Navštívit opuštěné budovy, prozkoumat je a zaznamenat – to je urban exploration neboli urbex. Přinášíme reportáž z výpravy do prázdné textilní továrny.
Opuštěná obydlí dávají tušit, že jedeme správně. Silnici zúžily masivní kmeny stromů na průjezd stěží jednoho auta a šero v jejich stínu vytváří příznačný dojem návratu do let minulých. Následuje stejně úzký most přes říčku, která až do zavedení moderních technologií sloužila jako zdroj energie pro tkací stroje. Jakmile přejedeme zděný mostek, objeví se zničehonic továrna, které dominuje velký komín, rotunda, jež chrání studnu s průměrem asi pět metrů, a shluk nesourodých budov.
Historie této německé továrny sahá až do první poloviny 19. století, kdy byla na příhodném místě u říčky založena ruční tkalcovská dílna. S novými technologiemi a postupy se rozšiřovala i výroba, tudíž bylo potřeba stavět i nové budovy. Ty byly různě přilepovány na ty staré, které byly zároveň rozšiřovány. Jak postupně rostl textilní průmysl, rostla i přes různé peripetie také továrna. V polovině 20. století tak podnik zaměstnával více než 200 lidí, v dobách největšího rozmachu dokonce přes 270. Vyráběl například lněná prostěradla pro nemocnice, plátěné plenky pro děti či obvazové gázy. S následným postupným úpadkem textilního průmyslu v celé zemi byla však i tato textilka nucena ukončit výrobu. V novém tisíciletí se tak postupně snižoval počet zaměstnanců, většinou lidí z okolních vesnic a měst, až v textilce zhasly žárovky naposled.
Od té doby, už třináct let, ožívá pouze příchodem nezvaných návštěvníků. Továrna zároveň symbolizuje úpadek celé jedné éry – té industriální –, která tak naléhavě doléhá na část populace i dnes.
První krok: najít lokaci
Auto zaparkujeme kousek od továrny tak, aby nebylo příliš vidět. Hlavní totiž je nevzbudit podezření. Někdo by nás odsud mohl lehce vyhnat, nebo dokonce zavolat policii. Na výpravě doprovázím jako řidič dva sedmnáctileté kluky, kamarády a studenty Střední průmyslové školy sdělovací techniky v Panské. Matyáš a Jan už prošli na třicítku lokací, jak opuštěným místům říkají, a natočili deset dílů pro internetovou televizi, ve kterých zachytili atmosféru opuštěného divadla, rodinného domu, kostela i nemocnice. Dnešní výlet tak pro ně není žádnou novinkou, zato pro mne ano.
Na okně jsou stále v ředidle namočené dva štětce, na zdi visí kalendář s fotkou Alp z listopadu 1991. Vypadá to, jako by se lidstvo z místnosti najednou vypařilo, odešlo uprostřed směny a už nikdy se nevrátilo.
Najít lokaci přitom není tak jednoduché. V zásadě existují tři možnosti. První je, že ji někdo objevil, uveřejnil z ní fotky či video a je dohledatelná přes internet. Většinou to přitom, jak říká dlouholetý urbexer Michal Seidl, který byl u vzniku urbexu v Česku, netrvá příliš dlouho. Druhá možnost je, že ji nedohledáte, ale urbexer či urbexerka vám souřadnice poskytne. Jenže i to má jistá pravidla – lokaci poskytuji těm, které osobně znám a vím, že nebudou budovu ničit. I z toho důvodu se textilka ve skutečnosti nenachází v Německu…
Kromě toho ale také panuje rivalita a ty „nejlepší“ lokace si někteří urbexeři nechávají pro sebe. A tím se dostáváme ke třetí, nejvzácnější a nejvítanější možnosti. Tou je, že lokaci najdete sami jako první a odměnou je nejen exkluzivita, ale hlavně autenticita místa, které před vámi nikdo neměnil, nefotil ani nenatáčel. Matyášovi s Honzou se to povedlo, když objevili dům, který i sedm let po úmrtí majitelů zůstal téměř v totožném stavu. Špinavé nádobí u dřezu, zavařovačky se zeleninou na poličce, staré výkresy na půdě.
