Když začne anarchista kádrovat


Zveřejňujeme reakci na text Ondřeje Slačálka Muž budoucnosti.

Rozhodl jsem se psát do médií věci, které možná nebudou rády publikovat. Budu si tím testovat jejich pluralisticky demokratický charakter, nebo co. Myslím totiž, že to je potřeba, i když mě o to nikdo nežádal. Pravda, šedesát mi už bylo, ale v Rusku jsem nebyl. Na druhou stranu, někteří v Rusku byli, a nic moc. Jen nemnohým byla ta pouť k užitku, pro ostatní byla zbytečná. Mluví o tom stará moudrost, jak ji k dokonalosti dotáhl Jirous: „Lao-c’ kdysi řekl k tomu:/ Mudrc nemusí vyjít z domu./ Moudřejší snad už nikdo není:/ dům vyměnil jsem za vězení.“ Nu, nepřivolávejme to – ale právě proto se musíme zavčasu a rázně postavit úkazům, které by nás stahovaly do těch nejhorších bažin minulosti.

Články Ondřeje Slačálka o anarchismu nutno číst s důvěrou, když o tématu člověk nic neví. Jakmile ale (bývalý?) anarchista Slačálek zabrousí do oblastí, které nejsou jeho doménou, riskuje značnou kritiku. Je to sice už několik týdnů, co si zahrál na kádrováka, ale vzhledem k neutuchající epidemii kádrování není na reakci nikdy pozdě. Co se tedy stalo? Slačálek vzal 28. srpna 2017 na Alarmu svým článkem pěkně přes párky Petra Žantovského. Zvedlo ho ze židle, že Žantovský byl nominován do Rady ČTK.

Slačálek je asi ovládán ideou, že minulost kohokoliv je nezměnitelnou a neodčinitelnou zátěží do budoucnosti, takže kdo jednou chybil, už nikdy nic nenapraví.

Kdyby Slačálek – jat řádnou péčí zodpovědného občana – zevrubně proklepl každého nominanta do Rady ČTK a zdůvodnil by u každého pro a proti, bylo by to moc prima. Ale vzít si na paškál jen jednoho a ani nezapátrat, zda čirou náhodou něco v životě neudělal i dobře, to není soud, to je „odsoud“. Slačálek nazval svůj pamflet proti Žantovskému Muž budoucnosti, čímž si sám přivodil – ke svému kádrování velmi případně – označení „muž minulosti“, a to beznadějné minulosti, protože únor 1948, kdy začaly pravé kádrovácké orgie, beznadějně prošvihl.

Slačálek je překvapivě, avšak zřetelně nepoučen jakoukoliv reflexí desítek let této hanebné kádrovácké praxe. Je asi ovládán ideou, že minulost kohokoliv je nezměnitelnou a neodčinitelnou zátěží do budoucnosti, takže kdo jednou chybil, už nikdy nic nenapraví. To by ale nutně implikovalo Slačálkovu neposkvrněnost, protože z hlediska tohoto dogmatu by sám nesměl nikdy zahřešit, aby jeho slova měla váhu! Nebo prostě Slačálek není ideolog, ale bohapustě kádrovácky drží dvojí nebo kolikerý metr. Anebo se Slačálkovi prostě Žantovský tak nějak nelíbí. Nebo to vůbec s Žantovským nemá co dělat – to se jen Slačálek na špatném bočku vyspal, pálí ho žáha a potřeboval si ji holt na někom zchladit?

Škoda, člověk by opravdu rád četl nějaký inteligentní diskurs, kde by odborník shrnul u kandidátů (na cokoliv) klady a zápory a odůvodnil by je, přičemž by sám nečinil druhým, co by nerad, aby činili jemu. Slačálek ale bohužel neprojevil ani snahu nalézt ve prospěch Žantovského byť jeden jediný argument, což jej jako akademika diskvalifikuje, neboť trestuhodně opominul instanci „ďáblova advokáta“. Je toto snad autentický výraz Slačálkova totálního anarchismu? Jde o barbarsko-pohanskou snahu zničit společnost, v jejíchž základech jsou zásady akademické disputace, oponentury a reflexe?

Hekrdlův nástřel

Začněme ale předehrou, kterou pod názvem MŘRPŽ (Malá říjnová revoluce Petra Žantovského) překvapivě obstaral jindy prestižní Martin Hekrdla na svém Facebooku. Vzpomněl na 25 let starou příhodu, kdy mu Žantovský jako jeho čerstvý redakční kolega v Reportéru hlásil, že cosi napsal moc levicově, takže to musel svým článkem pravicově vyvážit. Hekrdla onu scénu charakterizoval jako „esenci národního hnusu“, nazval ji pěkně ruděprávně „žantovštinou“ a vysvětlil ji jako „neúnavný tlak věčných českých přizdisráčů neustále si slinících prst, aby si mohli být jisti, odkud vítr vane, a plout pak s luftem v zádech na kapitánské můstky“.

Přiznávám, že urputně bojuji s pokušením spekulovat, co všechno může být v pozadí tak zběsilé akcelerace emocí při vzpomínce na čtvrt století starou doslova anekdotickou příhodu. Každopádně se asi Hekrdla nechtěl nechat zahanbit tónem Slačálkova pamfletu z téhož dne, na který výslovně odkázal.

