Jak chamtiví a prolhaní zmr*i prohráli bitvu o globální oteplování


Václav Klaus označil globální oteplování za velký klimatický hoax. Nyní přiznává ideologickou porážku. Kdo a proč platil milióny dolarů za mezinárodní dezinformační kampaň?

V roce 2007 vydal Václav Klaus knihu Modrá, nikoli zelená planeta, ve které šel na zteč proti klimatické vědě. Když Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) získal ve stejném roce Nobelovu cenu za mír, dostalo se Klausovu útoku proti němu mimořádného mediálního zájmu. Klaus se v Česku etabloval jako nejcitovanější český autor na téma klimatických změn. Nyní, deset let poté, Česká republika přistupuje k Pařížské dohodě o klimatu a Klaus ve své nové knize přiznává naprostou porážku. „Debata o klimatické změně je mrtvá. Prohráli jsme,“ prohlásil i na sjezdu AfD v Německu. Jak se to stalo? A jakou roli v tom hrají elity ropného průmyslu?

V roce 2007 Klaus v pořadu HardTalk britské stanice BBC prohlásil o klimatické změně: „Toto není vědecká debata, je to politická debata, ideologická debata.“ Jedno se nedá Klausovi upřít, jeho knihy Modrá, nikoli zelená planeta z roku 2007 a Zničí nás klima, nebo boj s klimatem? z letošního roku jsou skutečně politické a ideologické pamflety, v nichž je pramálo zdrojů, těch vědeckých ještě méně. Zdroje, které se dotýkají přímo klimatické vědy, nenajdeme téměř žádné. Čtenářky a čtenáři se především dozví, co si o klimatu myslí spisovatel sci-fi Michael Crichton, kdo kde Klause pochválil, souhlasil s ním anebo mu předal nějaký diplom. Linie horlivého třídního nástěnkáře chlubícího se rodičům svojí žákovskou tvoří snad třetinu obou Klausových knih. Ale asi nejzajímavější je zaměřit se na těch několik málo přírodních vědců, jejichž práci Klaus zmiňuje. Předtím než se dostaneme ke Klausovým zdrojům, shrňme si stručně kontext, v němž se jeho knihy objevují.

Vítejte ve věku planetárních experimentů

Skleníkový efekt je známý již od první poloviny 19. století díky Josephu Fourierovi. Skleníkové plyny rozptylují tepelné záření ze Slunce, díky čemuž se neodráží nazpět do vesmíru, ale část ho zůstává v atmosféře, či je odraženo zpět k zemi. Koncentrace skleníkových plynů je v atmosféře velmi nízká — například koncentrace oxidu uhličitého se posledních 400 tisíc let pohybovala mezi 180–300 ppm (ppm je tisícinami promile – pozn. J. N.). Přesto je to množství, které je dostatečně účinné na to, aby zvyšovalo průměrnou teplotu Země o 33 stupňů. Bez zachycování tepla skleníkovými plyny by byla planeta Země neobyvatelná, s průměrnou teplotou někde kolem 18 stupňů Celsia pod nulou. Ovšem během industriální revoluce, která znamenala nástup spalování fosilních paliv jako primárního zdroje energie, začal vědce zneklidňovat objem a rychlost přibývání skleníkových plynů v atmosféře. První výpočty dopadů spalování fosilních paliv na intenzitu skleníkového efektu provedl během konce 19. století Svante Aarhenius. Za skutečný politický problém ho ale označil až významný oceánolog Roger Revelle ve zprávě pro amerického prezidenta Lyndona Johnsona roku 1965.

Venuše měla dříve příznivé klima a oceány s vodou, ty se ale postupně vypařily a skleníkový efekt proměnil planetu v peklo s průměrnými teplotami kolem 450 stupňů Celsia a dešti kyseliny sírové.