Druhý krok: vstup
Dalším krokem po nalezení lokace je vstup do budovy. To ovšem není vždy tak jednoduché. Kromě toho, že může být budova hlídaná, jsou nezřídka vchody zastavěné či zabedněné. Tak tomu je i u hlavních dveří do textilky hned u silnice, zevnitř je přistavěná skříň. My se do nich ale neopíráme, nevylamujeme je a ani se je nepokoušíme vykopnout. Urbex totiž není o snaze dostat se do budovy za cenu jejího poničení. Naopak, vyjadřuje respekt k historii, k ostatním urbexerům i k opuštěným lokacím. I to je další z nepsaných pravidel urbexu.
„Nevím ani, jak ta pravidla vznikla,“ říká Matyáš. „Neměl bys to místo měnit pro ostatní. Hlavně neničit a neprozrazovat lokace.“ Urbex čelí smutnému paradoxu, do kterého ho uvrhla vlastní popularita. Na jednu stranu nepanuje dostatečné povědomí o jeho principech mezi širokou veřejností. Majitelé opuštěných nemovitostí, hlídači či policisté se tak potýkají s lidmi, jejichž motivaci naprosto nechápou. To byl i případ majitele textilky. Jenže s tím, jak získává urbex větší pozornost u veřejnosti i v médiích, s rozmachem sociálních sítí a kvalitních fotoaparátů v mobilu, přibývá lidí, kteří s původní myšlenkou nemají mnoho společného. „Hrozný je, když se některý lidi vydávají za urbexáky a chodí ty lokace vykrádat. Anebo ničit,“ stěžuje si Matyáš.
K tomu je potřeba dodat, že by návštěvník neměl vytvářet nové vstupy. Lepší je takové místo nenavštívit než ho ničit. Navíc, pokud se vytvoří nové vstupy, láká to i lidi, kteří mohou lokaci ve výsledku znehodnocovat. My máme štěstí, hned za rohem první budovy je zarostlá cesta podél velké plechové cisterny. Prosmýkneme se okolo vesele bujícího stromu a železné dveře nás s vrzáním vpouští dovnitř.
Pepřák a stativ
Jenže to, že jsme uvnitř, ještě neznamená, že máme vyhráno. Kdykoli může přijít majitel či ochranka objektu a vyhodit nás. Celá cesta by tak byla zbytečná. Právě lidé jsou vedle hřebíků v podlaze, ztrouchnivělých podlah a vyčnívajících trámů i traverz hlavním nebezpečím. V lepším případě člověk zažije pouze zklamání z toho, že danou lokaci nemohl prozkoumat a patřičně ji zdokumentovat. V horším případě volají správci či přičinliví sousedé policii.
S obojím má zkušenost Michal, který „naši“ textilku navštívil před námi. Přímo v textilce jej a jeho přátele načapal majitel, který tam zrovna někoho prováděl. „Rozutekli jsme se po celé fabrice a jak chodili, tak nás postupně odchytávali,“ říká. Nepříjemnou zkušenost měl ale také v opuštěném cukrovaru v Německu. „Najednou rány, dva s obušky v bombrech a mlátili do všeho, co měli okolo sebe. Nevěděli jsme, jestli to jsou sekuriťáci, nebo místní gang,“ říká dnes už s úsměvem. Nakonec se domluvili – smazali fotky a vše dobře dopadlo. Stejně jako v Belgii, kde je už čtyřikrát zadrželi policisté. „Ale vědí, co to je urbex, takže tě pošlou pryč a v pohodě,“ dodává.
V duchu se uklidňuji, že nám nic nehrozí. Jedeme za dne, jsme tři chlapi, s každým se dá domluvit. „Když vidím, že tam není hlídač, tak se spíš bojím lidí, kteří tam přebývali nebo přebývají. Často je vidět vyskládané matrace,“ svěřuje se Honza. Na obranu nosí pepřák. Matyáš, který s sebou má z téhož důvodu část teleskopického stativu, zase vypráví, jak mu v pražském opuštěném divadle Spirála zkřížil cestu cizinec, který „obdivoval temná místa“. K urbexu takové zážitky neodmyslitelně patří, přeci jen se urbexeři vydávají na místa často obývaná buď narkomany a lidmi bez domova, nebo na místa sice opuštěná, ale hlídaná.
