Foto Národní archiv, policejní přihlášky
Dne 31. března 1940 se v krematoriu Golders Green shromáždili čelní představitelé československé exilové vlády a význační sionisté, aby se rozloučili s jednou z hlavních evropských organizátorek židovské emigrace ve třicátých letech 20. století. Smuteční řeč na zemřelou Marii Schmolkovou tehdy pronesl ministr zahraničí Jan Masaryk. Přesto dnes zná její jméno málokdo.
Mentorka Nicholase Wintona
Byla to právě výzva Marie Schmolkové, co v prosinci 1938 přivedlo mladého Nicholase Wintona do Prahy. V následujících třech týdnech Winton pomohl zorganizovat emigraci židovských dětí do Velké Británie. Sám se na britské ostrovy vrátil v lednu 1939, dva měsíce před nacistickou okupací torza Československa a pokračoval tam v pomoci uprchlíkům. Je správné, že Wintona za jeho činy oslavujeme, ale – jak nedávno upozornily historičky Laura Bradeová a Rose Holmesová –, je třeba jej zařadit do kontextu jiných, „služebně“ starších – a zpravidla ženských – dobrovolníků, kteří před nacisty zachránili tisíce lidí z řad židovských i politických uprchlíků. Mezi těmito zapomenutými hrdinkami zaujímá Marie Schmolková významné místo. Není žádným snížením Wintonových zásluh, uznáme-li, že byl ve skutečnosti její praktikant.
Schmolková a její spoluorganizátorky měly v dobových záznamech význačné místo, jenže později z veřejné paměti zmizely.
Schmolková byla zástupkyní židovských uprchlických organizací JOINT a HICEM a jediným československým reprezentantem v Hlavní komisi Společnosti národů pro uprchlíky. Zakladatelka Mezinárodní ženské sionistické organizace (WIZO) Rebecca Sieffová na ni později vzpomínala takto: „Nedala se zastrašit, a to ani hrozbami nepřátelských vlád ani překážkami okázalé obřadnosti, které obestírají dokonce i přátelsky nakloněné vlády a jejich úřadovny.“
Marie Schmolková se narodila do pražské asimilované židovské rodiny, vdala se poměrně pozdě a brzy ovdověla; manželství zůstalo bezdětné. „Stále slyším svou matku, jak říkávala: ta nejmladší Eisnerovic holka je činorodá jako muž. A charakteristika ,jako mužʻ ji pak provázela celý život,“ napsal její celoživotní přítel, novinář Felix Weltsch. Schmolková měla klidnou a vřelou povahu a byla obdařena ohromným organizačním nadáním. Celý život byla přesvědčená sociální demokratka a po návštěvě Palestiny se stala zanícenou sionistkou, angažovala se na poli sociální práce a působila v politice. Po Hitlerově nástupu k moci v sousedním Německu se ujala koordinace pomoci uprchlíkům před nacistickým režimem, kteří hledali útočiště v Československu. Jejím kontaktům s předními politiky i představiteli policie napomáhal jak její buržoazní původ, tak i sociálnědemokratické zázemí.
Později se stala předsedkyní Národního koordinačního výboru pro uprchlíky, kde k jejím spolupracovníkům patřili mimo jiné Milena Jesenská a Max Brod. Židovští uprchlíci z Německa byli v Československu zprvu vítáni, postupem času však začínali být vnímáni nikoli jako antifašisté, nýbrž spíše jako agenti nacismu. Ostatní země udělování azylu odmítaly zcela: Schmolková to poznala z vlastní zkušenosti, neboť se v létě 1938 jako československá delegátka zúčastnila konference v Évianu.
Židovští uprchlíci bez zastání
Po podpisu mnichovské dohody bylo jasné, že Československo už nadále nebude konečným cílem uprchlíků. Podpůrné organizace v Praze byly zaplaveny přílivem více než sto tisíc Židů a politických protivníků nacismu z okupovaných Sudet, kteří rozšířili řady těch, kdo přišli do země v předchozích letech. Schmolková navštěvovala místa, kde byli uprchlíci soustředěni, shromažďovala materiál k vyburcování veřejného mínění a psala výzvy zahraničním velvyslancům v Praze a židovským agenturám v zahraničí.