Fosilní paliva vznikla z prastarých organismů zachycujících sluneční energii, kterou používaly ke stavbě vlastních těl. Spojováním (syntézou) tekuté vody a plynného oxidu uhličitého vznikaly sacharidy, které byly schopny ve svých chemických vazbách uchovávat sluneční energii. Mrtvá biomasa byla zaplavena oceány a působením obrovského tlaku po další miliony let vznikla vysoce energeticky koncentrovaná paliva: včetně uhlí a ropy. Není se co divit, že Revellea zneklidňovala představa, že lidstvo spálí světové zásoby během několika málo staletí. Revelle varoval Lyndona Johsona, že lidstvo provádí obrovský nekontrolovaný planetární experiment. Bál se především možných drastických důsledků oteplování zemského klimatu. Dnes dosahují hodnoty oxidu uhličitého v atmosféře hodnoty 407 ppm. Taková koncentrace je nejvyšší za poslední miliony let. Naposledy byla v atmosféře podobná koncentrace oxidu uhličitého zřejmě před 25 miliony lety. Hladiny oceánů byly tehdy o 25–40 metrů výš, než je tomu dnes. Problémem není pouze samotné zvýšení koncentrace CO2 , ale především bezprecedentní rychlost, s níž k tomu došlo.

Po zveřejnění Revelleovy zprávy v polovině šedesátých let následovalo desetiletí usilovného zkoumání tohoto jevu, ale zároveň i dalšího budování závislosti na fosilních palivech. Po extra horkém létě a vlně požárů v USA roku 1988 začalo být zřejmé, že klimatické změny představují skutečný problém, kterému bude lidstvo čelit v následujících staletích. Ustanovil se panel pro klimatickou změnu (IPCC) při OSN. Za úkol měl sdružovat na mezinárodním poli nejlepší vědce celého světa, shrnovat dosavadní vědecké poznání a vytvářet podklady pro politiky, aby mohli informovaně jednat a vyhnout se katastrofickým scénářům, které z klimatické změny plynou.


Ještě modřejší planeta

Jedním z destruktivních dopadů globálního oteplování je zvyšování hladin oceánů, které můžeme pozorovat od roku 1900. Před tímto datem trvalo zhruba třítisícileté období stability. Růst hladiny oceánů s roztávajícími ledovci a rozpínavostí ohřívané vody stále pokračuje. Oceány již dnes postupně zaplavují některé ostrovy a pobřežní města. V pobřežních oblastech dnes žijí miliardy lidí, a proto existují pro následujících sto let předpovědi masivních migračních vln, proti nimž je současná uprchlická krize pouhým pseudoproblémem. Výzkum Cornellovy univerzity varuje, že kolem roku 2100 může být ohrožena až pětina světové populace – to jsou potenciálně dvě miliardy klimatických vyhnanců.

Lidská infrastruktura je adaptována na klimatickou stabilitu holocénu a se vstupem do nové nestabilní klimatické éry čelíme neznámému. Ke klimatické nestabilitě přispívá řada faktorů. Oceány spolu s polárními ledovci fungují jako „klimatizace“ zemské atmosféry. Polární ledovce díky své bílé pokrývce odrážejí většinu sluneční energie zpět do vesmíru. Oceány nás zas chrání před projevy klimatických změn tím, že „zachytávají“ přebytečné teplo. Jak ovšem ochlazují atmosféru, samy se rapidně ohřívají. To představuje velké riziko pro mořský život, který je navíc sužován i dalšími problémy – ztrátou kyslíku a okyselováním oceánů způsobenými rozpouštěním oxidu uhličitého v mořské vodě. Velký korálový útes po 25 milionech let svého života nyní umírá a není sám. Do roku 2050 zřejmě zemře 90 procent všech korálových útesů, nejkrásnějších, ale také nejstarších a nejrozmanitějších ekosystémů světa. Korály jsou ale pouze lakmusovým papírkem, které ukazují obecnější trend. Oceány jsou zásobárnou života a jejich vymírání je hrozivým znamením.

Tání polárních ledovců přivádí studenou vodu do ohřívajících se oceánů, čímž se zvyšuje teplotní gradient vody (teplotní rozdíl mezi teplou a studenou vodou), který dodává energii bouřím. Ty jsou posilovány i tím, že se v teplejším klimatu odpařuje více vody a že teplejší vzduch může díky vyššímu rosnému bodu více vody také udržet. Tyto faktory vedou ke zvýšené intenzitě bouří, hurikánů, záplav a sněhových kalamit. Nová klimatická éra bude znamenat také změny oceánských a atmosférických proudů, srážkových průměrů a chování podzemní vody. To jsou faktory, na které se zemědělská kultura společností po celém světě adaptovala tisíce let. Náhlé změny v distribuci vody a sucha budou pro mnoho lidí tragické. Budou znamenat nejen větší rizika záplav, ale také sucha a s ním souvisejících požárů. Růst frekvence, doby a rozsahu požárů bude se vzrůstající teplotou nelineární. Vlna požárů ohrožuje nejen suché oblasti, jako jsou Středomoří nebo Kalifornie, ale také například Grónsko. Množství požárů uvolňuje další skleníkové plyny do atmosféry, a tvoří tak zesilující se zpětnou vazbu.

