Popírání změny klimatu není o faktech. Týká se víry, která na sebe bere mnoho podob – včetně té zvrhle komické. V době, kdy dosud nejničivější hurikány zasáhly Karibik a jih USA, prohlásil republikánský politik a šéf americké Agentury pro ochranu životního prostředí Scott Purit, že teď není „místo (ani čas)“ na to zabývat se „příčinami a důsledky těchto bouří“. Mluvil se sebejistotou muže, který je ve vedoucí funkci úřadu, jejž se předchozích deset let snažil zlikvidovat, a s vehemencí někoho, kdo se snaží předstírat, že právě nenarazil na enormní uhlíkovou stopu.
Je nadmíru pravděpodobné, že bouře a hurikány vznikají kvůli klimatické změně. Existují i další, méně racionální, ačkoliv útěšnější vysvětlení – třeba přesvědčení, za nímž si stojí jistí křesťanští evangelikálové, totiž že se jedná o součást proroctví o konci světa. Proto bychom měli raději obracet hříšníky na víru, než se zásobit pitnou vodou. Ani já, ani vy takhle samozřejmě nepřemýšlíme. Jsme racionální lidé, kteří důvěřují vědě. Proto je popírání klimatické změny o něčem jiném.
Psychické otupění
Pokud vhodný čas na diskusi o klimatické změně nenastal uprostřed nejkatastrofálnější meteorologické události na americké půdě, pak se pochopitelně nemluví ani o tom, jaké podobné katastrofy se za poslední dobu staly jinde. Lidé nemají rádi, když se jim připomene jejich vlastní morální relativismus v okamžiku, kdy se jejich domovy ocitají pod vodou. Rozhodně je nepotěší, když se jich zeptáte, proč je nezarmoutila smrt 1200 lidí během povodní v jižní Asii tolik, jako je rmoutí 70 mrtvých v Texasu, obětí hurikánu Harvey. Tohle spadá do množiny „věcí, které jsou pravdivé, ale nijak nepomůžou“.
Způsob, jakým možná v ustrašených koutcích svého svědomí přemýšlíme o klimatických katastrofách ohrožujících statisíce cizích lidí kdesi daleko, je přesně stejný jako způsob, jímž lidé, kteří by mohli proti těmto katastrofám nějak zasáhnout, přemýšlejí o vás nebo o mně.
Tendence ke kolísání lidské empatie tváří v tvář obrovským počtům obětí je dobře zdokumentována. Paul Slovic, profesor psychologie na Oregon University, nazývá tento jev „psychickým otupěním“. Právě to je důvod, proč každý článek o přírodní katastrofě začíná příběhem jedné oběti – člověk se přeci jen lépe vztáhne k utopenému dítěti, které se nějak jmenovalo a mělo nějaký životní příběh, než by se vztáhl ke stovce dětí. Nicméně mně se zdá, že je za tím ještě něco víc. Florida dnes není o moc dál od místa mého bydliště než Kuba. Nicméně tisk a BBC zprávami pokrývaly důsledky hurikánu Irma v USA mnohem důkladněji než následky stejné bouře v Karibiku.
Pět fází smutku
Nesnažím se nikoho napadat kvůli jeho předsudkům. Důležité ale je, zda necháme naši omezenou empatii, aby nás ovlivňovala v tom, jak máme reagovat. Je dost možné, že hnutí proti klimatické změně samo sebe odsoudilo ke špatnému konci už na začátku, když vyšlo z předpokladu, že lidé jsou racionální bytosti, kterými pohnou vážná fakta. Popírání je ovšem, jak známo, jednou z pěti fází smutku – a v momentě, kdy se lidé musí vyrovnat se ztrátou základních jistot, na kterých stojí jejich životy, reagují na to podobným způsobem, jako když přijdou o někoho blízkého. Reagují popřením, zmatením, vztekem, depresí a smlouváním. Z tohoto výčtu je smlouvání zdaleka tou nejnebezpečnější reakcí. A také je to fáze, v níž mnozí z nás uvíznou na cestě ke smíření, které by ještě dokázalo trasu tohoto zaoceánského parníku odklonit od rozpouštějících se ledovců vzájemné destrukce.
Je snadné smlouvat s realitou, když vaše okolí nejeví žádné známky změny. Nedávno, zatímco lidé v Mexickém zálivu prchali do úkrytů před dvěma superbouřemi, jsem jedla špagety s několika přáteli v jedné hezké, bezpečné zemi v severní Evropě. Přiznám se, že jsem cítila kombinaci viny a úlevy, že ty nejhorší důsledky klimatické změny způsobené člověkem nás nedoženou přinejmenším ještě dalších deset let.
To je dost hrozná myšlenka. Dokonce až tak hrozná, že jste v pokušení si prostě říct, že ten problém můžeme ignorovat. Odložme to tedy na jindy. Řekněme si, že Ježíš nás možná miluje a naše přátele a rodinu taky, možná víc, než miluje ty miliony mužů, žen a dětí, kterým v následujících deseti letech bude hrozit smrt horkem v Indočíně. Řekněme si, že vy si možná zasloužíte přežít… Samozřejmě, každý si zaslouží přežít – ale vy si to možná zasloužíte o trošku víc…
Kdo bude na řadě příště?
Problém je, že výše zmíněný přístup prostupuje celou společností – až do horních vrstev. Zdrcující investigativní reportáž Evana Osnose z lednového vydání magazínu The New Yorker odhalila, kolik nejbohatších amerických rodin si staví bunkry a připravuje si únikové plány na dobu, až se začne blížit konec světa, jak ho znají. Tenhle typ lidí do letoviska Davos určitě nedostal fakt, že v páté třídě propadli z fyziky. Oni moc dobře vědí, co se děje, a proto nechtějí jen tak stát a přihlížet. Ať se stane cokoliv, mohou si být jisti, že budou mít k dispozici jídlo, léky a klimatizaci. Žijí na jiné planetě, takže jsou připraveni posvětit svůj nihilismus popelem té planety, na níž my ostatní musíme zůstat. Jediná věc, která je snad ještě horší než popření klimatické změny, je její přijetí těmi, kteří by proti ní mohli něco udělat.
Způsob, jakým možná v ustrašených koutcích našeho svědomí přemýšlíme o klimatických katastrofách ohrožujících statisíce cizích lidí kdesi daleko, je přesně stejný jako způsob, jímž lidé, kteří by mohli proti těmto katastrofám nějak zasáhnout, přemýšlejí o vás nebo o mně. Ti totiž dobře vědí, že to samé hrozí i nám. A samozřejmě jsou z toho znepokojeni. Jenom nejsou znepokojeni natolik, aby omezili svoje pohodlí. Třeba tím, že by se zřekli fosilních paliv nebo plánovali, jak se v případě nutnosti postarat o miliardu lidí prchajících před klimatickými katastrofami… Právě to čeká cizí lidi – lidi, jejichž životy nemají takovou cenu. Příště těmito lidmi budeme my.
Autorka je spisovatelka.
Z anglického originálu Hurricane Irma and why the only thing worse than climate change denial is acceptance, publikovaného na webu magazínu New Statesman, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.