Ilustrace Anna Pluta
Dawid Krawczyk, reportér polského deníku Krytyka Polityczna, v nedávné době navštívil místa, kde 80 procent lidí volilo Donalda Trumpa. Jeho cílem bylo setkat se s těmi, kteří stáli za jeho prezidentskou kampaní na hlubokém jihu Spojených států. Ve státě Georgia se snažil pochopit, kdo jsou tito lidé. Jak si představují svou budoucnost? Je Trumpova Amerika skutečně jejich vysněnou zemí? A především, co zapříčinilo, že bohabojní lidé z jihu volili multimiliardáře z New Yorku?
***
Bum! Bum! Bum!
Cvak!
A znovu: Bum! Bum! Bum!
V ruce držím Glock ráže 9 mm a střílím na terč vzdálený zhruba šest metrů ode mne. Po třetím výstřelu mě žhavá nábojnice trefila do plastových brýlí. Trocha překvapení a mé prsty znovu téměř samy od sebe stiskají spoušť a posílají další dávku střel do kulatého břicha nebohé papírové postavy. Bum! Bum! Bum!
Ještě na sobě cítím střelný prach. Mám ho v krku i v nose.
Debbie Dooley stojí jen pár kroků za mnou a velkým telefonem v růžovém pouzdře nadšeně natáčí můj střelecký debut.
„Dobře! To bylo super!“ říká mi s nadšením.
Setkali jsme se před dvěma hodinami v místě, kde Debbie žije. Před osmi lety spoluzakládala Tea Party, konzervativní křídlo Republikánské strany, které si přeje nižší daně a bojuje proti „obamunismu“ (domnělému propojení Obamovy politiky a komunismu), zradikalizovalo americkou politiku a konečně mělo i vytvořit cestu pro Trumpovo vítězství. Před rokem Debbie volila v prezidentských volbách. A vyhrála.
***
Debbie pochází z Alabamy, ale několik posledních let žije v srdci takzvaného biblického pásu, ve státě Georgia, kterému se rovněž přezdívá „stát broskví“. V Goergii se narodil Martin Luther King junior, ale taktéž zde byl v roce 1915 znovuoživen Ku-klux-klan. Když Obama vyhrál své první volby, hluboký jih dal přednost Johnu McCainovi. Za další čtyři roky zde vyhrál Mitt Romney. A právě před rokem konečně vyhrál jejich kandidát. Jeho jméno je Donald Trump.
„To je Peachy, jmenuje se tak kvůli Georgii, státu broskví,“ představí mi ve dveřích Debbie svou hyperaktivní čivavu, která nám nadšeně pobíhá pod nohami. „A to je Donald,“ ukazuje Debbie na žertovnou figurku s poskakující hlavou čtyřicátého pátého prezidenta Spojených států amerických. Neodolal jsem a šťouchl do té veliké disproporční hlavy s jejími blond vlasy a červenou baseballovou čepicí. Trump kývá hlavou a my si sedáme v zatemněném obývacím pokoji, který je ideálním úkrytem před tropickým vedrem panujícím venku.
***
Volby v minulém roce nebyly pro Debbie rozhodně první. Do republikánské politiky se zapojila již jako studentka v roce 1976. Dvakrát byla jmenována jako delegátka do Národního republikánského shromáždění, kde rozhodovala o prezidentských nominacích. Dokonce osobně potkala Trumpa. Bylo to ještě předtím, než se rozhodl kandidovat. „Je jiný než v televizi. Velmi osobní, poslouchá lidi a skutečně se o ně zajímá,“ říká mi.
Její nejdůležitější vzpomínka z politiky? Rok 1989 a Reaganův projev, kterým se na konci svého druhého funkčního období rozloučil s politikou.
