Léta jsem patřil k vítězům parlamentních voleb. Bylo nás nejvíc, nás, co jsme zůstali prostě doma, odevzdali neplatné hlasy anebo spálili svoje volební lístky demonstrativně na náměstích.
Stále si myslím, že nevolit je legitimní volba – a říká hodně. Může vyjadřovat protest proti nedemokratickému molochu, kterým je většina politických stran. Může vyjadřovat touhu po větší demokracii – a menší sociální nespravedlnosti, která se překládá i do toho, že přístup ke spolurozhodování o věcech veřejných je zablokován řadou prahů – především, ale nejen finančních.
Nevoličství dávalo a dává dobrý smysl, těžko se z něj ale může stát dogma. I španělští anarchisté šli v roce 1936 masově k volbám a volili Lidovou frontu. Pravice se tehdy pokusila podplatit jednoho anarchistického předáka, aby vedl tu starou dobrou, klasickou anarchistickou kampaň proti volbám. Neuspěla. Španělští anarchisté šli volit, v naději, že Lidová fronta propustí politické vězně a její vítězství zahájí vývoj ke svobodnému socialismu. Je dneska podobná situace? Spíš naopak, změna k lepšímu se na obzoru příliš nerýsuje.
Zelení mají nepříliš sympatického předsedu a dost špatnou volební kampaň. I to jsou ale výhody.
V devadesátých a nultých letech si optimisté mohli představovat brzkou změnu k lepšímu, klidně řekněme revoluci. Její předzvěstí mohlo být leccos – alterglobalizační protesty, některá hnutí, která vyprovokovala ekonomická krize. Tuto revoluci si šlo představovat jako nenásilnou – vždyť v nejčerstvější paměti byla jedna právě taková…
Dnes se zdá, že je po těchto nadějích přinejmenším na nějakou dobu veta. Arabské jaro (navzdory nesporným a často zapomínaným úspěchům v některých zemích) spolu s událostmi na Ukrajině nám ukázaly, jak krátká i dnes může být cesta mezi demokratickou revolucí a občanskou válkou. Dění v řadě západoevropských a severoamerických zemích zase vede k závěru, že pokud můžeme očekávat nějakou revoluci, bude nejpravděpodobněji fašistická. Nejspíš ale ani nebude třeba – pravděpodobnější variantou je konzervativní autoritářství.
Za takových podmínek má smysl se ptát, zda existuje síla, která by něčemu takovému mohla stát důrazně v cestě. To neznamená obhajovat stávající uspořádání. Jako protiváhu fašismu opravdu nepotřebujeme „liberální“ strany, které spojují obranu svobod či antirasismu s obranou co možná nejméně omezovaného trhu, který přináší nejistotu většině společnosti. Takové strany jsou pro všechny autoritáře živnou půdou a ideálními soupeři: jedni slibují svobodu, druzí stabilitu, a mohou sebou vzájemně ideálně strašit. Je potřeba síla, u níž můžeme očekávat zásadní postoje v odporu k rasismu a autoritářským tendencím a která zároveň důsledně prosazuje lidskou důstojnost a sociální rovnost. Máme takovou stranu?
Co se nabízí
Hlavní směr voleb je, jako obvykle, soutěží ve vydírání. Stávající strany jsou nedůvěryhodné, prorostlé s korupčními sítěmi – říká Babiš a má pravdu. Babišovo hnutí je velkou hrozbou, bude znamenat kumulaci osobní moci a vládu nevypočitatelného oligarchy – odpovídají zavedené strany a mají pravdu. Tady nehledat.
Léta byli levičáci postaveni před smutnou volbu: mají se zastávat něčeho tak nevábného jako českomoravská komunistická strana „jen“ proto, že se jí děje křivda a pravicoví antikomunisté ji líčí jako zplozence pekla? Nebo se jí nezastávat, protože tohle klubko nestrávené minulosti, aktuálních komplexů, autoritářských konzervativních postojů a nacionalismu si nic dobrého nezaslouží? Komunistická strana Čech a Moravy je koulí na noze české levice nejen proto, že nenašla odvahu trochu důsledně pohlédnout do očí své minulosti a omluva z revolučních dnů roku 1989 nebyla následována sebereflexí, ale apologetickým lhaním a polopravdami. Je koulí na noze především pro své současné postoje. Čest výjimkám, jako je Jiří Dolejš, ale když člověk viděl, jak odporně reagovala většina strany během migrační krize, skoro litoval, že pravicoví antikomunisté před lety nedosáhli svého a stranu nezakázali. Nebylo by to demokratické, ale aspoň by od té hrůzy byl pokoj.
Sociální demokraté udělali všechno pro to, aby byli nevolitelní. Na nejsilnější vládní stranu až podezřele často něco „nemohli“: ať už kvůli svým koaličním partnerům nebo kvůli vlastní členské základně. Zvýšení minimální mzdy je příliš malé a přišlo pozdě. Nejpodstatnější jsou ale postoje během migrační krize. Sobotka se snažil být alespoň lidskou tváří postoje zemí Visegrádské čtyřky, které jinak formoval spíš Orbán. Chovanec se nesnažil ani o to, rozhodl se získávat body na štvaní proti cizincům. Jan Keller k tomu iniciativně přidal ještě neziskovky, z jejichž prostředí vzešel. Když k tomu připočteme rozsáhlé korupční skandály s evropskými dotacemi a celkový umělecký dojem, že strana je spíš konfederací lokálních mafií, než čím jiným, můžeme skončit parafrází Gándího o západní civilizaci: Sociální demokracie? Ano, je to hezká myšlenka.