Vlna požárů v roce 2017 sužovala i grónský permafrost

V planetárním horizontu je ale důrazným varováním osud Venuše – planety svou velikostí a přibližnou vzdáleností od Slunce nejvíce podobnou Zemi. Venuše měla dříve příznivé klima a oceány s vodou, ty se ale postupně vypařily a skleníkový efekt proměnil planetu v peklo s průměrnými teplotami kolem 450 stupňů Celsia a dešti kyseliny sírové. Že podobný osud v dlouhodobém výhledu hrozí i Zemi a že se vyskytujeme nyní v kritickém období na samotné hranici počátku nezvratných změn, varuje bývalý ředitel Goddardova vesmírného centra NASA James Hansen nebo proslulý astrofyzik Stephen Hawking.

Naprostá většina klimatických vědců si závažnost klimatické změny uvědomuje. Prakticky všechny studie se shodují na mechanismu klimatických změn a zásadní roli člověka v něm. Mnozí z vědců se z frustrace z nedostatečné aktivity politiků dali na dráhu aktivistů, aby varovali své spoluobčany před velikostí hrozby klimatických změn. V médiích a veřejném mínění ale přesto přetrvává dojem, že mezi vědci panuje v této oblasti nevyřešený spor. Jak se ovšem ukázalo, dojem tohoto sporu nevznikl náhodou. Je cílevědomě vytvářen jednou z nejmocnějších skupin světa.

Vizualizace NASA, která ukazuje jak mohla vypadat Venuše před klimatickou změnou


Nejsem klimatický vědec, ale… klimatická změna neexistuje

Tímto se vracíme k oněm několika málo vědeckým zdrojům, které ve svých ideologických pamfletech používá Václav Klaus. Klaus sice tvrdí, že není klimatický vědec, a nemůže se tedy zabývat klimatem, přesto to ve svých knihách a přednáškách dělá. Vzhledem k tomu, že jde prakticky proti všem přírodním vědcům, je zajímavé sledovat, jaké zdroje si vybírá. Jedním z přibližně tří přírodních vědců, jejichž práci Klaus cituje, je Fred Singer. Tento vědec v důchodu kdysi zastával významné vědecké pozice včetně práce na konstrukci satelitů v americkém vesmírném programu. Někdy v průběhu osmdesátých a devadesátých let začal pracovat jako lobbista pro tabákové společnosti a náplní jeho práce bylo zpochybňovat vztah mezi tabákovým kouřem a rakovinou plic. Poté se věnoval bagatelizaci nežádoucích účinků DDT, rozporoval environmentální důsledky kyselých dešťů, případně lobboval proti regulaci používání freonů způsobujících ozónovou díru.

Fred Singer se po konci aktivní kariéry zkrátka stal člověkem, který se nechává najímat různými průmysly, aby svoji vědeckou autoritu používal k vytváření atmosféry pochybností o dosavadním vědeckém poznání. Ve službách tabákového průmyslu pomáhal oddalovat regulaci podnikání o desítky let. Desítky let, které znamenaly miliardy, desítky miliard dolarů v něčích kapsách. Toto neetické a zákeřné chování, založené na vědomém dezinformování veřejnosti s úmyslem zakrýt před lidmi skutečnosti, které bezprostředně ohrožují jejich životy, vedlo v USA k množství soudních sporů. Tabákový průmysl musel zveřejnit svoje interní dokumenty, které ukázaly, že se jednalo o promyšlenou organizovanou dezinformační kampaň, již vymyslela jedna z největších PR společností světa – APCO Worldwide.

