V roce 2013 vyšla v češtině kniha Borise Budena Konec postkomunismu. Bylo to období, kdy kardinál Duka ještě nestál po boku „utlačované většiny“ proti islámu, ale po boku pravicových politiků proti odborářské „lůze“ a většině společnosti, která odmítala církevní restituce. Budenova kniha analyzuje kulturu a společnost postsocialistických zemí a věnuje se i roli náboženství. Ukazuje rostoucí moc církve a její expanzi do sféry kultury, ekonomiky a politiky. V mnoha zemích bývalého východního bloku se církev, posílená navrácením majetku a ideologickým vakuem po rozpadu státního socialismu, stala nejen provozovatelkou výnosného byznysu, ale také oporou a tmelem nacionalistické a konzervativní politiky.
Přestože mě tehdy Budenovy postřehy zaujaly, nezdálo se mi, že by bylo možné je aplikovat na tradičně nábožensky vlažné české prostředí. Nejsme přece v Polsku ani v Chorvatsku! Když jsem knihu znovu otevřel před pár měsíci, s hrůzou jsem si uvědomil, že kardinál Duka systematicky pracuje na tom, aby nás polské nebo chorvatské realitě přiblížil. Církevní restituce udělaly z římskokatolické církve firmu, jejíž roční výnosy sahají ke stamilionovým částkám. Duka k tomu ovšem přidal sbližování s prezidentem Zemanem a konzervativní a nacionalistickou rétoriku, kterou kolem sebe shromažďuje bojovníky proti islámu, potratům, feminismu, uprchlíkům, politické korektnosti nebo Evropské unii.
Víra v kulturní identitu
„Nezáleží vůbec, jestli věříš, pokud jsi mého vyznání,“ zní citát, kterým Buden uvozuje jednu z kapitol. Na zdánlivě paradoxní větě ukazuje, že to, co je popisováno jako návrat náboženství do veřejného prostoru, ve skutečnosti není návrat staré náboženské víry, ale její proměna v něco nového. Zásadní už nejsou náboženské obsahy a zbožnost, ale příslušnost ke kultuře, kterou křesťanství reprezentuje. Tato kultura má být pojítkem rozpadlé a atomizované společnosti, která po svržení komunistického režimu nedokázala najít nový společný základ.
Dukovo angažmá ve veřejném prostoru už nepochybně napáchalo své škody a pomohlo legitimizovat postoje, které byly ještě před pár lety těžko přijatelné.
Buden v nadsázce tvrdí, že takováto víra se už ani nesnaží zastřít, že starý křesťanský Bůh je mrtvý. Víra nově čerpá sílu z hranic naší společné identity, ve vymezení se vůči druhému, ať už je jím islám, uprchlíci, ateismus nebo dekadentní Západ. Nejsou to tedy samotné křesťanské symboly, které prostředkují náboženskou zkušenost, ale střet s jinakostí. Mrtvý Bůh znovu ožívá na hranicích. V tomto ohledu vzali Budenovu metaforickou tezi doslova polští katolíci, kteří se nedávno ve statisících sjeli na hranice své země, aby se zde modlili růženec.
Kardinál Duka na tento trend také navázal příkladně. V jeho svatováclavském kázání byla slova jako Bůh, Ježíš Kristus nebo Duch svatý v podstatě naprosto nahrazena pojmy jako stát, národ a „naše děti“. Tuto hybridní verzi politického křesťanství dobře ilustruje i článek konzervativního katolického filosofa Jiřího Fusche v magazínu RC Monitor, podle kterého je více křesťanskosti u Tomia Okamury a Petra Robejška než v KDU-ČSL: „Zodpovědná volba křesťanů proto nemůže být prounijní, tj. promuslimská, a tedy protikřesťanská. Daleko pravdivěji hodnotí naše bytí v EU Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní či Okamura – tedy politici (pokud vím) nikoli křesťanští. Že by i tady platilo, že první budou poslední…?“
Jistě, ultrakonzervativní křesťané tu byli vždy. Buden ale dává vzestup tohoto fenoménu do souvislosti s celospolečenskou situací v postkomunistických zemích. Společnost ztratila v roce 1989 s rozpadem komunismu svůj fundament a nenalezla nový. Společenské vazby se rozdrolily stejně jako jakákoli představa celku. Místo toho už nás spojují a rozdělují jen různé kulturní kódy. Duka se pomocí náboženství snaží spojit část těchto kódů dohromady a zapečetit je autoritou katolické církve. Činí tak spolu s týmem bizarních konzervativních skupin, které dosud přežívaly na okraji církve i společnosti. Linii „naší křesťanské kultury“ pak vymezuje často trochu zmatená a někdy i vnitřně rozporuplná kombinace kritiky úpadkové západní kultury nebo přímo sekularismu, důraz na tradiční rodinu a kritika genderových ideologií, obecné vyzdvihování momentů národní historie – a to vše ještě opepřené falešnými zprávami z konspiračních webů.
