Koho volit? Na prvním místě odvaha


Novinářka, aktivistka a spoluzakladatelka brněnského Ghettofestu bude volit Piráty.

Letošní parlamentní volby mě opět postavily před můj volební evergreen, klasické ideové dilema. Jsem liberální volič, dokonce se můžu zaškatulkovat do populární kategorie „městský liberální volič“. Zásadní jsou pro mě demokratické hodnoty jako svoboda, tolerance a zajištění lidských práv. Jakkoli se to zdá samozřejmé a banální, už z tohoto pohledu je pro mě nemalá část českého politického spektra nevolitelná.

Jsem typ člověka, který se nebojí budoucnosti nebo změn s ní spojovaných, a je mi proto cizí strachem motivované volání po návratu k (jakékoli) tradici nebo nostalgické vzpomínání na něco, co si beztak selektivně pamatujeme jinak, než jak se to stalo. Z tohoto pohledu pro mě byla dlouhá léta jedinou volitelnou stranou Strana zelených, o to sympatičtější, že za ni v minulosti v několika krajích kandidovaly vzdělané a veřejně činné romské osobnosti jako David Tišer nebo Lucie Fuková.

Piráti deklarují, že rozumí v mnoha ohledech měnícím se potřebám digitalizovaného věku. Jsou mi sympatičtí odvahou a ochotou hledat neotřelá řešení, protože ta budeme zkrátka nejen v sociální oblasti a v tématech týkajících se Romů potřebovat.

Doznám se tu ale na „půdě“ levicového periodika ke svému věčnému vnitřnímu konfliktu, kterým je na teoretické rovině souboj pravicových a levicových hodnot, v realitě pak komplikovaný slalom mezi možnostmi, koho na základě hodnot v českém prostředí vlastně volit.

Nejednoduchá politická praxe

Jako Romce, která se veřejně angažuje, a navíc žije v tzv. sociálně vyloučené lokalitě (což je v případě Brna poněkud komické a ne úplně pravdivé označení), jsou pro mě akceptovatelné ty státní zásahy, které pomáhají srovnávat startovní čáru právě Romům. Podpora pedagogických asistentů na školách, kontroly exekutorů nebo sociální bydlení jsou konkrétní systémové nástroje levicové politiky, které mají vliv na konkrétní lidské životy.

V politické praxi ČR ale není nic učebnicově jednoduché. Zatímco současná vláda ČSSD a ANO nebyla stále schopná schválit připravený zákon o sociálním bydlení, na lokální úrovni realizuje v Brně oceňovaný projekt Rapid Rehousing, řešící bydlení nejchudších a na ubytovny odkázaných lidí, skrz naskrz středová koalice Žít Brno a ANO, byť za přispění Ministerstva práce a sociálních věcí pod vedením sociálnědemokratické ministryně Michaely Marksové.

Zásadní je pro mě role a způsob fungování státu prostřednictvím jeho institucí. Český státní a byrokratický aparát je totiž nesmírně složitý a rozbujelý. Odpovídá tomu i složitost sociálního systému, ve kterém se běžný smrtelník vyzná jen stěží. Já sama se často při jednání s institucemi nevyhnu úžasu. Proč o přídavku na dítě, které se narodilo v roce 2017, rozhoduje váš příjem v roce 2015? Proč při podáváni žádosti o stavební povolení běháte jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi od jednoho úřadu k druhému a ptáte se, proč nekomunikují mezi sebou? Nakonec máte jako občan pocit, že cílem státu je vás od záměru stavět odradit. Mým snem je štíhlý, ale hlavně efektivní státní sektor, proto mě oslovují ty pravicové strany, které mají v programu tento cíl.

Současná vláda plánuje příští rok zaměstnat osm tisíc nových státních zaměstnanců. Je skvělé, že to mají být učitelé a především lidé ve školství. Množství úředníků a byrokratické zatížení podnikatelů, ale i škol nebo kulturních institucí je podle mě ale nesmyslné.

Stát, nebo chůva?

Není mi sympatické čekat, že se stát o mě jako občana postará. Ideově vždy vycházím z toho, že rolí státu, a tedy nastavené konkrétní politiky, by mělo být nepřekážet aktivitě lidí a stimulovat ji. Ano, zasahovat tam, kde je to nezbytně nutné, a uznávám, že debaty právě okolo toho, co je nutnost, jsou magickou dělící linií ve všech politických debatách, včetně té o významu pravice a levice v 21. století. Premisa o aktivitě a její podpoře je ale naprosto základní i v oblasti, ve které se pohybuju já, a tak, jak ji vnímám, přesahuje ochotu lidí pouštět se do rizika podnikání. Je to vůle k aktivitě ve věcech veřejných, otevřenost a schopnost reagovat na měnící se svět, je to adaptace a vůle k ní, nikoli rigidita, obavy a přenechávání aktivity jiným, ať už politikům, státu, církvi nebo komukoli jinému.

Nechci své děti vést k představě klidného důchodu, o který se jim stát postará, protože za šedesát let nic takového jejich realitou nebude. V oblasti, ve které se pohybuju, je to ještě patrnější. Problematika aktivního zapojení Romů se řeší jen velmi okrajově, primárně stát nakupuje služby od neziskových organizací a široké politické spektrum se tváří, že se tato oblast jejich zájmu netýká. To je také to, co mohu nejvíc vyčíst současné pravici na celostátní úrovni. Logicky oslovuje primárně své hlavní voliče, ale já sama jako člověk pohybující se kolem středu a vyznávající liberální hodnoty si mezi nimi nejsem příliš schopna vybrat, buď pro zkompromitovanost nebo přílišný konzervatismus.

Když se tedy vrátím ke svému předvolebnímu konfliktu, musím si zkrátka přiznat, že nejsem levicový volič. Z letošního předvolebního slalomu ochuceného politickým marketingem, který mě mimořádně profesně i osobně baví sledovat, mi zatím jako jasný vítěz vycházejí Piráti. Definují se jako pravicově liberální strana, vyznávají štíhlý státní sektor, silné zapojování lidí do rozhodování a tím i jejich zaktivnění nejen v oblasti politiky. Z průzkumů vyšlo najevo, že jsou pro nejmladší voličskou základnu nejpřijatelnější variantou, a už proto podle mě stojí za to o nich uvažovat, protože generace Y, lidi okolo dvaceti let, ve veřejném prostoru chybí a jejich role je už dnes klíčová. Piráti deklarují, že rozumí v mnoha ohledech měnícím se potřebám digitalizovaného věku. Jsou mi sympatičtí odvahou a ochotou hledat neotřelá řešení, protože ta budeme zkrátka nejen v sociální oblasti a v tématech týkajících se Romů potřebovat. Pokud se skutečně podaří jejich transformace ze seskupení mladých rebelů oponujících mainstreamu do politické strany schopné dělat reálnou politiku, budu to považovat za úspěch. Abychom to ale mohli zjistit, potřebují ve volbách uspět. Proto letos dostanou můj hlas.

Autorka je novinářka.

 

A2LARM