Podstatou kampaně bylo vytvořit dojem vědecké kontroverze, vytvořit pochyby nad vědeckým poznáním a tím zdržet legislativní regulace, které by znamenaly pro korporace ztráty zisků. Firma APCO samozřejmě věděla, že pokud budou tabákové společnosti pouze zpochybňovat výzkum, který ukazuje vztah mezi kouřením a rakovinou plic, nebude to příliš důvěryhodné. Pro tyto účely tedy začala reklamní společnost najímat vědce, zakládat „nezávislé“ think tanky, organizovat zdánlivě spontánní grassroot organizace.

Ty se pak začaly poohlížet po dalších spojencích, kteří dodají peníze, ale také rozšíří záběr „nezávislých“ organizací, jež budou díky svému počtu vypadat důvěryhodněji. APCO proto doporučovala rozšířit pole působnosti o přirozené spojence: o firmy, které potřebují zpochybňovat vědecké poznání, protože je ohrožuje tím, že poukazuje na negativní dopady jejich činnosti. Ve své expanzi do Evropy v polovině devadesátých let se společnost chopila témat typu globálního oteplování či testování na zvířatech, a pohybovala se v oblastech, jako jsou agrochemický či jaderný průmysl nebo zpracovávání toxického odpadu. Dále se spojila s think tanky napříč pravicovým spektrem: od libertariánů po ultrakonzervativce. Klíčovým aspektem zde bylo, zda prosazují ideu neregulovaného trhu.

Obchodníci s pochybami

Tato praxe byla už nějakou dobu jasná, mnoho lidí mělo ale stále pochybnosti. Vše změnila jedna aféra z posledních let. Z uniklých interních dokumentů společnosti ExxonMobil vyplývá, že společnost měla již od osmdesátých let vlastní výzkum na téma klimatických změn a věděla o rizicích, které přinášejí. V téže době ovšem ExxonMobil posílal stovky milionů dolarů na kampaň, která tvrdila přesný opak. Za 71 procent globálních emisí je odpovědných pouhých sto firem. ExxonMobil má na svědomí až pět procent všech emisí oxidu uhličitého od počátku průmyslové revoluce a dá se pokládat za jednoho z největších viníků globální klimatické změny.

Následné skandály přilákaly zájem množství sociálních vědců, novinářů nebo aktivistů. Management společnosti ExxonMobil se dostal i do konfliktu s vlastními akcionáři a především s potomky zakladatele Johna Rockefellera, kteří Exxonu vyhlásili otevřenou mediální i kapitálovou válku a divestovali všechna ropná aktiva. Tato aféra zesílila úsilí ve zmapování dezinformačních aktivit ropného průmyslu. Množství výzkumů potvrdilo, že tabákový, chemický a fosilní průmysl vytvořily paralelní struktury, které se měly tvářit jako nezávislá věda. Fred Singer je pouze jedna z mnoha postav pracujících pro ropný průmysl, která směňuje svou akademickou kredibilitu za finanční zisk. Richard Brulle identifikoval 91 organizací s celkovými příjmy 900 milionů dolarů ročně, které přijímají peníze od ropného průmyslu a popírají klimatickou změnu. Většina z těchto zdrojů pochází od několika málo dárců, mezi nimiž najdeme největší hráče globální ropné elity: především ropného giganta ExxonMobil a společnost Koch Industries bratrů Charlese a Davida Kocha.

Jak funguje stroj na popírání vědy? Podívejte se na aktivity ropných magnátů bratří Kochů:


Chamtivý prolhaní zmrdi

O aktivitách bratří Kochů byl natočen mezinárodně oceněný film Chamtiví prolhaní zmrdi z roku 2013 (u nás byl uveden na festivalu Academia Film Olomouc pod názvem Hrabiví prolhaní bastardi – pozn. red.). Když si člověk pročte seznam literatury, která o popírání klimatické změny vyšla v zahraničí, a poté otevře Klausovu knihu, je mu jasné, že opakuje v zahraničí vyzkoušený scénář. Klaus vytrvale opakuje mnohokrát vyvrácené lži – například tvrdí, že IPCC použil záměrně zkreslený graf vývoje teploty v posledních staletích, který ukazoval současný bezprecedentní růst teplot. Jednalo se o graf předního paleoklimatologa Michaela Manna, který měl být poté z dalších zpráv IPCC stažen. Mann se tehdy stal terčem nevybíravých útoků, které zahrnovaly výhrůžky smrtí jemu a jeho rodině, obdržel dopis s práškem, který měl připomínat anthrax, nebo mu byla hacknuta osobní e-mailová schránka. Nicméně Mannova paleoklimatická rekonstrukce byla mezitím potvrzena minimálně dvanácti nezávislými studiemi, včetně nezávislé komise Národní Akademie věd USA. Klaus nemá pravdu ani v tom, že IPCC tento graf „potichu stáhl“. Ve skutečnosti se nachází i v dalším reportu IPCC v sekci o paleoklimatu, zařazený mezi dalšími dvanácti rekonstrukcemi minulých teplot.