„Všechny ženy byly ubrečené! Musely jsme letět na toaletu upravit si make-up. Celá místnost brečela kvůli Reaganovi,“ vzpomíná Debbie s dávkou nostalgie. „Po Reaganovi to šlo s republikány z kopce. Stranu začaly řídit vyšší zájmy. Tak to bylo. Velké peníze vstoupily do hry.“
Debbie byla vždy konzervativní a je přesvědčena, že to tak zůstane napořád. Navzdory jejím konzervativním názorům ale věří v obnovitelnou energii, a kdyby mohla, namontovala by solární panely na každou střechu v Georgii a potom i v USA. Globální oteplování? Nerada by vstupovala do debaty, která je jen dalším tématem polarizujícím Američany. Podle Debbie nemusíte být nutně liberál, progresivista nebo levičák, abyste mohli propagovat obnovitelnou energii. „Nezačnete to klimatickou změnou, uděláte to přes energetickou volbu, energetickou svobodu a najednou máte naslouchající publikum. Všechno je to o sdělení, které lidem dáváte.“ Další téma, které ji odlišuje od mluvících hlav na Fox News je Edward Snowden. „Sledovala jsem WikiLeaks. Jsem jedním z těch lidí, kteří si nemyslí, že Edward Snowden je zrádce. Dal nám vědět, že nás naše vlády špehují.“
Došlo mi, že její názory jsou naprosto opačné než to, co říká Trump, který oznámil, že USA odstoupí od Pařížské klimatické dohody, a otevřeně volal po Snowdenově popravě. Nezdá se ale, že by se tím Debbie příliš trápila.
„Je tu jedna věc, kterou lidé musí pochopit. Má obrovské charisma a není politicky korektní. Říká: ‚Jsem odhodlaný za vás bojovat.‘ A neustupuje. Tohle všechno je pravda, ale klíč k pochopení jeho úspěchu je Trumpova doktrína. To bylo to, o čem hovořil v průběhu volební kampaně, a také důvod, proč přitáhl tolik lidí.“
„Co přesně to znamená?“
„Jeho program America First – rušení obchodních smluv a návrat pracovních míst zpět do Ameriky. Slib zastavení ilegální imigrace. Máme právo zajistit naše hranice a určovat, kdo přijde do naší země. Nezapojovat se do jedné války za druhou. Zastával neintervenční přístup.“
Debbie není zcela přesvědčena o poslední části doktríny. Nepovažuje se za zahraničněpolitického jestřába a nepodporuje intervence v Syrii („Ani jedna strana není dobrá, tak je raději nechme povraždit se navzájem“), ale je rozhodně pro NATO. „Věřím v NATO. Některé věci, které Trump pronesl o NATO, mě znepokojily. Vzpomínám, jak důležité to bylo pro Polsko. Pamatuji se, když Leck, Lek, Valeza…“
„Myslíš Lecha Wałęsu?“
„Přesně tak, Lech Wałęsa a Ronald Reagan…“
A s Reaganem jsme zpátky v roce 1989 u nekonečného moře slz, dámských toalet a ještě více slz. Zoufalství.
Zatímco popíjíme kořenové pivo, ptám se na obrázky visící na stěnách. V ozdobných rámech jsou fotografie z nejpamátnějších okamžiků historie univerzitního fotbalového týmu Alabama Crimson Tide (zkráceně Bama). Debbie není fanouškem Národní fotbalové ligy, protože je to podle ní jen další bezduchá korporace. Když ale hrají Sloni z Bama, Debbie zapomene na okolní svět.
Stejně jako pozorování dvou armád chlápků v plastikové zbroji Debbie berou zbraně.
***
„Střelnice je asi dvacet minut odtud. Jestli chceš, můžeme tam zajet,“ navrhuje Debbie. „Ty v Polsku nestřílíš? Chceš být jako kachna na odstřel? Zavolám tam a uvidíme, jestli mají nějaké AR15. Můžu zavolat mým přátelům, mají kupu zbraní, ale ne jako ten chlap v Las Vegas,“ směje se.
Před méně než čtyřiadvaceti hodinami jsem seděl v letadle nad Atlantikem a na malé obrazovce umístěné na sedačce přede mnou sledoval, jak Stephen Paddock pálí salvu za salvou do davu bezbranných lidí. Na rozmazaných videích z mobilních telefonů bylo možné slyšet pouze tupé rachocení zbraní, křik, jekot a řev. Amatérské nahrávky byly nadepsány zářícím titulkem „Breaking News“ s narychlo připravenou grafikou „Vegas Shooting“. Co půlhodinu přicházely nové zprávy z nemocnic s aktuálními čísly obětí.
„Je to nejhorší masová střelba v moderní historii USA,“ oznamují hlasatelé CNN rozrušeně. A potom po zbývajících téměř deset hodin letu informují výhradně o tomto tématu. Americký horor v přímém přenosu! Experti ve studiu se ptají, není-li nejvyšší čas zavést přísnější dohled nad držením zbraní. O necelý den později se mě Debbie ptá, jestli bych si nechtěl zastřílet.
„Jasně, že jo,“ zněla jediná možná odpověď.
