Babiš jako žák Václava Havla


Andrej Babiš nabídl lidem pocit sounáležitosti a antipolitickou politiku. Neměli bychom se tomu vysmívat ani nad tím naříkat, ale poučit se z toho.

Andrej Babiš konečně sestavil svoji menšinovou vládu. A možná ji ve Sněmovně prohlasuje s Okamurou a komunisty v zádech. Z mnoha stran se proto ozývá varování, že česká demokracie je v ohrožení. Navíc budeme mít trestně stíhaného premiéra. Jenže na Babišovu popularitu to nemá vliv. Musíme se tedy ptát: Jak je to možné? Proč mu lidé tolik věří? A co s tím?

Babiš nabídl lidem novou kolektivitu

„Všichni mě odmítají, tak co jsem měl jiného dělat, než zkusit menšinovou vládu?“ vysvětluje Babiš na svém Facebooku. V povolebních týdnech podniká spanilé jízdy po republice a dál se vymezuje proti „tradičním politikům“, kterým prý jde jen o jejich prospěch, kdežto jemu leží na srdci osud všech – jak jinak.

Pochybuji, že Babiš nebo Marek Prchal četli Havla, nicméně umějí podchytit moment chybějící odpovědnosti – pocit lidí, že jsou sami, na nic nemají vliv, nikoho „nahoře“ nezajímají jejich problémy a nikdo je nezastupuje.

„Babiš dělá pro lidi… Je náš… Konečně budou mít slušní lidé ve Sněmovně většinu,“ tvrdí ti, kteří dali svůj hlas ANO. A funguje to – vždyť k Babišovi přeběhlo ve volbách na 360 tisíc voličů ČSSD. Zástupci „demokratického bloku“ jistě namítnou, že Babiš je obviněný za Čapí hnízdo a že to byl estébák a gauner, takže mu věří jen hlupáci. Jenže to nefunguje. Pokud totiž zneužíval dotace, čerpal je z Evropské unie, což české voliče nepálí. A jestli opravdu spolupracoval s tajnou policií? Koho to po více než třiceti letech zajímá… Strategie „antibabiš“ prostě nefunguje. A nejde pouze o to, že Babiš ze sebe umí udělat mučedníka, kterému jdou po krku všichni kmotři. Nabízí lidem i něco víc.

Jeho koktejl namíchaný z odporu proti politickým „bratrstvům kočičí pracky“ má také svoji pozitivní přísadu. Tou je silný pocit sdílené kolektivity, jakýsi nacionalismus bez národa, ve kterém máme všichni žít a pracovat ve společné firmě-státu. Všichni makáme s Babišem v čele (ten ani nespí) pro lepší budoucnost země. Tak zní poselství ANO. Může to vypadat směšně nebo dokonce nebezpečně, ale právě pocit sounáležitosti je pro Babišův úspěch klíčový. Lidé (hlavně v regionech) na něj dlouho čekali a tradiční strany nedokázaly přijít s alternativou, která by byla stejně přesvědčivá.

 „Postdemokratické“ ANO

Inspiraci k Babišově úspěchu můžeme překvapivě najít ve slavném eseji Václava Havla Moc bezmocných (1978). Havel v něm přišel s představou „postdemokracie“, s vizí politického systému, v němž odzvonilo institucím „zakládajícím svoji autoritu na vyprázdněné tradici (jako jsou tradiční masové politické strany)“. Havel napsal, že jde o systém založený na „společenství“, na „otevřených a dynamických strukturách“, jejichž autorita se zakládá na „konkrétním vstupu do situace“. Havlova slova jsou dnes opět v něčem aktuální. Éra tradičních politických stran totiž u nás i jinde končí a místo nich se prosazují dynamická protestní hnutí nespokojených.