Trefa do vlastní brňavky

Slačálek „bez nadsázky“ označil Žantovského za „to nejhorší, co veřejný život posledních pětatřiceti let nabízel: za normalizace byl normalizátorem, po roce 1989 mediálním pochopem Václava Klause a v poslední době je pravidelným komentátorem Parlamentních listů a jednou z klíčových osob antimediální scény, která kolem nich vzniká. Kromě toho je významnou postavou parasvěta soukromých vysokých škol a mužem, který za podivných okolností získal titul docenta. Díky němu může propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu.“ Žantovský Slačálkovi důkladně odpověděl na webu První zprávy, což ale asi Slačálkovi uniklo, protože jej zřejmě řadí na tu „antimediální scénu“, ať už to znamená cokoliv.

V čem všem se Slačálek (zřejmě příslušník elitní „mediální scény“) mýlí? Píše o Žantovském jako o „normalizátorovi“, protože prý byl redaktorem Melodie poté, co byl tento časopis znormalizován. Žantovský ale nikdy nebyl redaktorem Melodie, pouze tam v letech 1984 až 1986 dopisoval. V těch letech ale už situace začala z Východu pomalu roztávat; vrcholná normalizace kulminovala deset let předtím. V té době naopak do Melodie přispíval Jiří Černý, kterého Slačálek uvádí jako Žantovského protipól. Černý v té době byl „na volné noze“, takže těžko asi byl z redakce Melodie vyhozen. Zkrátka Slačálek co jde, to má špatně, a zbytek interpretuje velmi selektivně!

Slačálek Žantovského nazývá pěkně jadrně „mediálním pochopem Václava Klause“, aniž by kloudně vysvětlil, co tím vlastně myslí. V osobních útocích (ty jsou, jak známo, náhražkou chybějících věcných argumentů) pokračuje i dále: prý má Žantovský trauma, že se mu nepodařilo znormalizovat Českou televizi. Podobně nejasně rozprostírá do vzduchu jakýsi smrádek kolem nakladatelství Votobia, které prý proslulo „jak publikací skvělých knih, tak neseriózním jednáním s autory a řadou problematických nakladatelských postupů“, aniž by ráčil upřesnit, co z toho dává do souvislosti právě s Žantovským. Krásně ruděprávní tirádu vyšil Slačálek na téma „alternativní média“. Prý „šíří odporné, reakční hodnoty včetně otevřeného rasismu a zášti vůči menšinám a liberálním postojům všeho druhu. Neštítí se přitom šíření lží a nejodpornějších propagandistických postupů, které stavějí jakýkoli smysl žurnalistiky na hlavu. Parlamentní listy přinejmenším zčásti kontrolují aktivisté krajní pravice.“ Slačálkovi opravdu asi bouchly saze, srovnatelně s Hekrdlou. Předvádějí výkony evokující protichartovně běsnící československý tisk z ledna 1977. I zmínka o financování z odporného zahraničí se tam snad někde objevila!

Upřímně řečeno, snaží se Slačálek, ale nic moc. Zažili jsme už i jiné výtvory na toto téma, ne tak upachtěné, a hlavně – byly mnohem originálnější. Plagiátor Slačálek se dále snaží kopnout do Krameriovy ceny, ale i tam je věcně bezzubý, pouze se cení ideologicky. Prý se tu „o slovo nehlásí několik kritiků zaběhaných pořádků, ale dobře zformovaná fronta. Nejde ‚nabízet alternativu vůči hlavnímu proudu‘. Přichází si říct o moc a hlavní proud pokud možno kontrolovat.“ To už je tragický případ, po čtvrtstoletí budování demokratického státu: akademickými tituly ověšený anarchista-akademik za bílého dne na veřejnosti odhaluje, že z demokracie nepochopil vůbec nic. Slačálek nejhoršími normalizačními floskulemi kritizuje základní demokratické soutěžení o moc! Kdesi v textu cosi pejorativně plkal o „konspirativním vidění světa“, ale největšího konspirativního hejla si vysloužil sám. Prý je za tím „dobře zformovaná fronta“! To snad aby to začala řešit státní bezpečnost, nebo kdo? Slačálek viditelně hysterčí, když někdo chce demokraticky ovlivnit vývoj státu odlišně od jeho libých představ. Skutečně, ryzí demokrat!

Anarchista Slačálek, který nyní tiká jako poslušné kolečko v systému státních vzdělávacích institucí, si bere ještě na paškál soukromé vzdělávací instituce. Nemá cenu opakovat argumenty, které publikoval o svém akademickém působení sám Žantovský, jsou dohledatelné a ověřitelné. Zaujala mne Slačálkova argumentace, opírající se o zlopověstný „kafemlejnek“, systém, který s deklarovaným záměrem podat kvalifikovaný pohled na akademickou produkci pracuje s metodou, přirovnatelnou „čárkovému systému“ (nehledě již na mnohé nestandardní jevy, které se v této branži odehrávají a které jsou některými insidery přímo nazývané manipulacemi, prováděnými „impaktfaktorovými mafiemi“). Prostě ti, co nemají na to zhodnotit kvalitu, vypomáhají si ukazateli kvantifikačními. Čárkový systém je proto znám nejen z policejní, ale i ze zpravodajské práce. V prosinci 1989 mi dva kriminalisté řekli, že od společenských změn očekávají, že přestane být používán čárkový systém a ustane politické ovlivňování práce. Laskavý čtenář si zbytek domyslí sám, já bych musel hodně slov vytečkovat.

Co říci závěrem? Muž minulosti Ondřej Slačálek mne svým záštiplným myšlením a psaním k uzoufání často dovedl k asociacím na normalizační období. Nedalo se s tím nic jiného dělat než na to reagovat. Možná je dobře, že se věci takto vyjevují, abychom si tu normalizaci nemuseli vyžrat ještě jednou.

Autor je signatář Charty 77, bezpečnostní analytik a laureát Krameriovy ceny.

 

A2LARM