Ocenění v sekci Mezi moři, které je určeno pro dokumenty ze střední a východní Evropy, získal na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě polský autor Piotr Stasik. Jeho v mnoha směrech netradiční portrét současné polské společnosti okomentovala porota přízvisky jako „hysterická analýza“ nebo „ničivá mozaika“, se kterými nelze než souhlasit. Stasikův film je hlasitý, dynamický a provokativní. Nebere si servítky a nebojí se vystavit dokumentované posměchu či pohrdání. Toto překračování hranice mezi kritikou a jakýmsi obrazovým lynčem pak může působit přinejmenším kontroverzně, případně jako cílená provokace, která za sebou nechává jen spoušť.
Společnost, která se dusí
Stasikův film Opera o Polsku je koláží statických obrazů a pomalých záběrů kamery, jež doprovází rytmická hudba komorního orchestru. Ten sám dostává v průběhu filmu vlastní prostor, divák tak sleduje jednotlivé hudebníky a především procítěného a energického dirigenta, přičemž tyto záběry jsou natáčeny v hlubokém a plastickém šerosvitu. Film si pohrává s určitou vizuální manýrou, když zabírá některé mluvící postavy v nejasném černém prostoru, multiplikuje obraz do několika oddělených oken nebo se až úzkostně drží hudebního rytmu. Snad to odkazuje ke zvolené formě opery nebo se jedná o prostředky, jak dramatizovat celé téma. V kinosále to nakonec dohromady dobře souznělo, možná i kvůli tomu, že film není tak dlouhý a použité techniky práce s obrazem nebyly nikterak konceptuálně nesrozumitelné či vysloveně dadaistické.
Jestli bylo Stasikovým záměrem vyvolat v divácích silnou frustraci a odpor, pak se mu to povedlo.
Stasik, který je filmový samouk a vystudovaný sociolog, sice svůj film o polské identitě nazval operou, formálně se však jedná spíš o film s instrumentálně-hudebním podkresem. Ten doprovází záběry na polskou městskou i přírodní krajinu a statické portréty osob, které stojí buď před svým domem, garáží, nebo v interiéru a hledí zpříma do kamery. Voiceover složený střídavě z dětských, mužských nebo ženských hlasů pak skrze části deníkových zápisků, které si Stasik psal při cestě zemí, úryvků z knih Andrzeje Stasiuka, tiskové zprávy parlamentu o mši za déšť, sociologické studie o prioritách polské společnosti či skrze inzeráty v novinách a anonymní telefonáty posluchačů katolického Rádia Maria komentuje stav společnosti, kterou dusí konzervativní vláda, vzrůstající nacionalismus a především pak vlivná a zkostnatělá katolická církev.
Postupující normalizace
Obrazy krajiny, lidí a záběry orchestru nakonec doplňují masové nacionalistické pochody a poutě, jež zdánlivě nemají konce. Stasik svým filmem nepřináší nijak novou či objevnou zprávu o současném Polsku. Ve filmu nezaznívají přímé politické proklamace, vše se odehrává na úrovni obrazů, které doplňují úryvky týkající se spíše osobního života nebo života ve vztahu ke společnosti. Stasikovi se tak daří poukazovat na postupující normalizaci společnosti, její tragikomické momenty a ubíjející fádnost patrnou především z vybraných lokacích a oblečení lidí. Jednotlivé záběry jsou pak poskládány tak, aby na sebe vizuálně navazovaly – například kamera prohlížející horizont pole, za kterým se tyčí několik kostelních věží, pokračuje v pohybu zleva doprava do domácnosti rodiny zachycené při bezhlesné konzumaci večeře. Mimo jiné zde kamera pomáhá navodit moment prostupnosti mezi jinak zdánlivě oddělenými prostředími: prostorem veřejným (a politickým) a osobním.
Právě tyto stigmatizující záběry, které vykreslují Polsko jako zemi plnou lidí bez vkusu a zajímavého života, jsou spíše stereotypní nebo ponižující. Podporují však autorův cynický pohled, který by se, nebýt dramatické hudby a postupného zintenzivnění střihu, proměnil v tragikomickou frašku. Kromě normalizované společnosti se ústředním tématem filmu stala polská katolická církev a její procesí a poutě. Kromě toho, že jsou tyto akce vizuálně poutavé (obzvláště pak tzv. tance s feretrony, při kterých se „tančí“ s ikonami nošenými v procesí), ukazují na důležité postavení a moc katolické církve v polské společnosti.
Ačkoliv věřících především v mladé polské generaci stále ubývá, velkých církevních rituálů – jako jsou společné modlitby (nedávno například modlitba na hranicích Polska proti islamizaci) či poutě – se dosud účastní velké množství lidí. Ukazuje se tak, že během těchto masových akcí nejde ani tak o manifestaci víry a společenství, v rámci něhož se účastníci a účastnice společně modlí k Bohu, ale spíše o manifestaci moci, přítomnost těla, národních symbolů. Důvěra v instituci církve jako by se neobešla bez nacionalismu a politiky vylučující vše odlišné.
Střih ve filmu a doprovodná hudba postupně gradují, přičemž střídání jednotlivých obrazů a dynamické tóny vyvrcholí do majestátního závěru, ve kterém divák jen pozoruje zběsilou absurdní koláž záběrů, jež dosáhne až míry fyzického nepohodlí. V jednu chvíli mi během této gradující jízdy bylo tak nevolno, že jsem musela na moment odvrátit hlavu a nedívat se. Jestli bylo Stasikovým záměrem vyvolat v divácích silnou frustraci a odpor, pak se mu to povedlo. Film pouze nekomentuje, ale aktivně pracuje s divákovou přítomností v sále a publikum nakonec nalezne katarzi až v pohledu na scénu se zahradou v mlze, kterou doprovází tklivá lidová píseň.
Opera o Polsku je dynamická óda na filmovou práci s obrazy, zobrazující ve zjednodušené a stlačené formě kritický pohled na současné Polsko. V některých momentech se jí daří dobře zachytit banální, ale významuplné scény, které ilustrují stav společnosti – například když ženy zdobí oprýskané a zašlé fasády domů lesklými látkami v místech, kudy má projít procesí. Kromě obsahu stojí za to věnovat pozornost také schopnosti budovat situaci pomocí sledu záběrů. Jedná se o promyšlenou práci s vizualitou, která upozorňuje na roli obrazu v současném veřejném prostoru – na to, čeho všeho je schopný a jak úzce je navázaný na vnímání a poznání jedince.
Autorka je redaktorka portálu pro výtvarné umění Artalk.