Havel v Moci bezmocných výslovně píše, že západní demokracie nenabízejí lidem řešení jejich problémů. Představují prý jen „statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky účelově jednajících politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoliv konkrétní osobní odpovědnosti“. Pochybuji, že Babiš nebo Marek Prchal četli Havla, nicméně umějí podchytit právě tento moment chybějící odpovědnosti – pocit lidí, že jsou sami, na nic nemají vliv, nikoho „nahoře“ nezajímají jejich problémy a nikdo je nezastupuje.

Tradiční strany jako ČSSD jsou dnes v těžké krizi – a to nejen kvůli své rozhádanosti a zkorumpovanosti. Příčinou je i společenská změna. Společnosti u nás i jinde jsou dost roztříštěné a individualizované. Lidé se proto potřebují s někým osobně ztotožnit, hledají někoho, s kým můžou jakoby tváří v tvář sdílet svoje problémy a kdo jim nabídne společný projekt. Odmítají lídry, kteří jim v televizi blahosklonně vysvětlí, co je pro ně dobré – chtějí politiky, kteří plní jejich touhy a přání. A právě Babiš (respektive jeho tým) to chápe. Volí přímé strategie komunikace, mluví s lidmi přes smartphone a jezdí mezi ně – i když ho provází pověst sociopata, který tak ve skutečnosti činí se sebezapřením.

Hledá se vyzyvatel antipolitiky!

Je snadné smést tohle všechno ze stolu s tím, že Babiš lidi jen obelhává. Jenže ANO představuje právě zmíněnou „dynamickou strukturu“, která „vstoupila do situace“, aby smetla zkorumpovanou politiku a vytvořila „společenství“, kde se bojuje za lepší budoucnost a naslouchá se názorům lidí. Můžeme se tomu vysmát s tím, že jde o marketingovou iluzi a že Havel to myslel úplně jinak. Můžeme také strašit zánikem demokracie. Jenže lidé se dnes demokracii v podobě, jaká existovala po listopadu 1989, stále častěji vysmívají a považují ji za nefunkční.

Babiš vyrostl z polistopadového systému – stejně jako všichni ostatní. A pro někoho může představovat naplnění jeho ideálů: je to bohatý podnikatel, který řídí velkou firmu. Nemá za sebou dominantní milenku, která odposlouchává jeho kolegy, jako Petr Nečas, a není tu ani Vojenská policie, která by podnikala razie v České televizi (třebaže hrozí, že za Babiše budou veřejnoprávní média znárodněna). A jestli bude jeho vláda odhlasována za pomoci komunistů? Ze sociálních síí se ozývá: Cožpak nebyl hlasy komunistů zvolen i Havel prvním prezidentem?

Babiš a jeho stoupenci tvrdili, že ANO není politická strana, ale „nové Občanské fórum“. A takový dojem se jim zatím daří udržet. Havel kdysi mluvil o „antipolitické politice“, která je protiváhou prospěchářství, intrik a technologie moci a v jejímž jádru je služba celku. Jak upozorňuje Václav Bělohradský, antipolitika je u nás nesmírně populární a jejím důsledkem je nechuť k politickému stranictví a opozice proti politice jako takové. A právě Babiš dnes takovou opozici nabízí, což je ohromný zdroj jeho popularity. Ostatně není náhoda, že chce do vlády „nestranické experty“, ohání se „nepolitičností“, a navenek odmítá „hádky” a „politikaření“.

Skutečná politická opozice dnes bude muset prokázat, že Babiš ve skutečnosti na straně lidí nestojí. Příležitostí může být víc než dost – zejména pokud Babiš myslí vážně postupnou privatizaci zdravotnictví. A jestli prosadí jednobarevnou menšinovou vládu ANO, těžko bude moci svádět svoje neúspěchy na druhé. Jenže klíčový problém zůstává: dokud někdo lidem nenabídne podobně silný pocit kolektivity a zájmu o společnou věc, hned tak Babiše neporazí. Je to opravdu takový problém?

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

A2LARM