Genderová nerovnost může za (některé) posrané životy


Detailní pohled na otázky genderové nerovnosti nám jasně ukazuje, že feminizace chudoby je problém s konkrétními dopady.

Podle poslední studie, kterou si nechalo vypracovat Ministerstvo práce a sociálních věcí, se Česká republika nadále umisťuje na předních příčkách v genderové nerovnosti v rámci Evropské unie. Dozvěděli jsme se, že mzdy žen v České republice jsou stále o 22,5 procenta nižší než mzdy mužů (průměr EU je 16,3 procenta). Co to znamená?

Pojďme si to přepočítat na koruny. Průměrná mzda v Česku (v roce 2015) činila 27 811 Kč. Když se ale podíváme na průměrné mzdy podle pohlaví, uvidíme, že zatímco muži měli v průměru 30 842 Kč měsíčně, u žen to bylo pouhých 24 094 Kč. To je měsíční ztráta 6 748 Kč. Ročně jde o necelých 81 000 Kč. A pokud nahlédneme do detailních statistik, zjistíme, že rozdíl je ještě vyšší u vysokoškolsky vzdělaných žen, které ročně přijdou v průměru o 180 000 Kč.

Data máme – a jsou alarmující. Co teď s nimi? Napravení takto výrazné nerovnosti by mělo být jasně definovaným cílem české společnosti pro příští roky.

Nižší mzdy samozřejmě znamenají i nižší důchody. Průměrný starobní důchod žen (10 299 Kč) se liší od hranice příjmové chudoby (10 220 Kč) o pouhých pár desítek korun. Na vyšší částku přitom dosáhne více než 80 procent mužů. V důchodovém věku je tak chudobou ohroženo asi dvaapůlkrát více žen než mužů. Dále jsou chudobou ohroženi například sólo rodiče, kterých se pod hranicí chudoby nachází přes třetinu – 87 procent z nich tvoří ženy. Jedním ze zásadních důsledků rozdílů v odměňování na základě pohlaví je tak chudoba dětí: pod hranicí chudoby se nachází každé sedmé dítě. Zkušenost s chudobou se často dědí z generace na generaci a nedostatečné institucionální podmínky nahrávají kontinuitě tohoto problému.

Mezi pracujícími chudými, tedy lidmi, kteří pracují, ale vydělávají méně než 60 procent mzdového mediánu, se nachází 8 procent mužů a 10 procent žen (což už je samo o sobě alarmující). Za měsíční mzdu do 22 000 Kč ale pracuje asi 52 procent žen (a přitom je to stále o téměř 6 000 Kč méně než průměrná mzda v Česku), zatímco mužů „jen“ 36 procent. Značný je také rozdíl v nejvyšším mzdovém pásmu (nad 40 000 Kč), kam spadá 17 procent mužů oproti 8 procentům žen.

#MeToo

Rozdíl v platovém ohodnocení mužů a žen souvisí i s násilím. Dvě třetiny znásilnění probíhají v „bezpečí“ domova a násilníkem je v 74 procentech případů manžel nebo partner. Násilí se pak podle studie Bettio et al. (2017) vyskytuje častěji v domácnostech, které vycházejí s příjmem těžko. Částka, o kterou žena přichází na základě genderové nerovnosti ve společnosti, by mohla napravit ekonomickou situaci páru a předejít tak násilí. Podle Household bargaining theory vyšší mzdy žen přinášejí pokles násilí v domácnostech, jelikož se snižuje ekonomická závislost ženy na partnerovi a posiluje její ve vyjednávání o chodu domácnosti.

Aktuální kampaň #MeToo je mimo jiné i o prolamování tabu. Polistopadový režim otevřel dveře tvrdým praktikám západního kapitalismu a úspěšně tak paralyzoval organizaci pracujících. Nedávno jsem byl svědkem interní diskuze zaměstnanců České pošty, kde byl vznesen dotaz na porovnání platového ohodnocení. Reakce se nesly v duchu „nepoměřujme si, kdo má víc“ a „to se přeci sdělovat nesmí“. Skutečně, mnoho firem požaduje smluvní mlčenlivost o výši mzdy a zaměstnankyně se tak většinou vůbec nedozvědí, že muž za stejnou práci dostane vyšší mzdu. To samozřejmě oslabuje pracující jako takové. Není tedy divu, že když se organizují v odborech a požadují kolektivní smlouvu, nejenže se zvyšují mzdy, ale zároveň se snižuje rozdíl mezi mzdami mužů a žen, a to o tři procenta.

Mnoho čísel, málo povyku

Data máme – a jsou alarmující. Co teď s nimi? Napravení takto výrazné nerovnosti by mělo být jasně definovaným cílem české společnosti pro příští roky. K tomu potřebujeme vyšší zastoupení žen v rozhodovacích funkcích, a to především v politice. Jen ony tam mohou nejlépe zohledňovat specifika ženského života a vytvořit tak přívětivější strukturální a institucionální podmínky.

Také je třeba zvýšit transparentnost v odměňování. Příklad bychom si mohli vzít například z Belgie nebo Francie, kde jsou firmy povinny věnovat se rozdílu v odměňování v ročním auditu a na základě toho následně vypracovat akční plán a situaci napravit. Pomoct v řešení nerovnosti by mohly samozřejmě i další zákony, jakými jsou například zákon o sociálním bydlení, zálohované výživné, spravedlivě rozdělená rodičovská dovolená či proplácení péče, která je u nás často považována za práci „dobrovolnickou“ a je kvůli tomu hůře finančně ohodnocena, případně není ohodnocena vůbec.

Odstraňování nerovnosti v odměňování mezi ženami a muži má krom všeho dalšího i pozitivní dopad na ekonomiku. A to především motivací ve feminizovaných odvětvích, jako je například školství nebo zdravotnictví, růstem HDP a zvyšováním výdajů na zboží a služby, které jsou udržitelné a šetrné k životnímu prostředí. Hlavním důvodem k prosazování genderové rovnosti by ale mělo zůstat přesvědčení, že každý člověk má být za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty odměněn stejně.

Autor je student sociologie a ekonomie.

 

A2LARM