Židovským uprchlíkům však nebyla ochotna pomoci žádná svobodná země. Velká Británie se nakonec odhodlala přijmout alespoň děti, pokud přijdou bez doprovodu. Úsilí Schmolkové se zde protnulo s aktivitou britských humanitárních dobrovolníků, v prvé řadě Doreen Warrinerové, profesorky ekonomie na University College London, která byla známá svými levicovými postoji (mezi lety 1938 a 1952 byla kvůli tomu sledována MI5). Warrinerová byla představitelkou britského Výboru pro uprchlíky z Československa a pro přemíru práce s pomocí stovkám rodin politických uprchlíků pověřila Wintona a jeho přítele Martina Blakea úkolem, který sama vymyslela: kindertransporty.
Schmolková, již její přátelé opakovaně varovali a která za pobytu v zahraničí obdržela nabídku azylu, trvala na tom, že se vrátí domů a bude pracovat zde. Po okupaci zbytku Československa Německem 15. března 1939 byla ona i její spolupracovníci z Výboru pro uprchlíky mezi prvními zatčenými. Warrinerová, která ji přišla varovat, našla v jejím bytě v Kamzíkové ulici jen rozbité sklo.
Od výslechů gestapem do Londýna
Gestapo následně Marii Schmolkovou dva měsíce zadržovalo ve vězení na Pankráci, a třebaže byla diabetička, podrobovalo ji šesti- až osmihodinovým výslechům. Velvyslanectví USA protestovalo, ale propuštěna byla teprve v květnu 1939 zásluhou neustávajících protestů protektorátních ministrů a její staré přítelkyně Františky Plamínkové, později nacisty popravené. V srpnu téhož roku Schmolkovou vyslal vedoucí Ústředny pro židovské vystěhovalectví Adolf Eichmann do Paříže, aby zde dosáhla zintenzivnění židovské emigrace. Tam ji zastihlo i vypuknutí druhé světové války, načež se přemístila do Londýna.
Její krátký pobyt v britské metropoli nebyl jednoduchý. „Jsme takovými provazolezci v té cizině, ale pomalu si člověk zvykne, že se mu netočí hlava,“ psala tehdy svému synovci. Někteří z uprchlíků, jimž dříve pomohla emigrovat do Británie, jí nyní v uprchlických organizacích nechtěli dát prostor. Navzdory tomu se Schmolková prosadila a mohla pokračovat ve své práci.
Velkou část britských sociálních pracovníků, kteří organizovali pomoc uprchlíkům, tvořily ženy. „Je to zpravidla Ona,“ poznamenala historička Sybil Oldfieldová. Pravidlo, podle něhož jsou muži oslavováni jako historičtí hrdinové, zatímco jejich kolegyně upadají do zapomnění, tak platí bez ohledu na hranice. Oldfieldová je také autorkou biografie významné sufražetky a pacifistky Mary Sheepshanksové. Ta se nyní stala bytnou Schmolkové: společně se přestěhovaly do bytu, který uvolnila jedna evakuovaná obyvatelka v činžovním domě na Parliament Hill v londýnské čtvrti Gospel Oak. Právě zde vydechla 27. března 1940 Marie Schmolková naposledy: zemřela ve věku 46 let na infarkt; upracovala se k smrti.
Znovuobnovená paměť
Československá exilová skupina WIZO se na její počest přejmenovala na „Společnost Marie Schmolkové“ a v roce 1944 vydala pamětní brožuru. Tento útlý svazek je také tím jediným, co po Schmolkové zbylo. Dnes nemá ani hrob: záznamy uvádějí, že její popel „odnesl pohřební zřízenec“. Nějakou dobu rostla na hřbitově v Golders Green alespoň pamětní hortenzie, ale keř, na který se přestalo platit, zašel už před desítkami let.
Schmolková a její spoluorganizátorky měly v dobových záznamech význačné místo, jenže později z veřejné paměti zmizely. Existují monografie o Felixu Weltschovi a Maxu Brodovi, ale žádné články, natož knihy věnované jejich přítelkyni a sionistické souputnici Schmolkové. Její tragédií je, že byla ženou a že zemřela ve svobodné zemi. Když se z tisíců československých židovských uprchlíků stali Britové, žena, která jim nový život umožnila, byla zapomenuta.
My to chceme změnit, a proto jsme se rozhodli založit Společnost Marie Schmolkové, která bude shromažďovat informace, finanční prostředky a podporu k vybudování památníků v Londýně a Praze a ke zřízení Ceny Marie Schmolkové za historickou práci zaměřenou na téma židovských sociálních pracovnic za holokaustu.
Autoři jsou historici. Lze je kontaktovat na e-mailech [email protected] a [email protected].
Z angličtiny přeložil Jiří Nedvěd.