Na vašem hlasu nezáleží, tak to hoďte Zeleným


Zelení možná neměli nejlepší kampaň, ale právě to může být dalším důvodem, proč je volit.

Občas se můžeme doslechnout, že není zase tak málo lidí, kteří zvažují volbu Zelených – rozhodně dost na to, aby se tahle strana mohla pohodlně dostat do Sněmovny –, nicméně jako už mnohokrát předtím jim to spousta z nich nakonec u voleb nehodí a dají přednost jiným subjektům. A to z různých důvodů. I já jsem letos měl v úmyslu to Zeleným nehodit – ne snad proto, že bych preferoval jinou stranu, to ani zdaleka, ale jednoduše jsem nechtěl hodit hlas nikomu. V odmítnutí participace na něčem, co připomíná dekadentní show řítící se nezadržitelně do propasti, je cosi úlevného a osvobozujícího a pravdaže i pohodlného – obzvlášť v situaci, kdy jediná politická strana, která se neúčastní tohohle karnevalu trapnosti, nemá valnou šanci se do Sněmovny protlouct.

Můžete si být jistí, že Zelení na vás před volbami nehrají žádné divadlo, a to prostě proto, že to nejsou dobří herci a divadlo hrát jednoduše neumí.

S blížícím se termínem voleb ale odpadají další a další slupky podružných důvodů pro tu či onu volbu a jde se na dřeň věci: někteří objeví svůj třídní instinkt, jiní naleznou svoji hluboce zasutou důstojnost, další zase dají na svůj pud sebezáchovy. Někteří se trochu zklidní, jiní se zase na závěr zradikalizují. Už je ale za pět minut dvanáct a dosavadní legrace jde stranou, takže má smysl podívat se na několik nejčastějších námitek proti volbě Zelených. S některými z nich jsem bojoval taky.

Můj hlas propadne

Možná vůbec nejčastější argument – a není vůbec od věci, protože je to vcelku racionální pravděpodobnostní kalkul. Proč bych měl hlasovat pro mně nejbližší stranu, která se ale přes pět procent nedostane, a neměl to raději hodit záložní variantě, jejíž účastí na sněmovním dění si mohu být jist? Dochází tu tak k tomu, že můžeme být nezastoupeni tím, čím bychom chtěli být zastoupeni, nebo být zastoupeni tím, čím nechceme být zastoupeni. To nás ale ve skutečnosti vůbec nemusí trápit, protože jednotlivý voličský hlas je natolik marginální kapkou v moři, že neovlivňuje vůbec nic. Žádný jednotlivý hlas nepropadá, protože na žádném jednotlivém hlasu nijak nezáleží a nijak výsledek voleb neovlivňuje. Politika není individuální, ale kolektivní záležitost, i když se nám tváře politických kampaní snaží namluvit opak: na každém hlasu záleží! Právě teď rozhodujete o osudu naší země! Nic z toho není pravda. Nepomůžete svým hlasem ani sobě, ani společnosti, takže jediné, co může člověka smysluplně dostat k urně, je volba z principu.

Je to základní existenciální naladění všech voleb: jako jednotlivec jsem tváří v tvář volebnímu vesmíru nesmírně malý – což někoho může naplňovat hrůzou, jiného pokorou, dalšího zase posvátnou úctou nebo naopak politickou apatií. Znamená to ale také bezmeznou svobodu: můžete volit, jak chcete, bez obav o to, že byste tím něco zkazili, protože vy sami nemůžete zkazit zhola nic. Je to v naší narcistní společnosti nakonec docela úleva, takže si tu svobodu dopřejte, nekalkulujte, protože to stejně nedává smysl a pokud chcete volit Zelené, pak volte prostě Zelené.

Nemají dobrou kampaň

Kampaň je nepovedená. To je svatá pravda. A nejenom letos, vlastně si nepamatuju, kdy naposled měli Zelení dobrou kampaň. Ve skutečnosti je to ale obrovské plus. Pamatujete si ještě na ty prodejce z devadesátek, kteří na ulici předváděli svou velkolepou show, jejíž pomocí se snažili nešťastným kolemjdoucím prodat své mizerné a předražené hrnce, pánve a kdovíjakou veteš? Tak přesně to Zelení nejsou. Mladým lidem by neprodali ani poslední verzi iPhonů, i kdyby je nakonec rozdávali zadarmo.

Můžete si tak být jistí, že tu na vás před volbami nehrají žádné divadlo, a to prostě proto, že to nejsou dobří herci a divadlo hrát jednoduše neumí. Předvolební období je taková říje politiky, kdy se strany připravují na páření se svými voliči a snaží se je všemi dostupnými způsoby nalákat do svých osidel. Všichni víme, že z toho bude jako vždycky jenom divočina na jednu noc a že naši svůdníci vezmou roha, sotva dojde k sečtení hlasů, a svým zrazeným polovičkám nechají jen oči pro pláč. Zelení jsou ale ti sympaťáci v koutě, kteří nikomu nic dokazovat nebudou, a možná jsou tak jediní, kterým lze skutečně věřit, že od vás po vášnivé volební noci nezdrhnou. A to i proto, že bursíci a jiní skřítkové už od nich utekli do lesa, takže ta zdiskreditovaná modrozelená galerka, jakou známe z minulosti, už neexistuje a rozhodla se zkoušet štěstí v TOP 09, kam také patří.