Hierarchie místo vzájemnosti
Dukovi jde jistě i o to, vrátit římskokatolické církvi společenskou relevanci. Nově nabytá svoboda jí totiž nepřinesla nové věřící, ale naopak rapidní pokles členství. Zatímco v roce 1991 se k římskokatolické církvi přihlásily čtyři miliony lidí, v roce 2011 už jich byl jen jeden milion. Tento pokles se sami kněží snažili vysvětlit duchovní krizí celé společnosti nebo nepřátelskému způsobu informování o církvi ve spojení s diskusemi o majetku nebo o pedofilních aférách kněží. Stav samotné církve se jaksi přehlížel a kritická diskuse musela ustoupit loajalitě podporované potřebou obhájit církev před nepřátelskou ateistickou společností.
Dukovi se jistě podařilo zajistit církvi bohatství a vliv, ale skutečné problémy v samotné organizaci se neřeší. Ukazuje to i poslední vydání katolického časopisu Salve. Duka byl dlouholetým šéfredaktorem tohoto intelektuálně laděného periodika, v poslední době se ale od něj redakce odklonila a nejnovější číslo nazvané Obavy v církvi otevřeně řeší Dukovu politiku i stav samotné instituce. Za pozornost stojí zvláště rozhovor s třemi kněžími, kteří popisují atmosféru v církvi i svoje pracovní podmínky. Výmluvná je pro stav církve mimo jiné skutečnost, že kněží byli ochotni promluvit pouze anonymně. Mimo jiné popisují změny, které v církvi vyvolaly restituce. „Dříve byla situace jiná v tom, že všichni byli na jedné lodi – každý měl ten stejný malý příjem od státu. Dnes jsou biskupství pány nad platy a odměnami kněží, a to je nečekaný nástroj moci,“ komentuje to jeden z kněží. Jinak se v rozhovoru v různých variacích v podstatě opakuje to samé. V církvi vládne hierarchie místo společenství, vynucovaná loajalita místo diskuse a uniformita místo kreativity. Když člověk čte o trápeních běžného katolického kléru, skoro se mu zdá, že jejich stížnosti mají překvapivě blíž k feministické skupině RFK a jejich heslu „vzájemnost místo hierarchie“ než k projevům arcibiskupa pražského.
Jednotná ekumenická fronta a katolický revizionismus
„Osvobozený Bůh chce víc než to, co mu komunisté vzali,“ píše Buden, když rozebírá návrat náboženství v postsocialistických zemích. Rétorika transformace se podle Budena snažila lidi přesvědčit, že jde pouze o to, napravit násilnou sekularizaci provedenou totalitním komunistickým režimem. „Ve hře je ale daleko více, totiž samotný projekt osvícenské sekularizace.“
Dnes je již celkem jasné, že i v České republice restituce nebyly pouze navrácením věcí do starých dobrých kolejí, ale především obrovským posílením jednoho z nejmocnějších konzervativních hráčů na českém politickém poli. Bohužel to nedošlo ani liberálně orientovaným elitám, které restituce podporovaly, ani ostatním církvím, které na nich ochotně participovaly. Odhadnout přitom, že miliardová investice do římskokatolické církve nebude zároveň investicí do rozvoje demokratických hodnot v české společnosti, šlo přitom jen letmým pohledem do útrob samotné církve. To, co takovému pohledu zabránilo, byl právě mimo jiné také zakořeněný antikomunismus, který zkratkovitě předpokládal, že kdo byl proti minulému režimu, musí být automaticky pro demokracii. Právě odtud vyvěrala podpora liberálních elit, které, jak poznamenal Ondřej Slačálek, nyní sklízejí, co zasely. My ostatní ovšem s nimi.