„Hokejkový graf“ Michaela Manna, který měl podle Klause údajně ze zpráv IPCC „potichu zmizet“

I kdyby byl Mannův graf chybný (ovšem není), existuje nespočet dalších důkazů, které Klaus ignoruje. Místo toho předkládá (v lepším případě) selektivně vybraná, chybně interpretovaná a mizerně zdrojovaná data od lidí, kteří jsou placeni fosilním průmyslem. To jsou Klausovy knihy a také pravý důvod toho, proč – jak už i on ví – bitvu o globální oteplování prohrál. Bohužel on a řada dalších, kteří si udělali „očko“ u nejmocnějších lidí této planety nebo byli odměněni granty ropných společností a pozicemi v jejich „nezávislých“ think tancích, dokázali vytvořit takové zmatení, že velká část společnosti závažnost těchto změn nechápe.

Hadi v oblecích a poslední generace holocénu

V tomto světle asi není překvapivé, že překlad Klausovy knihy financoval ruský fosilní gigant Lukoil, ani Klausovy rodinné vazby na největšího emitora CO2 v České republice: uhelného giganta ČEZ. Klausova manželka byla několik let v dozorčí radě ČEZu, syn Jan působí jako ředitel jedné jeho divize a další syn Václav dostal stamilionové investice ČEZu do školy PORG, kde působil jako ředitel. Samotný Klaus je už od roku 1990 členem Mt. Pelerin Society, vybrané společnosti, která má za cíl šířit ideologii, jež brání regulaci velkého byznysu a jejímiž členy a donory jsou padesát let i ropní magnáti, jedni z nejbohatších lidí světa a nejvýraznější investoři do klimatické dezinformační kampaně, bratři Kochové. Nepřekvapí ani to, že Klaus byl také členem CATO Institutu, jednoho z nejvýraznějších think tanků popírajících klimatickou změnu, který byl založený Charlesem Kochem osobně.

Po přečtení Klausových knih je celkem zřejmé, že je pouze jedním ze stovek pěšáků, kteří v zájmu fosilního průmyslu brání řešení největšího problému současnosti. Řešení nutné pro zachování života na Zemi, a naopak vedoucí k drastickému snížení zisků globálních ropných elit, představitelů nejmocnějšího průmyslu světa. Nemorálnost takového chování je skutečně těžko uchopitelná a není překvapivé, že si mnoho lidí není ochotno podobnou zákeřnost připustit. Jak však ve své poslední knize říká francouzský sociolog Bruno Latour, stále znovu se stáváme komplici svých nepřátel, protože nechceme žít ve světě, v němž jsou lidé schopni takových zločinů. Představa, že by byl někdo podobného chování schopný, útočí na naše nejniternější city. Naše touha věřit v to, že by člověk přece takovou věc nikdy neudělal, pracuje proti nám. Zabraňuje nám pochopit, jaké nepřátele máme.

Zoufale rychle se musíme probudit ze své naivity. Pařížská úmluva, ke které tento víkend Česká republika přistoupila, sice představuje jistý průlom pozitivním směrem, rozhodně však není dostatečná. Bude třeba razantně většího snížení emisí skleníkových plynů a pravděpodobně i vyvinutí zařízení na zachycování oxidu uhličitého z atmosféry. K optimismu nepřispívá ani to, že státy, které k Pařížské smlouvě přistoupily, ji nezačaly naplňovat. Pokud chceme zabránit katastrofickým důsledkům změny klimatu v následujících desetiletích, je třeba jednat rychle. Je to historická zodpovědnost nás všech. Jsme poslední generací holocénu. A pravděpodobně poslední generací, která má šanci odvrátit globální katastrofu.

Autor je podnikatel.

 

A2LARM