Ani my přesně nevíme, zda nedaleký dům, jediné obydlené místo u továrny, nepatří správci. Nebo zda v textilce někdo nepřebývá. Možná by se báli spíš oni nás než my jich… ale kdo ví?
Při otevření zrezivělých dveří skoro nedýchám, pro kluky to ale je skoro rutina. Poprvé se vydali v lednu 2016 do Kolbenky, hlavně fotit. „Byli jsme udělaný z každý věci, kterou jsme našli. Fotili jsme úplně všechno. I matice na zemi.“ Zapínáme baterky na mobilu, šeptáme. Nejdřív vstupujeme do dílny – svěrák, na ponku leží vedle klíče a dalšího nářadí kus uschlé bílé větve. Všude se válí matky, rozbité sklo a vzduch je nasáklý vlhkostí a hnilobou. Potichu našlapujeme temným a rozhlehlým sklepením. Těžko říct, k čemu sloužilo, dnes se tu už válí jen kusy trámů, sem tam nějaký plech a poničený stroj.
Strach nepřichází, spíš vzrušení a napnutí smyslů. V bledém světle pátrám po záludných dírách, nastražených trámech. Snažím se zapamatovat si únikovou cestu, ale vpřed postupuji instinktivně. Vůbec netušíme, jak vlastně areál vypadá. Jeho rozlehlost mi dochází až po návratu, kdy sedím u počítače a skrze satelitní snímky a fotky rekonstruuji naši cestu. Asi po dvou hodinách se mi to konečně podaří. Celý areál totiž sestává z devíti vzájemně propojených i nepropojených budov s rozlohou přibližně pět tisíc čtverečních metrů.
Přes dvorek, nebo spíše prostor mezi dvěma budovami, se dostáváme do další rozlehlé místnosti. Otevíráme dveře a v ten okamžik se dostaví onen pocit nepřekonatelné atmosféry, historie, lidského pokroku i úpadku. Vlhké zdivo vystřídá pach chemikálií mísící se s vůní dřevěných podlah. V místnosti s vysokým stropem stojí stroje, pravděpodobně mandly. O kus dál odpočívá další obrovský stroj, jehož poslání mi uniká, a korodující olezlý kotlík, který sloužil k bůhví čemu.
Mlčící a šeptající budova
Pomalé našlapování vystřídá vzrušený pohyb. Avšak šustění igelitu ve větru mě zarazí. Budova mi totiž právě v ten okamžik připomene, že se máme chovat s respektem. Vešel právě někdo? Pomalu, opatrně nahlížím do další místnosti. Ne, opravdu jde jen o pověšenou igelitovou plachtu.
Údiv z celku pomalu vystřídá ještě větší údiv z drobností, maličkostí – na zdi přitlučené pokyny pro pracovníky, dole je tužkou napsáno 6. 12. 1978. Tedy téměř 14 let před mým narozením. Snažím se navodit si německé rozhovory, hluk strojů… Stoupám po schodech a v dalším patře je napůl rozebraná podlaha, z dvojité vrstvy prken zbyla už jen jedna. Balancuji na trámech a prohlížím si další stroj, jehož poslání mi opět uniká. Na půdě o patro výš je na jednom sloupu uveden pravděpodobný rok výstavby – 1924.
Postupně procházíme jednou místností za druhou a každá mě znovu a znovu uchvacuje. Vyskládaný a nedodaný textil, rozsypané nitě na stole a vedle toho ležící kanety, na které se uchycují člunky s přízí. V rohu stůl s pořadníkem a velké množství různých notesů s objednávkami, některé až z roku 1956. Vedle krabičky s kovovými přezkami na pásek leží turecké noviny Hürriyet z 22. června 1998, téměř na den přesně 19 let staré. To mi bylo šest let, co jsem asi v té době dělal a kdo byl onen Turek nebo Turkyně, kdo je tu nechal?
Textilka a její zapomenutá minulost mě plně pohltí. Letáček s kulturní akcí v okolí z roku 1991, záchod s ruličkou starého toaletního papíru a zapomenuté boty u skříněk s oblečením. Všudypřítomné nápisy o zákazu kouření doplňují krabičky s cigaretami novějšího data. Historie budovy neskončila v roce 2004, kdy se stroje navždy odmlčely. Naopak, stěny zaznamenají všechny návštěvníky.
Vzájemně divoce gestikulujeme a ukazujeme si na rozličné detaily. Ale hlavní perla textilky na nás teprve čeká. V okamžiku, kdy vstupujeme do centrální místnosti, ve které je asi osmnáct různých strojů na tkaní, se tají dech. Leze z nich zpola utkaná látka, na obrovských železných cívkách jsou namotané nitě, na okně jsou stále v ředidle namočené dva štětce, na háku visí prodírkované papíry, podle kterých stroje tkaly, a na zdi je kalendář s fotkou Alp z listopadu 1991. Vypadá to, jako by se lidstvo z místnosti najednou vypařilo, odešlo uprostřed směny a už nikdy se nevrátilo.
Co nás tak táhne k místům, která lidské konání odhodilo stranou? A proč se někteří místo útěků do přírody obracejí k městům? Není to jen přirozený důsledek opomíjení míst, ve kterých žijeme? Otázky se mi vynořují, ale odpovědi nenacházím. Když se vydáváme do budovy podruhé, tentokrát se vším potřebným na natáčení, je už pro nás důvěrně známá. Snad stejně jako já i ona poznala, že jsme jí nepřišli ublížit, ale pouze zachytit její skon.
Bez obav z lidí se zaposlouchávám a budova se mnou mluví. Jsou to zvuky zeleně, která se ve větru odírá o stěny. Sem tam drnčivý zvuk, když se kus uvolněného kovu dotkne jiného. Šustění igelitu. Náhlý poryv větru dodá opuštěné textilce kuráž a ta se naříkavě rozpovídá o zániku – jako stařenka vzpomíná na lomoz strojů, kroky lidí. Pak už jen mlčí, trpělivě chátrá.
Prožitek vs. show
Procházíme místnostmi, Matyáš s Honzou natáčejí, hledají nejlepší záběry, detaily. Najednou ale slyšíme kroky a ztuhneme na místě. Nad námi vrže dřevěná podlaha, hledá nás snad někdo? Pomalu našlapujeme a přesouváme se do obytné části, ve které jsme předtím nebyli. Honza drží pepřák, já si pro jistotu vypůjčil železnou trubku, co kdyby…
Jdu první a posunky ukazuji, kam dál. Míjíme stůl, na kterém jsou rozložená různá lejstra, trezor, skříňku se zrezlými klíči. Najednou vstupujeme do místnosti se šatní skříní a povlečenou postelí.
Některé zdi jsou posprejované. Nápisy „Shit“ a „Freidenker“ stojí vedle divoce pomalovaných dveří. Nad pohovkou je zase „Tekno stage“, v rohu nakreslené houbičky, nad dveřmi „THC“. Opatrně, aby pod námi nevrzaly dřevěné podlahy, procházíme dalšími dveřmi. Uvítá nás funkční a zachovalé křídlo, vedle kterého je modrým sprejem do zdi vyryto „Fuck“. Jaký by to asi byl pocit, kdyby na něj někdo hrál uprostřed noci? Přebíhá mi mráz po zádech…
Moje nervozita vzrůstá o to více, že o patro níže nacházíme načatý toaletní papír. Nepříliš starý. Nikoho ale nevidíme, ani nenacházíme další stopy po nežádoucích obyvatelích textilky. Usuzujeme, že je nesmysl uprostřed natáčení zbaběle odejít, a tak opatrně pokračujeme. Michal ale upozorňuje, že obytná část textilky nebyla ještě před rokem posprejovaná. Zčásti za takové ničení lokací mohou vandalové nebo místní výrostci, kteří na místa chodí a ničí je. Ale také za to mohou samotní urbexáci, kterých se na přitažlivé lokaci může vystřídat i několik za den.
Kromě toho nalákaly dostupnější moderní technologie – foťáky, kamery i chytré telefony – spolu se sociálními sítěmi (Youtube, Instagram atd.) lidi, kteří do opuštěných míst chodí, zaznamenávají je, či je vnímají jako dobrodružství, ale neznají ani urbex, ani jeho pravidla. „Ta původní pointa se už úplně vytratila,“ líčí mi Michal. Příkladem je i parta youtuberů vystupujících pod názvem TvTwixx, která točí tzv. prozkoumávačky. Jak si jeden z nich, