme mohli vidět například během Nečasovy vlády nebo migrační krize). Tento moment zároveň představuje okamžik její politické konjunktury, kterému občas říká „sociální hnutí“. Během klidných časů se nová levice naopak rozpadá, atomizuje a její sítě se trhají s poryvem sebemenšího vánku vnitřních neshod, únavy, bezcílnosti nebo úspěšně nastartované kariéry, a především pak díky neschopnosti a neochotě vytvořit jakoukoliv stabilní organizační infrastrukturu. V časech takové politické nudy se nová levice díky své široké ideologické rozkročenosti ráda věnuje identitářským bojůvkám – liberálové nejsou dost radikální, radikálové nejsou svolní ke kompromisům a aliancím. Absence společného vnějšího cíle následně stáčí pozornost k hledání vnitřních nepřátel, kterými je možné pohrdat, a z celé této politické subkultury se tím stává docela obyčejné Bourdieuovo „sociální pole“, ve kterém dochází k bojům o prestiž, uznání, akumulaci kulturního kapitálu a individualisticky pojatému zápasu o sociální (potažmo symbolický) status. V takové kondici můžeme alespoň českou novou levici zachytit dnes.

Postideologické pirátství

Ničím z toho Piráti nejsou, což je také jeden z důvodů, proč jsou ve sněmovně. Existují tu ale určité povrchní analogie a několik problematických programových průniků. Piráti na první pohled působí jako mladá, cool a hip strana, která s novou levicí sdílí alespoň věkový průměr. Jejich identita (nejen kampaň) se ale od nové levice ostře odlišuje v jednoduchém gestu: zatímco nová levice je hyperideologická nonkonformní rebelující síla (a odtud čerpá svou identitu), Piráti reprezentují postideologickou vyprázdněnou vzpouru, která nepředkládá v politice změnu jejího obsahu, ale změnu její formy. Z jejich čtyř hlavních programových bodů je to docela zřejmé: chtějí updatovat a modernizovat stát pomocí technologií (což například v Estonsku svého času v pohodě zvládla tamější pravice), bránit svobodu občanů a jejich přístup k informacím, obhajovat právo na soukromí, zapojovat lidi více do rozhodování, kontrolovat mocné jejich odvolatelností a nakonec i zamezit buzerování živnostníků, bojovat s daňovými ráji nebo například zjednodušit oddlužení lidem v exekuci. Snad kromě posledního bodu se nejedná o odpovědi na otázku, co by měla politika dělat, ale jak by měla fungovat.

V mnohém může být nové levici blízký i pirátský programový požadavek základního příjmu, nicméně teprve jeho konkrétní podoba, výše a vztah k celému systému současného sociálního zabezpečení stáčí tuto myšlenku buď doleva, nebo doprava. Ať už se ale jedná o oblasti, jako je zdravotnictví, sociální systém, životní prostředí nebo vzdělání, smýšlení Pirátů je očividně progresivní. Problém je ovšem v tom, že se může snadno ukázat, že to nejsou skutečně definiční body této strany, ale spíše druhotné body programu. S jakou vehemencí budou prosazovat digitalizaci státní správy a elektronizaci smluv, s jakou intenzitou budou usilovat například o transparentnost veřejných zakázek – na čemž se třeba mohou i shodnout s hnutím ANO – a jaký naopak vyvinou tlak například ve věci sociálního bydlení, inovace naší energetiky nebo kulturní politiky, ve které poněkud tápou? Je docela uvěřitelné, že budou Babišův křižník ze svého škuneru permanentně torpédovat požadavky na transparentnost a protikorupční legislativu, ale v situaci, kdy půjde o obhajobu sociálních práv, stáhnou plachty a počkají na příznivější vítr. Sociální politika prostě Piráty nedefinuje a rozhodně není ani tím, co je dostalo do sněmovny.

Zdravá vzpoura proti establishmentu

Vztah Pirátů k nové levici je především takový, že zaplňují prázdné místo, které levici tradičně náleží. Využívají hněv proti establishmentu, populisticky (a velmi správně) konstruují ideu lidu proti zkorumpovaným elitám a nabízejí mu prvky přímé demokracie a větší participace na politickém dění. Nenabízejí ale žádnou interpretaci tohoto slepého a jednoduchého lidového hněvu, který prostě říká: „Nefunguje to!“ Aniž by ovšem bylo jasné, co vlastně. Ono vágní démonické „to“, které od nástupu finanční krize prochází kolapsem legitimity, teď získalo s pomocí Pirátů, Okamury a Babiše své veřejně sdílené pojmenování: není to „demokracie“, „polistopadový systém“ nebo „kapitalismus“ – to sami politici nefungují! Součástí tohoto pojmenování pak jsou tři velká gesta vůči jejich politice: „Prostě to zařídíme“ (ANO), „Prostě to digitalizujeme“ (Piráti) a „Prostě je obejdeme referendem“ (SPD).

Vzpoura proti nefunkčnímu establishmentu – která kdysi byla doménou radikální levice – se stala klíčovým elementem letošních voleb, ve kterých vyhrávali ti, kdo to pochopili, a prohrávali ti, kdo si takovou strategií odmítli „ušpinit ruce“. Nemuseli k tomu dokonce ani číst Ernesta Laclaua a Chantal Mouffe. Co si tedy v takové situaci myslet o nové levici? Asi to, že má dobré myšlenky a někdo by je konečně měl začít realizovat, což se ale patrně nestane, protože jednou z nemocí nového levičáctví – této kratochvíle intelektuálů – je „overthinking everything“.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM