Před volbami šlapala na kruhy seriózních analýz politické situace sama předvolební kampaň „všichni na jednoho“. Po nich je hlavní rušičkou přemýšlení šok z toho, že Andrej Babiš nakonec přeci jen o mnoho koňských délek zvítězil. Zásadní chyba v předvolebním úsudku se přenáší do povolebního obklíčení obřího vítěze osmi trpaslíky. Vichřicí doby odstrčení politikové a komentátorská esa rozpoutali apokalyptickou kritiku babišovské vize státu jako rodinné firmy. Ale nebyl to náhodou Miroslav Kalousek, který nám už skoro deset let vysvětluje „zodpovědný“ státní rozpočet s poukazem na rodinu s vyrovnanými účty?
Uprostřed chaosu
Problémem ovšem letos není jen republika v rodinném vydání. Ti, kteří hermeticky obklíčili Babišovo ANO, nadále pilně malují na zeď čerta, jehož váhu sami bezděčně, dlouho a vytrvale na politické scéně živili, aby ji teď dovršili, zdánlivě paradoxně, právě oním obklíčením. Upřímně se děsí svého vlastního díla; nejen jednobarevné menšinové vlády, ale i „ústavního puče“ (Jiří Pehe) s pomocí Zemanova Hradu, v jehož rámci by prý Babiš mohl vládnout bez důvěry celé čtyři roky. Ano, to by opravdu odporovalo duchu Ústavy i liteře verdiktů Ústavního soudu. Bohužel si nevzpomínám, že by se tradiční garnitura politiků a ústavních soudců někdy vážně zabývala tím, že základní pilíře demokratického pořádku, které se opírají o ústavně zakotvenou suverenitu lidu, jsou podtínány například globálními finančními trhy. Ty přece zcela autoritativně – vpravdě oligarchicky – definují konkrétní ekonomické, rozpočtové i sociální politiky států. Copak neurčují vlastně vše, co je pro kvalitu života milionů lidí rozhodující? Copak „demokratický řád“ podmínky, v nichž normální lidé žijí, bere v úvahu? A jak máme tváří v tvář tomuto dominantnímu oligarchickému autoritářství věřit boji jeho věrných strážců proti autoritářské oligarchii domácí? Zcela jistě byl proti duchu Ústavy také Kalouskův návrh neustavit orgány dolní komory. Demokratům dnes vadí výsledek demokratických voleb.
České volby 2017 jsou protestem proti notorické nereprezentaci suverénního lidu polistopadovým režimem.
Miroslav Kalousek je nepochybně demokratem i tehdy, když se halí do vlajky tibetské teokracie. A byl jím i v minulosti, když suverénní lid dřel bez nože jako ministr financí. Andrej Babiš je zase dozajista oligarchou agrobyznysu, médií i politiky, i když osobně tři a půl roku vládl se sociálním demokratem Bohuslavem Sobotkou (a jeho strana-firma s ním vládne dosud). Vládl s premiérem, jenž si nejednou liboval, že v kabinetu může ČSSD prosadit valnou část svého programu. Nyní, když byl Babiš pověřen zplozením nové vlády, kterou zatím odmítají strany i jednotlivci, máme čas hlouběji uvažovat o této dialektice, v níž si jedno s druhým odporuje, zatímco se zároveň všechno se vším prolíná a jedno ve druhé mění. V tomto chuchvalci je klíč ke „čtení“ voleb 2017.
Lidé nejsou reprezentováni
Na jednu z největších povrchností, kterou bylo možné po volbách číst všude, aspiruje tvrzení, že jde hlavně o debakl levice. Jistě je pravda, že když se ČSSD a KSČM mrskají v předsmrtné křeči v kobce dějin mezi sedmi a osmi procenty každá (dosáhly patnácti procent úhrnem), lze klidně říct, že drtivě prohrály tradiční levicové strany. Ale to je asi tak všechno a takové sdělení samo o sobě vůbec nic neznamená. Neboť strany organicky pravicové – „staré struktury“ ODS a KDU-ČSL, strany tradiční, neboť prý ideologicky ukotvené (stejně jako nalevo KSČM a ČSSD) – „zvítězily“ nad tradiční levicí zhruba o dvě procenta. „Nekřesťanské“ pětiprocentní strany do tradiční pravicové fronty nelze počítat. Vždyť starostenský projekt STAN je hodně netradiční a TOPka zase osm let starý, havlovsko-knížecím kadidlem posvěcený marketingový projekt Miroslava Kalouska. Ten po svém vytlačení od lidovců, zděšených jeho pokusem o koalici s Jiřím Paroubkem (s podporou komunistů), nutně – říkají pomlouvači – potřeboval politickou platformu, z níž by mohl bránit svoji klientelu před nebezpečnými tendencemi policejních plukovníků a „prokurátorů“. Povedlo se tenkrát v letech 2009 a 2010 a povedlo se i v roce 2017, kdy Kalousek coby skvostný rétor a předseda klubu s přednostním právem mluvit ve Sněmovně bude i nadále neochvějně stát na stráži demokracie.
Samozřejmě lze tvrdit, že zbytek politické scény, dominované kapitalistickým magnátem Babišem, xenofobním hoteliérem v roli velekněze přímé demokracie Okamurou a dredatým pirátem digitálního liberalismu Bartošem, má v zásadě pravicovou, ba i ultrapravicovou agendu v řadě evidentních i skrytých aspektů. Tváří v tvář těmto politickým inovacím se levice zdá být tím spíš poražena a izolována. Jak ale v této zemi všeznalé elity vnímaly a lidem do hlav vtloukaly charakteristiky oné pravolevé osy, kterou dnes kdekdo označuje za překonanou? Demokrat Kalousek často vysvětloval s důkladností chemika, že pravice i levice jsou v demokracii zcela legitimní, poněvadž se od sebe liší jen tím, zda hájí větší či menší míru – vždy v zásadě oprávněného – přerozdělování, zda více či méně uvolňují ruce kapitálu a rozhazují větší či menší almužny pracující lůze. Posvátným hřištěm obou „protikladných“ dresů byl a zůstává kapitalismus coby „konec dějin“, Evropská unie jako „buržoazní projekt“ (Jacques Rupnik) a NATO jako četník, potírající nejrůznější „osy zla“. Při „demokratickém ovlivňování“ této komedie volbami se brzy většina občanů začala v lepším případě smrtelně nudit a mnozí se rozzuřili. Plebejci zjistili, že nejsou reprezentováni. České volby 2017 jsou protestem proti notorické nereprezentaci suverénního lidu polistopadovým režimem.
Kryptolevice
Tyto volby ovšem také přitakaly nahrazení politiky technokratickou filosofií, která je červenou nití polistopadového vývoje. Mozkové trusty tradičních stran by se měly radovat nad tím, co Babiš a zčásti i Piráti dnes organicky završují. Už skoro osmadvacet let jsme přeci establishmentem napomínáni, abychom „ryze věcné problémy“ pro dobro „všeho lidu“ (jakoby sociálně nestrukturovaného) pořád „nepolitizovali“ a zcela logická řešení nezahrabávali „ideologizováním“. Co chvíli jsme slyšeli od politiků odsudek, že „diskuse je zpolitizovaná“, od zarytých straníků obvinění ze slepé „stranickosti“, od jednostranných propagandistů přednášky o objektivitě. Ideologové neoliberalismu si upřímně zoufali nad „ideologizovanými útoky“ proti tržním principům, jež v jejich očích vždy představovaly přírodní a kosmický řád, zaštítěný biologií, ba i fyzikou. Představa Andreje Babiše o státu jako firmě a o vládě jako dělném týmu bez „politikaření“ a pod jasným vedením rázného manažera je cílovou páskou, k níž elita republiku svými žvásty desítky let sama tlačila. Babišova okřídlená slova „Vy jste mne stvořili!“ mají mnohem hlubší význam, než si on sám myslí.
Levice možná prohrála, ale bytostně i potenciálně levicový elektorát naopak letos zmohutněl, „pouze“ se z valné časti přestěhoval k novým projektům ANO a SPD. Kritičtí mladí lidé – zejména prvovoliči – zakotvili pod pirátskou vlajkou. Miliardář tak ztělesňuje bezděčné povědomí prvních socialistů o nahrazení vlády nad lidmi účelnou správou věcí. Piráti do této správy přicházejí s funkčním softwarem, ideou transparentnosti a starosocialistickou vizí neodcizených svobodných výrobců, kteří ve sféře „duševních práv“ dokonce již prolomili základní tabu upadlého systému: soukromé vlastnictví. Přímou demokracii nezprofanovali ani diktátoři, kteří ji používali k legitimizaci svého nadpráví, a nezprofanuje ji ani Okamura přímočarým tahem na falešnou branku s xenofobní mičudou. Přímá demokracie vždy pozvedá obecný zájem o konkrétní věci veřejné, depolitizované laiky vede k politickému myšlení, k zodpovědnosti za podloženost každé volby, k vědomí souvislostí mezi zájmy jedince a společnosti, regionu a státu. Bez prvků přímé demokracie neexistuje lid se schopností platného posudku svých poslanců a sociálních zájmů. Bez přímé demokracie je sebepropracovanější systém dělby moci, brzd a protiváh zejména svobodou mocných kdykoli si „kleknout“ na bezmocné.
Prostor pro stodolu
Aktuální téma nutného restartu levice – a nejen v této zemi – nemůže nevzít v úvahu tento voličský prostor, holý fakt lidové vzpoury proti systému. Starou pravolevou osu s mělkými příkopy klidně namixuje i Babiš do své jednobarevné vlády, jak se to naučil již v předchozí koaliční vládě – a snad i proto nakonec zřejmě získá podporu ve Sněmovně. Obnova pravolevé osy skutečné bude muset vyostřit její hrany tematizováním podmínek a předpokladů překonání kapitalismu, a tím i našeho provincionalismu; kapitalismus, jeho konjunktury a krize, jeho lesk a bídu, nelze poměřovat jenom volebními cykly a zvažovat v těsném prostoru od Aše po Hodonín. Restartérům naší levice nepostačí uspořádat co nejrychleji sjezdy a smést své vedoucí garnitury. I po své případné radikalizaci si na sběr voličstva z babišovských, okamurovských a bartošovských vod budou muset počkat. Do doby, než miliardář zjistí a lidé uvidí, že při správě věcí ve prospěch většiny chudších občanů by byl nakonec nucen spáchat harakiri. Budou si muset počkat, až Piráti transparentně zbloudí v labyrintu technologických utopií a živnostnických mentalit. A až i okamurovci pochopí, že vepři by neměli být hnáni před naše skromné a velmi vzácné mešity, nýbrž před všudypřítomné budovy bank a korporací.
Možná se nedočkají. Ne však proto, že by se nic z výše uvedeného neodehrálo. Nelze totiž jen převzít voliče těchto subjektů, ale i mnohé jejich programové body, organizační principy, neotřelé nápady a zvláště schopné lidi, kterých se „tradiční levici“ – mírně řečeno – nedostává. Domnívám se, že k ničemu z toho nedojde, dokud kormidelníci ČSSD a KSČM sami, zodpovědně a hrdinsky nedospějí k tomu, že své shnilé politické konstrukce musí napřed dekonstruovat do základů. Jiří Šotola si to uvědomil za minulého režimu, kdy do svého románu o počátcích české reformace na konci 14. století vložil tyto prostinké věty: „Shnilá stodola se neopravuje. Shnilá stodola se zboří a postaví se nová.“
Autor je politický komentátor.