Na obranu veřejnoprávnosti a svobodných médií


Babiše i Okamuru spojuje odpor k veřejnoprávním médiím. Proč je ale potřebujeme?

Zatím se můžeme dohadovat o tom, co znamenají volební výsledky pro současný poměr politických sil. Již nyní je však jasné, že v nadcházejícím volebním období budeme čelit nebývalému náporu na veřejnoprávní instituce a jejich svobodu. První a nejkřiklavější boj zřejmě veřejnost svede o ekonomickou samostatnost a politickou nezávislost veřejnoprávních médií.

Strana SPD ústy svého předsedy Tomia Okamury dlouhodobě slibuje, že pokud se dostane k moci, zestátní česká veřejnoprávní média – jak Českou televizi, tak Český rozhlas. V tomhle záměru se shoduje například s prezidentem republiky Milošem Zemanem. Zestátnění má podle nich přinést depolitizaci těchto médií a konec koncesionářských poplatků má odlehčit peněženkám daňových poplatníků a voličů. Ti v představách politiků nechápou, proč by měli každý měsíc platit zvlášť a povinně televizi a rozhlas, když tu máme obrovský výběr soukromých tištěných i digitálních médií, která si mohou kupovat podle svého uvážení. Zástupci dalších stran dnes v reakci na Okamurovy výroky jasně deklarovali, že nic podobného nemají v úmyslu. Zrušení koncesionářských poplatků ale bylo i v programu Pirátské strany, která odmítá zpoplatňování vysílání a kritikou České televize v minulosti nešetřil ani předseda hnutí ANO, vítěz letošních voleb a mediální magnát Andrej Babiš.

Pro politické podnikatele a vlastníky soukromých médií jsou veřejnoprávní média nevítanou konkurencí, kterou je potřeba zrušit nebo alespoň zpochybnit. A to se nejlépe dělá pomluvou.

Média veřejné služby zaspala v tom, že dostatečně nevysvětlují podstatu veřejnoprávnosti, kterou nyní musí narychlo obhajovat proti tlaku soukromého trhu a populistických návrhů politiků. Generální ředitel ČRo René Zavoral v bleskové reakci na poslední výroky Tomia Okamury mluví dokonce o tom, že návrhy šéfa SPD ohrožují demokratické principy, na kterých byla vybudována Česká republika. Během dne se k němu připojil i Petr Dvořák, generální ředitel České televize a uvedl, že média veřejné služby jsou silná a nezávislá a neslouží žádným politickým nebo ekonomickým cílům. V čem je snaha o zestátnění ČT a ČRo  nedemokratická a o co jde jeho proponentům?

Co je vůbec veřejnoprávnost

Smutnou realitou je, že málokdo ví, co je podstatou veřejnoprávnosti. Ta stojí na dvou pilířích, demokratických principech, které vycházejí z jiné než tržní logiky. Zaprvé, tato média zřizuje zákon a jsou vůči zákonu odpovědná. Ne vůči konkrétní politické reprezentaci vzešlé z voleb do Poslanecké sněmovny, ale vůči principu veřejné služby, která je detailně popsána v zákoně. Nejde pouze o politickou vyváženost – vysílání objektivních, ověřených a všestranných informací má sloužit k tomu, aby si diváci a posluchači mohli vytvářet svobodné názory. Musí nabízet programy pro všechny skupiny obyvatel a odrážet rozmanitost politických, náboženských a filosofických názorů či uměleckých směrů.

K zadáním takových veřejnoprávních médií patří, že vyrábějí a vysílají širokou škálu zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a v neposlední řadě i pořady pro děti a mládež.

Podléhají kontrole mediálních rad, malé a velké, jejichž prostřednictvím dochází ke kontrole těchto médií politickými stranami, respektive jejich zástupci v Poslanecké sněmovně. Takový princip dává v zastupitelské demokracii smysl a je to také největší společný jmenovatel politického vlivu, který princip veřejnoprávnosti snese. V mediálních radách se soustředí tolik kritizovaný politický vliv na veřejnoprávní média a zde se také hraje otevřený boj o jejich objektivitu a vyváženost.

Druhým pilířem veřejnoprávnosti a nezávislosti veřejnoprávních médií je jejich financování neodvislé od státního rozpočtu nebo třeba DPH. Službu veřejnosti podle zákona si platí občané Česka prostřednictvím tzv. koncesionářského poplatku, tedy poplatku z přijímače, který musí platit měsíčně držitelé přijímačů. Z těchto peněz je financován provoz tzv. médií veřejné služby, tedy České televize a Českého rozhlasu. V Česku nemáme státní televizi ani rozhlas, jejichž rozpočet by byl přímo závislý na tom, jak se každý rok rozhodne politická reprezentace a zejména vláda, kolik peněz těmto médiím na provoz dá. Média veřejné služby jsou financována nezávisle, i když jsou každoročně při schvalování rozpočtu Poslanecké sněmovně odpovědná. Tento bod představuje druhý a v současném boji exponovaný pilíř jejich nezávislosti na politické moci a politické (z)vůli. Pro politické strany nejsou tak lehce manipulovatelná, protože jim nemohou jednoduše přiškrtit rozpočet v závislosti na tom, jak „pěkně nebo nepěkně“ informují o politických stranách, společenských organizacích apod. Protože je to skutečný pilíř jejich nezávislosti, svádí se o něj neustále poměrně tvrdý boj. A ten můžeme sledovat i nyní.

Zabránit politické korupci

Zmíněné politické strany a jejich představitelé se vezou na vlně tržní logiky, kterou princip ekonomicky a politicky nezávislých veřejnoprávních médií zpochybňuje. Pro politické podnikatele a vlastníky soukromých médií jsou veřejnoprávní média nevítanou konkurencí, kterou je potřeba zrušit nebo alespoň zpochybnit. A to se nejlépe dělá pomluvou: bez ohledu na to, že veřejnoprávní média zřizuje zákon a že jsou povinna tento zákon dodržovat, na což dohlíží systém kontrolních mediálních rad i veřejná kontrola rozpočtu těchto médií, čelí neustálému podezření z podjatosti, neobjektivnosti a politizace.

Do určité míry je tento tlak zdravý, protože v těchto médiích posiluje potřebu nastavení vnitřních kontrolních mechanismů objektivity a vyváženosti jejich fungování. Nejde o to, že by byl současný stav v těchto médiích bez chyby – přehled stížností na objektivitu a vyváženost, kterými se zabývají rady obou veřejnoprávních médií, je dlouhý. Nicméně navrhované zestátnění by mohlo vést k podřízení těchto médií jen některým politickým stranám a vlivům, a to ještě méně transparentně, než se tomu děje skrze zastupitelské orgány a jimi volené mediální rady, popřípadě vlivem osobního pochybení redaktorů. Vedlo by to naopak k jejich větší politizaci, ke skryté a posléze i otevřené podjatosti médií vůči politické reprezentaci, která se mění v návaznosti na rozložení sil v Poslanecké sněmovně.

Politická korupce veřejnoprávních médií by tak měla reálný ekonomický základ a vedla by k oprávněné otázce: kdo vás platí a v čím zájmu vysíláte? Dnes ještě můžeme říct, že ve veřejném, ale to se může brzy změnit. Kdo pochybuje o tom, že jsou výše popsané pesimistické scénáře reálné, ať se podívá na situaci v sousedním Polsku nebo na Slovensku.

Autorka pracuje v Českém rozhlasu.

 

A2LARM