V minulých týdnech se u nás strhla mediální smršť kolem historičky Muriel Blaive. Konkrétně jejích výroků, že bývalý režim nebyl monolitní totalita, ale že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání. Typickým příkladem je text Marka Švehly v Respektu Jak spokojení byli spokojení rekreanti?, který nás poněkud zklamal. Nejen svou neférovou argumentací – zdůrazňováním cizího původu historičky, údiv nad tím, že ji ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) ponechal na stávající pozici –, ale především způsobem, jakým autor přistupuje k historii. Oproti historické vědě jako kritickému tázání staví historii jako potvrzování předem daných předpokladů a ideologických pozic. Proč by jinak Švehlovi připadalo provokativní, že Blaive by chtěla minulost nejdříve „prozkoumat a až pak dělat závěry“? Nejde snad o obvyklý vědecký postup? Zločinnost režimu by podle této logiky měla být předem dána zákonem, bez ohledu na výzkumy. Zákon určí, jak to bylo, a výzkumník to má buď potvrdit, anebo mlčet. Majitelé minulosti si opravdu nemusí platit „kdovíjak drahý výzkum ve speciálně zřízené instituci“. K čemu je ostatně výzkum, když svoji pravdu o minulosti už máme? – Zřejmě jsme studovali nadarmo.
Soupeření společenských zájmů
Jaký „provokativní výklad moderních českých dějin“ tak rozběsňuje rytíře liberální demokracie? Kritika totalitarismu, kterou vznáší Muriel Blaive, předně není nijak nová. Totalitní model byl kritizován už v sedmdesátých letech, kdy sociální historici, jako třeba Sheila Fitzpatrick, poukázali na spoluúčast širokých vrstev obyvatelstva na fungování nedemokratických režimů. Takzvané revizionistické a postrevizionistické přístupy k dějinám fašistických či socialistických diktatur dnes tvoří etablovanou součást evropského akademického prostoru. Teorie totalitarismu, v notně zvulgarizované podobě, nabrala svůj druhý dech v devadesátých letech hlavně ve středovýchodní Evropě. Poskytla tak historickou legitimitu novým režimům i způsob, jakým se mohli jejich občané pohodlně distancovat od nepříliš slavné minulosti.
Pokud chceme pochopit fungování předlistopadové společnosti, nemůžeme se omezit na politické vězně a disidenty a odmyslet „spokojené rekreanty“. Naopak je nutné zaměřit se na zdroje legitimity režimu.
Otevření archivů však předpoklady totalitaristů nepotvrdilo. Především němečtí sociální historici jako Alf Lüdtke, Thomas Lindenberger nebo Martin Sabrow přinesli diferenciovanější pohled na fungování nacistického Německa nebo NDR. Zpochybnění představy o všemocném režimu a pasivních, zastrašovaných občanech však v Německu, světe div se, nevedlo ke komunistickému puči. Domníváme se proto, že analytičtější přístup k dějinám, který Muriel Blaive obhajuje, povede i v českém kontextu k lepšímu porozumění dějinám namísto k návratu komunistů, o němž fantazíruje Marek Švehla.
Spor o to, jestli nacistické a komunistické vládnutí představovalo „totalitu“, „diktaturu“ nebo „autoritativní režim“ není pouhé slovíčkaření, ale v zásadě odlišná perspektiva, která vede k jinému kladení otázek. Nedorozumění může pramenit i z nedostatečného vysvětlení pojmů, jako je „vyjednávání“ nebo „dějiny každodennosti“, které jsou ve vědeckých textech používány jinak než v běžné komunikaci. Společenské vyjednávání probíhá i v situaci, kdy je demokratická opozice znemožněna. Termín zároveň nepředpokládá vyrovnané mocenské pozice. Nebylo to tak, že představitelé režimu usedli s občany ke kulatému stolu. Mocenské požadavky formulované shora však musely být chápány jako oprávněné, aby mohly být splněny.