Piráti mají přitažlivý radikálně demokratický náboj a sympatického předsedu, kterého šlo potkávat na demonstracích proti rasismu, kde místo lovení politických bodů pozvedal náladu svou harmonikou. Trochu od něj zamrzí slyšet, že Piráti nejsou „stranou vítačů“, jak pořád opakuje, i když vždycky dodá, že omezené množství lidí bezprostředně z válečných oblastí musíme přijímat… Člověk by stejně čekal víc. To samé platí o heslu „ekologii bez ideologie“, které také dobře naznačuje, jak snadno strana lidí od počítačů sklouzne k technokratickému pohledu na svět, v němž se nepřipouští nejen „ideologie“ (to univerzální politické sprosté slovo), ale hlavně ideje a všechno je jen o „věcném řešení problémů“.
Důvody, proč Piráty nevolit, jsou ale jinde. První v nich spočívá v jejich technooptimismu. Jako by nebyli moc citliví k tomu, že internetizace světa především prohloubila řadu nerovností. Také způsobila epidemii určitého typu sociálního autismu, jemuž, zdá se mi, Piráti občas propadají. Druhý spočívá v jejich ochotě vézt se bez zábran na protikorupčním populismu, který patrně bude přímo i nepřímo ohrožovat nezávislost soudů. Jistě, soudy často fungují problematicky – některé navrhované terapie jsou ale horší než sama nemoc. Třetí a zásadní problém spočívá v rovné dani, kterou Piráti obhajují. Dokud jim nedojde, jak moc je rovná daň asociální a nespravedlivá, těžko je může někdo na levici brát vážně. Představa, že chudí se mají na chodu společnosti podílet stejným procentem z příjmů jako bohatí, je absurdní pravicový extremismus, ať už ji hlásají dobře placení ekonomové zaměstnaní jako konzultanti nějaké banky, pravicové strany nebo Piráti. Dalšího Robina Hooda (či kapitána Kida), který chudým bere a bohatým dává, nepotřebujeme, máme jich dost.
Zelená naděje?
Mezi českými stranami najdeme přesně jednu, jejíž profil slibuje zároveň důsledný antirasismus i úsilí o sociální spravedlnost (nedávno byla v jejich programu nahrazena méně určitou „sociální citlivostí“). Zelení mají nepříliš sympatického předsedu a dost špatnou volební kampaň. I to jsou ale výhody. Není to úleva, když víte, že u nějaké strany zas tolik nezávisí na osobních vlastnostech předsedy, protože tam vedle něj je řada dalších, kteří by mohli zastat jeho roli? A není fajn vědět, co můžeme od takové strany čekat, i bez ohledu na nepříliš vydařené PR?
Zelení se budou muset držet obrany přírody (což je dnes v souvislosti s klimatickou změnou patrně nejdůležitější politické téma) a odporu k rasismu, jinak zradí sami sebe. To by samo o sobě nestačilo, vztah k přírodě a odpor k rasismu může být prostě alibismus „lidské tváře“ vyšších tříd, jak nám to svého času ukázal (vedle některých lepších věcí) Václav Havel. Zároveň se v rámci dlouhé a poctivé sebereflexe propracovali k důrazu na sociální solidaritu, což není jen věcí dobře artikulované levicové frakce Zelená revize, ale celé strany. Mnozí se snaží zatlačit Zelené do karikatury „nové levice“, kterou „už nezajímají pracující, ale identity“. Zelení jsou zatím dokladem, že to lze propojit. Jeden příklad za všechny: Když nedávno protestovali pošťáci proti neúnosným pracovním podmínkám, nebyli v čele hnutí na jejich podporu aktivisté „staré levice“. Byla tam Monika Horáková a další Zelení.
Jistě, ve Straně zelených není jen Zelená revize. I to je ale na Zelených sympatické – je to reálná strana, s jistou pamětí a různými frakcemi, které odrážejí různé zkušenosti. A ty se mohou vzájemně obohatit. Je určitým testem schopností „nové levice“, že dokáže o svých názorech přesvědčit spolustraníky, vesměs s minulostí nebo i přítomností idealistických obránců přírody. Pokud si přitom starší členové Zelených, celkem pochopitelně antikomunističtí vzhledem ke zkušenostem s normalizačním režimem a postkomunistickou betonářskou levicí, uvědomí, že ne všechna levice kouše, bude to fajn. Pokud neustálý dialog s odlišnými názory ochrání „novou levici“ u Zelených před hrozbou zapouzdření a ideologizace, která je na levici (jako všude jinde) silně přítomna, bude to také dobře.
Jistě, volby nejsou to nejdůležitější. Jak správně připomněl Jan Májíček, důležité bude především to, s jak silnou opozicí se příští vláda setká nejen v parlamentu, ale také v ulicích. Současná Strana zelených představuje příslib, že bude důležitou součástí této opozice – ideálně v ulicích i v parlamentu.
Dlouhá léta neměla „zelená“, „nová“ či „alternativní“ levice reálně koho volit. Letos má – nebyla by škoda toho nevyužít?
Autor je politolog a novinář.