„Uvědomil jsem si, jak malá je bublina, ve které se pohybuju. Ke svým spoluobčanům mám teď dost nedůvěru.“
„Už je mi jasné, jak málo lidí v této zemi má stejný názor jako já. Co teď, zbavit miliony lidí svéprávnosti?“
„Jestliže jsme se před volbami bavili o identitární politice, teď musíme ještě víc.“
„Uzavřít se do své vlastní bubliny a nevylézat z ní vidím jako jediné řešení.“
Část voličů Zelených a politicky podobně naladěných poražených jako by si výsledky voleb vzala osobně. Potvrdili si, že patří k malé skupince kultivovaných vyvolených, kteří zvládli nevolit xenofoby a byznyspolitiky. Ke skupince, která by v prostředí západní progresivní univerzity, umělecké instituce, neziskovky nebo start-upu zvládla udržet konverzaci i pracovní tempo, v této zemi ovšem patří k voličům miniaturního uskupení, které nedosáhlo ani na finanční příspěvek od státu. Většinu dnešních Čechů totiž klimatická změna nezajímá a rozhodnutí volit Babiše nezmění ani kvůli tomu, že ve svých podnicích zaměstnává lidi v podmínkách, ze kterých by se většina z nás střelila do hlavy.
Pokud vám není lhostejný osud planety, volte nás. Svou volbou ulevíte svému svědomí, je jedno, že se do sněmovny nejspíš nedostaneme, hlavní je, že se budete cítit dobře.
Na sociálních sítích se teď objevují i komentáře podobné těm, které jsme zvyklí slýchat z normcorových vod o obyvatelích Blízkého východu – ti přece „vždycky budou válčit mezi sebou“, takže „potřebují, aby jim vládl despota.“ Zmatení čeští voliči ANO prý taky evidentně „touží po autoritářském oligarchovi“ nebo si „nic jiného nezaslouží“.
Děti Havla a Taberyho
Už nějakou dobu se u nás fňuká, že musíme žít ve státě, který si „zvolil za prezidenta hovado“. Na to, že se část lidí chová jako dítě, které si stěžuje rodičům, že musí sdílet pokoj s hloupějším sourozencem, jsme si vlastně už zvykli. Zdálo se ale, že hrdost na vlastní dokonalost u nás reprezentují hlavně pravicoví liberálové, kteří se ve chvílích krize ve facebookových skupinách utěšují sdílením fotek Havla s vítězným véčkem. Podobná hrdost se dala bohužel letos v době voleb pozorovat i u těch, co by rádi volili levicovou stranu střihu dnešní Labour. Podle posměváčků dokázala Strana zelených svým volebním debaklem, že liberálně levicová politika nemá v České republice místo. Nemůže být ale její propad výsledkem intelektuálního přístupu k politice, na nějž trpí takřka celá „nová levice“, a moralizováním, které nemá daleko k havlistickému kýči?
Tvrdé jádro zelených voličů vždy tvořili liberální, středopravicoví voliči z velkých měst, kteří pro Stropnického obrat nenašli porozumění. Nepřesvědčil dokonce ani podobně laděné straníky, kteří v lepším případě novou politiku ignorovali, v horším dokonce aktivně sabotovali. Sázka na to, že alespoň lidé z měst dostanou rozum a začnou klást větší důraz na sociální politiku, aby tlumili společenská napětí, tedy nevyšla. Strana o většinu městských liberálů přišla a zůstali jen takoví, kteří v posledních čtyřech letech prošli levicovým coming outem, většinou vysokoškolsky a humanitně vzdělaní obyvatelé metropolí. Nové voliče Zelení neoslovili. A bylo by jemně řečeno naivní myslet si, že takto vyprofilované uskupení by mohlo zaujmout „nejchudší, kteří k volbám nechodí“, jak o tom mluvil Jan Trnka ze Zelených poté, co už byla definitivní porážka strany jasná.
Nejdřív zničíme kapitalismus
Profil Zelených ovšem nebyl jedinou překážkou. Levicové a středové voliče se zájmem o ekologii muselo víc oslovit i vysmívané pirátské heslo „Ekologie bez ideologie“ než proklamace o tom, že tématem číslo jedna je klimatická změna, za kterou může globální kapitalismus. Jak přesně chtěli přesvědčit Pepíka z Horní Dolní nebo alespoň Josefa z Brna o tom, že s globálním kapitalismem, a tedy i s klimatickou změnou z lavic české sněmovny zatočí? Zatím se jim nepovedlo ani vysvětlit, že by klimatická změna a globální kapitalismus měly vůbec někoho znepokojovat.
Vypovídající jsou i rozdíly mezi zelenou kampaní a předvolební jízdou Pirátů. Zatímco Matěj Stropnický opakoval vágní a obecné ideologické mantry, Ivan Bartoš měl na každou otázku připravenou konkrétní odpověď a vysvětlení, jak chce jeho strana tu kterou situaci řešit. Místo důstojné image vzdělaných intelektuálů, kteří přinášejí lidem vědění o skutečné povaze světa, předvedli Piráti nasranou, antisystémovou energii, kterou se fanoušci levice snažili diskreditovat nálepkou Bartoše jakožto Petra Macha s dreadama.