U druhé největší církve, Českobratrské církve evangelické, hrály vzhledem k pravicově liberální orientaci jejích představitelů roli podobné motivy. K nim se ale ještě přidala snaha být katolíkům dobrým ekumenickým partnerem. Ekumena se stala v liberálnějších křesťanských kruzích dobrým tónem a výrazem překonání konzervativní zahleděnosti do vlastní tradice a ochoty k otevřenosti a k dialogu. Toho již při restitucích umně využil Duka, který zároveň nabídl ostatním církvím část z objemu peněz vypočteného jako náhrady pro římskokatolickou církev. Církve vykročily ruku v ruce proti nesouhlasu většiny společnosti (zkažené komunistickou antiklerikální propagandou, jak to církevní představitelé shodně interpretovali) za nápravou historických křivd a budoucnosti církví.
Další výzvy pro postoj ekumeny k současným krokům katolické církve představuje Dukova snaha posunout interpretaci role římskokatolické církve v českém národním příběhu. Přestože je největší církví v české společnosti právě ta katolická, český národní narativ je už od Palackého spojen s husitstvím a tajnými evangelíky v pobělohorském období. Tedy s tradicí, ke které se hlásí právě protestanti.
Prvním takovým pokusem byla snaha o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. I zde se pokoušel Duka tvářit, že jde ve skutečnosti o gesto smíření, přitom šlo těžko přehlédnout, že jde o symbol posilování role církve ve veřejném prostoru a snahu revidovat antiklerikální odstín českého národního příběhu. Evangelíci evidentně nevěděli, jak se k celé situaci postavit. Na jednu stranu nechtěli podporovat Dukovy politické cíle, na druhou stranu nechtěli hrát roli konzervativních a do minulosti zahleděných obránců vlastní identity.
Duka ve svém instrumentálním ekumenismu pokračuje i v dalších případech. Nedávno se zasadil o vznik komise, která má znovu hodnotit dějiny českých zemí v 17. století. Kromě některých církevních historiků jsou v nich hlavní představitelé obou církví – Dominik Duka a Daniel Ženatý. Zástupci evangelické církve bohužel neprohlédli, že ve skutečnosti zde nejde o smíření mezi církvemi, ale o odstranění jedné z překážek, která stojí mezi katolicismem a českým nacionalismem. Tou je totiž Palackého příběh, který spojuje identitu českého národa právě s husitskou a evangelickou tradicí, zatímco katolicismus s „německými utlačovateli“. Je sice hezké, že představitelé evangelické církve na této ideologii nelpí. Měli by si ovšem uvědomit, že tu nejde ani o smíření, ani hojení starých šrámů národa, ale o cestu k novému spojení mezi národem a náboženstvím, ve kterém tentokrát bude chybět například idea rovnosti, již musíme přes všechny výhrady výtvoru Františka Palackého přiznat.
Disonance v církevním vedení
Náboženství, které chce fungovat jako výnosný byznys na straně jedné a jako nová kulturní identita na straně druhé, už není možné považovat za něco čistě osobního. Je načase pozorně zkoumat, jakou roli hraje římskokatolická církev ve veřejném prostoru, i to, co se vlastně děje v jejím nitru. Zásadně například schází poctivý investigativní projekt, který by sledoval, co se děje s miliardami z církevních restitucí.
Dukovo angažmá ve veřejném prostoru už nepochybně napáchalo své škody a pomohlo legitimizovat postoje, které byly ještě před pár lety těžko přijatelné. Přesto není jisté, zda bude jeho strategie úspěšná. Lehká disonance už je slyšet i v samotném církevním vedení. Plzeňský biskup Tomáš Holub se sice na vrchní stupínky hierarchie dostal jako Dukův muž a aktivně vystupoval v boji za církevní majetek, jeho rétorika směrem k veřejnosti však poslední dobou míří zřetelně odlišným směrem než ta Dukova. Kritizoval například již citovaný článek v časopise RC Monitor a v Českém rozhlase také hájil encykliku papeže Františka o rodině. Je otázka, zda jde o autentický projev jeho pocitu, že už to Duka trochu přehání, nebo o politickou strategii.
Dukova rétorika vadí ale i mnoha řadovým katoličkám a katolíkům. Může se stát, že to pro některé z nich bude impulsem, aby pochopili, že loajalita s vedením může nakonec církvi uškodit nejvíce. Právě laické hnutí, které bude navazovat na sociální a demokratické důrazy druhého vatikánského koncilu, je to, co by mohlo být skutečnou odpovědí na problémy církve. Takové hnutí by ostatně mohlo být skutečným partnerem pro ekumenickou spolupráci s ostatními církvemi a snad by mohlo něco nabídnout i společnosti. Třeba zkušenost vzájemnosti, která by pomohla přesáhnout atomizované individuality i pevně vymezené kulturní identity.
Autor je publicista.