Historie komunistického vládnutí nabízí četné případy, kdy se určité mocenské záměry nepodařilo prosadit. A proto musely být opuštěny nebo pozměněny působením tlaku zdola. Pod zdánlivě monolitní fasádou diktatury se nacházely společenské konflikty a střety jednotlivých mocenských skupin, požadavky průmyslu se střetávaly s nároky dělníků, centrální úřady se setkávaly se vzdorem ze strany okresních výborů, rozhořčení občané udávali a psali stížnosti. Režim mohl fungovat, jen dokud se dařilo tyto protichůdné zájmy vyrovnávat, dokud měli jednotliví aktéři zájem na jeho pokračování. Stabilita mocenského uspořádání nespočívala jen v zastrašování a násilí, ale také v legitimitě nároku na moc. Represe proti určitým společenským skupinám (Židům, Němcům či bohatým rolníkům, Romům nebo nekonformní mládeži) tak mohla být vnímána jako žádoucí nebo tolerovatelná. V případech, kdy bylo násilí vnímáno jako neoprávněné, bylo naopak nutné opřít legitimitu o jiné zdroje. Způsoby legitimizace politiky představitelů strany se měnily právě v závislosti na společenském vyjednávání.
Různé pohledy na minulost
Popsané vyjednávání probíhalo na každodenní úrovni, na pracovišti, na úřadě nebo ve škole. Dějiny každodennosti se v tomto případě nezabývají nepodstatnými maličkostmi a zážitky nedůležitých lidí, které odvádějí pozornost od důležitých událostí vysoké politiky. Zaměřují se na mocenské vztahy, které vznikají a utvrzují se ve vzájemné interakci lidí. Určité modely poslušnosti si lidé osvojují právě na úrovni běžného jednání, jak na příkladu pracovních návyků v nacistickém Německu ukázal Alf Lüdtke. Každodennost je politický problém. Soukromá a veřejná sféra od sebe nebyly ostře oddělené, stejně jako neexistovala (a neexistuje) ostrá hranice mezi režimem a společností. Nejde o to snímat z komunistické strany „roli ústředního viníka“, jak se Marek Švehla domnívá, ale ukazovat, že socialistická diktatura by nemohla fungovat bez milionů spoluviníků. Jak Havel zmiňuje v Moci bezmocných, rozhodnout se pro život v pravdě znamenalo pro daného člověka zřeknout se dovolené v Jugoslávii nebo Bulharsku, takže vlastně už to, že člověk někam vyjel, znamenalo, že přijal fungování politického systému.
Vládnoucí režim se podle Švehly nedá charakterizovat podle „privilegovaných nebo spokojených členů společnosti, ale podle těch nejvíc utlačovaných“. Muriel Blaive ovšem nijak nepopírá diktátorskou povahu minulého režimu. Pokud ale chceme pochopit fungování tehdejší společnosti, nemůžeme se omezit na politické vězně a disidenty a odmyslet „spokojené rekreanty“. Naopak je nutné zaměřit se na zdroje legitimity režimu, zkoumat kořeny jeho společenské podpory i důvody její ztráty. Tedy ptát se, proč byli oni rekreanti spokojení a proč jim na spokojenosti neubírala ani policejní šikana disidentů či „vlasatců“ nebo pronásledování Romů. Anebo dokonce, zda je toto bezpráví ještě více neuspokojovalo. Ostatně, pokud bychom použili Švehlovu metodu na současný režim a charakterizovali jej podle jeho nejvíce utlačovaných členů, výsledný obraz by byl také nutně zkreslený. Charakterizují liberální demokracii desetitisíce zbídačených lidí bez domova, lidé pracující za minimální mzdu v hrozných podmínkách? Jak tomu můžou přihlížet spokojení rekreanti na Kanárských ostrovech?
Poznání, že na fungování režimu se účastnila celá společnost, neznamená bagatelizaci diktatury. Švehla nedovede nebo nechce odlišit rovinu analýzy od roviny morálního hodnocení. Jeho černobílé vidění minulosti tak vylučuje kritiku. Možná by bylo dobré přestat s minulostí „účtovat“, ale začít ji zkoumat a snažit se pochopit, jak mohla tehdejší společnost fungovat. To ovšem vyžaduje přijmout i fakt, že některé věci byly složitější, než jsme si mysleli, a že náhledy na minulost se můžou měnit, rozšiřovat a rozporovat. Ostatně od toho je historický výzkum.
Autoři studují sociální dějiny.