Jak ale ukázala třeba i kalkulačka Aktuálně.cz pro výpočet čisté mzdy, která vycházela z programů konkrétních politických stran, chtějí Piráti na české poměry drastické progresivní zdanění měsíčních příjmů nad sto třicet tisíc korun. Pro kampaň Zelených, ale i ČSSD je pak typické, že redakci Aktuálně požadovaná data nezvládly partaje poslat, takže v kalkulačce obě chybí. Proč se před svými voliči vůbec chlubit daňovou progresí…
Prokapávání levicové moudrosti
Markantní rozdíl mezi kampaní Zelených a Pirátů, kterou Ondřej Slačálek dokonce označil za neliberální (sic), ilustrovaly předvolební programy obou stran. Zatímco Piráti přinesli stručný průvodce pro všechny, kdo už se nedokáží soustředit ani na delší status, Zelení nabídli detailní, propracovaný program o několika stovkách stran, který krom skalních příznivců nikdo nečetl. Piráti zkrátka na rozdíl od Zelených, ale i idealistického křídla ČSSD pochopili, že politika, v níž se mohl stát premiérem i Vladimír Špidla, je už dávno pryč.
Matěj Stropnický sice při své kapitulaci prohlásil, že kampaň Zelených „nudila i jeho“, zároveň ale dodal, že Zelení přinesli témata, na která český volič nebyl připraven. Narazil přitom s arogancí sobě vlastní na nejen v Česku poměrně rozšířený jev, který bychom mohli označit za „teorii prokapávání vědění“. Podobně jako si neoliberálové vysnili teorii prokapávání bohatství od nejmajetnějších k nejchudším, vznikl i levicový mýtus o prokapávání levicové moudrosti mezi plebs. Není potřeba se snižovat k jednoduchému slovníku, není potřeba nacházet kanály, jimiž své vědění dostaneme k lidem, není potřeba strategicky a dlouhodobě pracovat na tom, jak je dostat na svou stranu. Budeme raději čekat, až dorostou naší velikosti a konečně pochopí. Nemusíme dokonce ani mluvit o tématech, která lidi zajímají, prostě jim vnutíme, co máme. Je to pro jejich dobro. Pokud už o nich mluvíme, volíme takový způsob, aby tomu při vší vůli nerozuměli nebo se to k nim v lepším případě ani nedostalo.
Kampaň Zelených operovala i s morálním apelem na voličstvo – pokud vám není lhostejný osud planety, volte nás. Svou volbou ulevíte svému svědomí, je jedno, že se do sněmovny nejspíš nedostaneme, hlavní je, že se budete cítit dobře. Apel Zelených na voliče tak občas připomínal známou fotomontáž s Mirkou Němcovou, která na fotografii prožívá muka a říká „Volte mě, nebo se zabiju.“ Zeleným tváří v tvář nelichotivým predikcím vlastně moc jiného nezbývalo. Voliči navíc tentokrát jen málo experimentovali, což dokládá fakt, že pouhé dvě strany, které se nedostaly do parlamentu, dostaly více než jedno procento hlasů – kromě Zelených ještě Svobodní.
Hlavně nevylézat z bubliny?
Ani vypjatá politická situace v zemi to ve volbách Zeleným neusnadnila. Diskuse, která by po jejich debaklu měla následovat, by však měla být především otevřená a měla by mířit daleko za horizont pouhého osočování konkrétních lidí ze Zelených za volební neúspěch. Uzavření se do intelektuálního safe space a budování malé, ale kompaktní komunity si nechejme na horší časy. Udělat to dnes by znamenalo přitakat tomu, že je progresivní politika mrtvá. Tak daleko ale zatím ještě nejsme.
O bublinách jsme si z médií zvykli slýchat skoro denně, i start-upy dnes zajímá, „jak prorazit vlastní bublinu“, a pro mladé kreativce pořádají na toto téma workshopy. Část voličů nové levice ale jako by po volbách pocítila na miniaturní velikost své bubliny nepochopitelnou hrdost. Je do určité míry logické se identifikovat se západním levicovým prostředím a chtít jeho myšlenky přenést k nám. Každý by raději bojoval s Corbynem v ulicích Londýna proti Therese May nebo s Podemos v Madridu proti pozůstatkům frankistického režimu. Jenomže každý politický boj má lokální specifika. Snít v Česku, stále jedné z nejprůmyslovějších zemí Evropy, o socialistické revoluci antirasistického a feministického prekariátu, je, řečeno jazykem sociálních sítí, trochu LOL. Jestli bude Česko bohatnout stejným tempem jako doposud, může se brzy stát, že do západních podmínek skutečně dorosteme, zatím je to ale jen na 1,46 procent. Nestálo by právě teď za to přestat bublinu chápat jako malý, ale bezpečný pokojík jen pro vyvolené?
Jan Bělíček je redaktor Alarmu. Táňa Zabloudilová je editorka Rádia Wave ČRo.