***
Revolvery, kulovnice, brokovnice, dámské kabelky se speciálním místem na zbraň a podivně malé pistole (aby se i děti mohly účastnit lovu, jak jsem se později dozvěděl od prodavače). Matná, kovová, černá, stříbrná i křiklavě barevná provedení. Některé zbraně připomínají hračky pro děti. Jen hlasitý hřmot zpoza zdi nám dává vědět, že tady končí legrace.
„Koukni sem, příští víkend si chci koupit jednu z těhlech. Taurus Judge. Klasika,“ Debbie drží dva revolvery a poslouchá prodavače, který si před ní teatrálně pohrává se zásobníky.
„Obě zbraně jsou téměř totožné. Jediný rozdíl je v barvě zásobníků. Jedna je celá černá a u téhle je zásobník v čistě ocelovém provedení. Obě můžete nabíjet dvěma druhy střeliva…“
„Ano, vím. Kulky a broky,“ přerušuje Debbie prodavače, a získává tak jeho respekt a uznání. Oba potom hovoří jeden přes druhého a postupně mi vysvětlují výjimečnost této zbraně.
„S kulkami…“ začal prodavač.
„…musíš mířit velmi přesně. A když útočníka trefíš, uděláš v něm jen malou díru,“ doplňuje Debbie.
„Přesně tak. A s broky…“
„…jednou vystřelíš a cíl ti zmizí z očí…“
„Přesně tak.“
„Je to dobré hlavně pro ženy, nemusí se totiž tolik soustředit na míření,“ zakončuje Debbie tuto malou slovní přestřelku.
Nákupy se odkládají na příští týden, teď se jde trénovat. Debbie pro mě vybrala poloautomatického Glocka ráže 9 mm. Od prodavače dostávám ještě dva listy papíru potištěné nejmenším možným písmem. Ujišťuji se, zdali jde skutečně o dokument zbavení odpovědnosti prodavače za cokoliv, co se stane za dveřmi prodejny na střelnici. „Více méně máte pravdu. Možná byste se mohl podívat na základní pravidla střelby ze zbraně,“ navrhuje mi prodavač.
Po krátkém nácviku základů střelby už stojím vedle Debbie na střelnici a oba vkládáme zlaté kulky do zásobníků. Klap, klap… Odjišťuji pojistku, ozývá se kovové zaklapnutí. Pevně sevřu rukojeť a jsem připraven začít.
Bum! Bum! Bum!
V místnosti se nenachází žádný odpovědný personál. Přehnaně namotivovaný muž na sousedním stanovišti mává hlavní kolem dokola, zatímco za námi si vážná dvojice balí své zbraně.
„Pracujete se zbraněmi?“ ptá se Debbie páru za námi.
„Dá se to tak říct. Jsme realitní makléři. V naší práci nikdy nevíte a člověk musí být připraven na všechno.“
„Slyšíš, Dawide. Jak jsem ti říkala! Lidi tady nechtějí být jen kachny čekající na odstřel. Chtějí se bránit sami. Představ si teroristy přicházející do naší země. Ha, my jim ukážeme, jak se tady na jihu umíme bránit!“
***
O hodinu později už sedím v modrém SUV, které jsem si vypůjčil dnes ráno, a snažím se nastavit navigaci od Debbie k sobě do hotelu. Přede mnou jsou dvě hodiny jízdy a probíjení se skrz rušnou Atlantu v nejvyšší dopravní špičce. Naštěstí v rádiu nacházím stanici, která vysílá místní rapovou muziku.
Když konečně přijíždím do své špinavé nory-hotelu (zde taková místa nazývají Extended Stay, ale v praxi je to klasická dělnická ubytovna), stále ještě na sobě cítím střelný prach. Mám ho v krku i v nose. Když ale přicházím ke dveřím svého pokoje, odér prachu se mísí s naprosto nechutným zápachem čistících prostředků. Co to je proboha za smrad? Už vím! To je přeci prášek proti svrabu! Jediná dobrá věc tady je, že na vteřinu přesně v deset hodin začíná polovina hotelu kouřit trávu. Pach dezinfekce je nahrazen hutnými obláčky namodralého kouře.
Vítejte v Atlantě!
Autor je novinář.
Tento text vyšel polsky na stránkách deníku Krytyka Polityczna, následně anglicky na webu PoliticalCritique.org. Z anglické verze How I didn’t shoot Kim Jong-un přeložil Adam Duffek.