Mají špatného předsedu

Může být. Ani mě působení Matěje Stropnického nijak zvlášť nepřesvědčuje. Řekl bych, že strop jeho politických možností a schopností je poněkud níže, než si možná myslel. I v tom se ale skrývá síla – proč by ostatně někdo měl volit podle předsedy? Strana je kolektiv lidí, nikoliv jen jedna tvář, která se má na všechny usmívat a všechno řídit. Když jsme si odmysleli z TOP 09 Karla Schwarzenberga, zbyl nám Miroslav Kalousek. Když si odmyslíme Kalouska, nezbyde nám už prakticky nic. Co by zůstalo z ANO bez Babiše? Jen prach a popel. Z ČSSD bez Lubomíra Zaorálka? Milan Chovanec. A když si odmyslíme Ivana Bartoše z čela Pirátů, zůstane jen kocábka podivínů. S Matějem Stropnickým ale Zelení nestojí ani nepadají a v tom je jejich plus. Disponují nadprůměrným počtem sympatických postav, které má smysl volit, ať už si o předsedovi myslí kdo chce co chce. Předsedové stran totiž často fungují v kampani jen jako fíkové listy, které cudně zakrývají nahotu vlastních idejí i osobnostní prázdno. Ve volbách se nevolí předseda, ale komplex idejí a kolektiv lidí.

Jsou extrémně levicoví

Přemýšlím, která strana v České republice ještě nebyla někým nařčena z extremismu. ODS se snaží tvářit státotvorně, ale má ve svém středu hnědý proud reprezentovaný Václavem Klausem mladším a nadto se doposud neomluvila za zločiny transformace. TOP 09 se profiluje liberálně a konzervativně, ve skutečnosti je to ale jen strana drábů, která nejednou dokázala, že umí leda tak držet důchodce, studenty a vůbec všechny nebohaté pěkně pod krkem, o korupčních aférách ani nemluvě. A teď, když konečně přijala Bursíka do své náruče, stala se dokonce i stranou ekoteroristickou. O extremismu komunistů a socialistů se bavit nemusíme, to zvládne průměrný český komentátor. U Tomia Okamury se můžeme leda hystericky zasmát při představě, že by měl reprezentovat nějakou umírněnou politiku, a u plutokrata Babiše už se budeme smíchy rovnou zalykat. Lidovci jsou nepříjemně křesťansky konzervativní, což maskují za naprostou bezkrevnost, a jde jim až příliš o zachování tradiční rodiny otec-matka-syn-dcera (přesně v tomto pořadí). Nakonec Piráti: ti se tak úpěnlivě snažili nevyčnívat doleva ani doprava, až se z nich v očích kritiků stali feťáci, vítači a levicoví extremisté, takže vítejte v klubu, milí Piráti!

Závěr je každopádně jednoznačný: nebojte se to hodit nějaké extremistické straně, stejně tady žádnou jinou nenajdete.

Zelení jsou jako meloun

V souvislosti s předchozím si někteří stěžují, že Zelení jsou teď jako meloun – na povrchu zelení a uvnitř rudí. Je to taková hra na vtipné metafory, které bychom mohli klidně rozšířit o další. Třeba SPD je jako kokos – na povrchu hnědá a uvnitř bílá a dutá. KDU-ČSL je jako citron – na povrchu sluníčkově žlutá, uvnitř kyselá. ODS je zase jako švestka – na povrchu modrá, uvnitř má ale tvrdé hnědé jádro, které mají ostatně i komunistické višně, jen jsou na povrchu rudé. Nakonec Piráti můžou být třeba jako papriky – na povrchu někdy rudí, někdy zelení, jindy zase žlutí, chutí jednou pikantní, jindy zase mdlí, každopádně uvnitř vždycky prázdní.

Argumenty melounem se patrně opírají o představu, že zelená politika se má dělat napravo od politického středu nebo přímo v něm, případně že pravolevé dělení už nemá smysl. Jdou-li ale čeští Zelení doleva, následují tím jenom tendence západoevropských a skandinávských zelených stran. Rudozelenost není žádný komunismus, kvůli kterému naše země nevzkvétala po čtyřicet let. Naopak představuje cestu ze zamrzlého antikomunismu, kvůli kterému naše země znovu nevzkvétá už bezmála tři desetiletí. Levicovost Zelených není cestou zpět a na východ, ale vpřed a na západ. Takže hurá do toho!

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM