V roce stého výročí Balfourovy deklarace, sedmdesátého výročí partičního plánu Palestiny a padesátého výročí okupace zbylých palestinských území vydal významný izraelský historik Ilan Pappé knihu Ten Myths about Israel (Deset mýtů o Izraeli). Kniha z nakladatelství Verso rozebírá na necelých 200 stranách charakter a původ základních mýtů, které konstruuje sionistická propaganda za účelem legitimizace toho, co Pappé nazývá osadnickou kolonizací. Autor ve dvou částech knihy, vztahujících se k minulosti a současnosti, probírá formativní mýtus o Izraeli jako demokratickém státu pro Židy, který byl založen v pusté zemi, mýtus o nutnosti obrany, jenž sionisty vedl a vede ke kolonizaci Palestiny, nebo oblíbený mýtus Gazy, kterou Izrael vyklidil, a přece se dočkal teroristických útoků Hamásu. Historik Pappé na příkladu izraelské manipulace s dějinami ukazuje, jak důležité je pochopení minulosti k řešení problémů dneška a jak účelové deformování historie vede jejich nositele k nutnosti deformovat i přítomnost. Což v případě izraelského postupu vůči Palestincům znamená prohlubovat represe vůči těm, jejichž pouhá existence je v rozporu s fabulovaným narativem.
Národ, který nebyl
Jeden ze základních mýtů, který Pappé rozebírá hned v úvodu své knihy, se váže k popření Palestinců coby národa, a tedy i k zpochybnění legitimity jejich spojení se zemí, kterou po staletí obývají. Asi nejznámější jsou v tomto směru výroky izraelské premiérky přelomu šedesátých a sedmdesátých let Goldy Meirové, která existenci palestinského národa popřela hned několikrát. Tato tvrzení záměrně ignorují historickou realitu i koloniální zkušenost Blízkého východu, stejně jako obecně přijímané politické reálie. Idea národního státu je fenoménem moderní doby, a tak jako se rozvíjelo arabské národně emancipační hnutí proti Osmanské říši teprve až s koncem 19. století, bylo to podobné i s židovským národním hnutím spojeným s ambiciózním projektem sionismu, jakkoliv v té době minoritním. Jeho cílem bylo z roztříštěných židovských komunit definujících se nábožensky či etnicky vytvořit moderní židovský národ, vtisknout mu jednotný jazyk v podobě polozapomenuté hebrejštiny a vznikem Izraele mu poskytnout stát. Pokud tedy Meirová zpochybnila palestinskou národní identitu, musela by ji zpochybnit i u samotných předsionistických Židů. A jestliže podle ní nemohou Palestinci poukázat na existenci palestinského státu, nemohli tak podle Pappého učinit ani Židé před vytvořením Izraele v roce 1948. Odkazy k biblickému vyprávění sice hrály při zakládání státu formativní roli, jejich historická věrohodnost však byla mnohokrát vyvrácena i v akademických kruzích v samotném Izraeli.
Ačkoliv by zkušenost z moderních dějin naší země měla vést k většímu pochopení pro ty, kteří jsou vystaveni soustavnému útlaku, povětšinou je tomu právě naopak.
Akceptuje-li se dnes, že dvoustátní řešení je mrtvé a uvažuje-li se o uspořádání jednostátním, neměly by se opomíjet požadavky samotných Palestinců, podobně jako se to stalo při rozdělení jejich země v letech 1947 a 1948. A pokud jsou Palestinci ochotni přistoupit na jednostátní řešení společně s těmi, kdo je doposud utlačovali, nemělo by se zapomínat, že se tím vzdávají ambice vytvořit vlastní národní stát – jak jim to vyčítala Golda Meirová.
Fraška mírových rozhovorů
Právě z nepochopení situace okupovaných Palestinců pramení mýtus jejich neochoty k mírovým jednáním. Celá tato „totální fraška“, jak takzvané mírové rozhovory nazývá Noam Chomsky, přitom vychází z mylného předpokladu jednání dvou nezávislých stran ohledně sporné otázky územních hranic. Přitom, jak ukazuje Ilan Pappé, představa rozhovorů jen zastírá fakt, že jde ve skutečnosti o licitaci o zabrané území, ve kterém je okupovaným určena role pouhých sekundantů. Tak je Palestincům vytýkáno, že nevyhlásili svůj stát již v roce 1948, aniž by se reflektovalo, že plán na rozdělení země jim byl vnucen, což museli považovat za porušení práva na sebeurčení. Podobně je třeba podle Pappého nazírat i na šestidenní válku v roce 1967, která zdaleka nebyla jen preventivním výbojem Izraele z důvodu nutné obrany, ale spíše snahou odčinit „fatální chybu“ roku 1948 a zabrat zbylá palestinská území včetně jeruzalémského Starého Města. Rozšířením izraelských hranic na celé území historické Palestiny tak mělo dojít k naplnění sionistického kolonizačního snu. Nutno říct, že Pappé není prvním ani jediným, kdo takto revizionisticky demaskuje mýtus roku 1967, sám se přitom odvolává na knihy The Iron Wall od Aviho Šlaima a 1967 od Toma Segeva.
V tomto světle se i mírová jednání z Osla ukazují jen jako izraelská hra o čas, kdy byly externality spojené se zabezpečením okupace přesunuty na nově vzniklou a na Izraeli závislou palestinskou autonomii, zatímco výstavba osad a zábor palestinské půdy pokračovaly nerušeně dál. Podle Pappého Oslo spíše než mír přineslo jen další fragmentarizaci palestinské společnosti, zdvojnásobení počtu osad a pro Palestince rozšíření kolektivních trestů. Dva požadavky, se kterými jel Jásir Arafat v roce 2000 do Camp Davidu, kde mělo být dosaženo závěrečné dohody o ukončení výstavby osad a upuštění od násilných akcí vůči Palestincům, byly tehdejším izraelským premiérem Ehudem Barakem odmítnuty. Otázka palestinských uprchlíků, stejně jako otázka Jeruzaléma byla Izraelem rovněž shozena ze stolu. To, co mělo být závěrečnou mírovou smlouvou a co Pappé bez obalu nazývá izraelským diktátem, by podle něj vedlo „přinejlepším k umožnění dvou malých bantustánů (rozkouskovaného Západního břehu a Gazy) a přinejhorším k dalšímu izraelskému územnímu záboru“. Vinit v této situaci Arafata, že nedorostl svého úkolu, a Palestince z toho, že „nikdy nezmeškali příležitost, aby zmeškali příležitost pro mír“, je jen verbálním cvičením izraelské propagandy (hasbary), která nemá s realitou nic společného.
To krásné slovo demokracie
Zvykli jsme si vzývat Izrael jako jedinou demokracii Blízkého východu. I mezi mnohými příznivci palestinské kauzy či liberálními sionisty panuje přesvědčení, že hlavní problém tkví v okupaci palestinských území po roce 1967, která nejenže vede k útlaku okupovaných, ale v důsledku korumpuje jinak „čistou izraelskou duši“. Toto stanovisko vychází též nemalou měrou z armádních a bezpečnostních kruhů, které dlouhodobě varují před neudržitelností věčného prodlužování okupace. Již krátce po šestidenní válce vyzýval například generál Matitjahu Peled ke stažení izraelských jednotek a ve stále sílící finanční pomoci ze strany USA viděl příčinu degradace jinak soběstačné a demokratické izraelské společnosti.
Tyto předpoklady, jakkoliv ušlechtilé, se však míjí s realitou. Jak popisuje Pappého kniha, Izrael nebyl demokratickou zemí ani před rokem 1967. Do roku 1966 žili palestinští obyvatelé Izraele pod vojenskou správou a s okupací přešla tato správa se svým byrokratickým utlačovatelským aparátem plynule na nově dobytá území. To, čeho jsme svědky dnes v okupované části Palestiny, jako jsou demolice domů a vyhánění lidí, bylo k vidění v Izraeli i v rozmezí let 1948 až 1967. Papé uvádí příklady několika palestinských vesnic, jejichž obyvatelé byli z bezpečnostních důvodů vyzváni k opuštění svých domovů a při svém návratu po pouhých dvou týdnech je nalezli buď zničené, nebo obsazené židovskými kolonisty. Poměrně dobře zdokumentovaný je dnes masakr ve vesnici Kafr Quasim, ve které bylo izraelskými vojáky v roce 1956 postříleno 48 lidí, včetně žen a dětí. Ve stejný rok izraelská armáda při vpádu do Gazy zmasakrovala v obcích Chán Júnis a Rafah přinejmenším 200 Palestinců. Šlo přitom o stejný rok, kdy se při krátké izraelské okupaci Gazy stal jejím vojenským správcem generál Peled.
Pokud jde o právní postavení Palestinců, kontroluje dnes Izrael území s téměř šesti miliony Palestinci, z nichž zhruba čtyři miliony (z okupovaného Západního břehu Jordánu a pásma Gazy) žijí již padesát let v situaci, kdy nemohou reálně rozhodovat o své budoucnosti. Palestinci v Izraeli čelí podle lidsko-právní organizace Adalah až 65 diskriminačním opatřením, ale jejich status na okupovaných územích je ještě daleko komplikovanější. Nejistota pramení ze základní izraelské politiky, která sice má zájem o palestinskou půdu, ale nikoliv již o Palestince, kteří na ní žijí. Zákon o návratu tak povzbuzuje k přestěhování se do Izraele údajné potomky starodávných Židů, nevztahuje se však na Palestince, kteří v místě žili ještě před pár generacemi a jimž právo na návrat dává rezoluce OSN číslo 194 z roku 1948, k jejímuž dodržování se Izrael při vstupu do OSN sám zavázal.
Krácení práv na základě etnické příslušnosti, odebíraní občanství, věznění bez soudu či obvinění, vojenské právo, diskriminační přístup k půdě či soustavné bourání domů jako princip kolektivního trestu vypovídá podle Pappého o všem jiném než o demokratickém charakteru státu, který je silně dotován jak z rozpočtu USA, tak i nadstandardním vztahem s EU.
Blouznění po česku
Pappé správně poukazuje na skutečnost, že si lze dnes jen těžko představit v Evropě zemi, která by přijímala zákony namířené proti Židům, uplatňovala vůči nim všemožná diskriminační opatření, a přitom nebyla hnána k odpovědnosti, ale naopak oceňována coby demokracie. Kulturní a politické napojení na Izrael je však v Evropě tradičně pevné, a pokud dnes sledujeme i zde sílící kritiku Izraele, mj. i díky úspěšným kampaním bojkotu, stažení investic a sankcí, neplatí to zdaleka pro Česko. Společné zasedání vlád, vzrůstající obchodní výměna, bezpečnostní a vojenská spolupráce a snaha o formování takových stanovisek, která nejsou dle mezinárodního práva přípustná, svědčí více než o sebevědomé politice o tom, že je ČR využívána coby trojský kůň sionismu do EU. Manipulace s českým kulturně-intelektuálním dědictvím, o které se tato politika opírá, by mohlo Pappého přimět k napsání celé knihy jen o mýtech vztahujících se k českému vnímání Izraele. Proti arabskému islamismu by se postavilo „křesťansko-židovské“ dědictví, nehledě na skutečnost, že jsou Izraelem stejně jako muslimové diskriminováni i křesťané…
Ačkoliv by zkušenost z moderních dějin naší země měla vést k většímu pochopení pro ty, kteří jsou vystaveni soustavnému útlaku, povětšinou je tomu právě naopak. Moderní Československo zažilo dvě okupace, přičemž bychom jen stěží mohli vyčítat jeho obyvatelům, že nebyli dostatečně svolní dohodnout se s okupanty. Odkaz k Mnichovu, který zastánci Izraele tak rádi nadužívají, aby zdůraznili nutnost jeho obrany, zase záměrně opomíjí paměť zrazeného národa, kterému byla rozparcelována země. Věčné odvolávání se k T. G. Masarykovi coby zastánci sionistické kauzy zase nevnímá dějinnou souvislost. Přes všechny rozpaky lze pochopit Masaryka, který se svým prožitkem Hilsneriády a se zkušeností zakladatele československého státu, podpořil ve třicátých letech minulého století ideu založení židovského státu. Těžko si však představit humanistu Masaryka vyjadřujícího sympatie k současné Netanjahuově agresivní politice okupace a kolonizace. Masaryk tvrdil, že „národy se udržují těmi idejemi, ze kterých vzešly“. V tomto smyslu se ovšem jeví pro Izrael nezbytným, že pokud vznikl, jak Pappé argumentuje, na etnických čistkách, musí etnickým vylučováním i pokračovat. Jsme toho konečně svědky již sedmdesát let.
Co je však nutné pro Izrael, nemusí a nemělo by být přípustné pro nás. A tady se Pappé dostává k otázce angažovanosti obecně a akademika zvláště, či přímo k otázce aktivismu. Na rozdíl od českého akademického prostředí, pro které je aktivismus téměř sprosté slovo, je pro Pappého naopak aktivismus žádoucí jako splátka daně, kterou společnosti za své vzdělání dluží. Ať se jedná o globální oteplování, chudobu či otázku Palestiny, akademici by se podle něj neměli stydět vyjít se svým názorem na veřejnost. Aniž by slevil z pozitivistického nároku historika, mluví přímo o tom, že jeho nejtalentovanější studenti byli problémem zaujati a v tom smyslu i angažovaní. Otázka Palestiny je tak pro něj elementární otázkou spravedlnosti a zápasu o ni. Jde o pochopení skutečných příčin, které vylučuje hledání nesprávných řešení či falešného vůdce. A v tom je Ilan Pappé inspirující pro každého čtenáře dnešní doby.
Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.