V posledním roce se nám množí případy, kdy Ústavní soud (nebo v jednom případě Nejvyšší soud) musí napravovat škody, spáchané na právním řádu naší republiky soudy nižších instancí. Nejprve v září 2016 Ústavní soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu o prodloužení vazby Martina Ignačáka, obžalovaného z údajné přípravy teroristického útoku na nákladní vlak v takzvané kauze Fénix. V dubnu 2017 přehodnotil Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších instancí a prohlásil údajný trestný čin Igora Ševcova, jímž mělo být napomáhání při poškozování cizí věci, za pouhý přestupek (Ševcov byl již předtím zproštěn obžaloby za údajný útok na dům ministra spravedlnosti Martina Stropnického; v tomto druhém případě šlo o to, že natáčel sprejování na zeď ruzyňské věznice). A v květnu 2017 zrušil Ústavní soud rozhodnutí soudů nižších instancí ve věci Marka Ďuriše, odsouzeného za squatování na Cibulce. Z výjimky se pomalu stává pravidlo.
Ústavní soud dal jasně najevo, že soudy nižších instancí velmi často rozhodují nespravedlivě, bez dostatečného odůvodnění svých rozhodnutí, na základě pouhých předsudků a osobních antipatií, často politicky motivovaných.
K tomu všemu bychom mohli připojit ještě rozhodnutí Ústavního soudu ve věci stížnosti na policejní zásah při vyklízení Cibulky. V tomto případě si zmíněnou stížnost pokrytecky mezi sebou přehazovaly státní zastupitelství a správní soudy, aby ji nemusely řešit; Ústavní soud ji v nálezu z března 2017 jasně přidělil k vyřešení státnímu zastupitelství. Ve všech případech se jedná o zásadní problém českého soudnictví: Ústavní soud dal jasně najevo, že soudy nižších instancí velmi často rozhodují nespravedlivě, bez dostatečného odůvodnění svých rozhodnutí, na základě pouhých předsudků a osobních antipatií, často politicky motivovaných.
V případu Martina Ignačáka šlo o to, že soudce Vrchního soudu rozhodl o dalším prodloužení vazby, která už měla být z rozhodnutí nižšího soudu ukončena, aby vyhověl odvolání státního zástupce proti tomuto ukončení, a rozhodl se tak pouze na základě toho, že obžalovanému „reálně“ hrozí vysoký trest. Bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění. Ústavní soud přitom v nálezu jasně ukazuje, že Ignačák byl spolu s ostatními obžalován z pouhé přípravy útoku, že neexistují žádné náznaky, že by mohl nebo chtěl utíkat do ciziny, že trvale popírá jakoukoli vinu a že není vyloučeno, že celý případ je pouhou policejní provokací.
Lekce Ústavního soudu
V případě Marka Ďuriše vytýká Ústavní soud soudům nižších instancí, že se nezabývaly možností řešení sporu na rovině civilních soudů a s přehnanou horlivostí věc pojaly jako trestný čin, u něhož navíc shledaly vysokou „intenzitu protiprávního jednání“. V nálezu se namítá, že tento názor není dostatečně odůvodněný. Rozhodně nemůžou být podle Ústavního soudu jeho odůvodněním pasáže z rozsudku obvodního soudu, podle nichž je „možné squatting považovat za bezdomovectví povýšené na určitou ideologii a životní styl parazitující na vlastnictví jiného. (…) Ve svém důsledku je s ohledem na postoj squatterů snaha o určitou alternativu znárodnění, avšak užívání cizího majetku s odůvodněním, že je neužívá jeho vlastník, je v demokratické společnosti nepřijatelné“. Podle nálezu Ústavního soudu představuje celá tato část odůvodnění rozsudku obvodního soudu nepřiměřeně jednostranný pohled na složitou a kontroverzní problematiku squatingu.
V nálezu k případu Martina Ignačáka se Ústavní soud také dosti podrobně zabývá rolí policejních agentů a otázkou, do jaké míry byl údajný trestný čin vyprovokován. Můžeme jenom spekulovat o tom, že tato argumentace ovlivnila rozhodování prvoinstančního soudu v případě Fénixu a přispěla k úplnému osvobození obžalovaných. Rozsudek ale není pravomocný a na výsledek odvolacích peripetií si musíme ještě počkat. Každopádně se zdá, že lekce Ústavního soudu se v některých případech soudců nižších stupňů mohou ujmout. Ale ne ve všech – soudce Lukáš Slavík sice nyní Marka Ďuriše osvobodil, ale v rozsudku uvedl, že s nálezem Ústavního soudu nesouhlasí. Musí se jím ovšem řídit. V některých případech bude asi potřeba dlouhodobějšího odpoledního doučování Ústavním soudem.
Autor je překladatel.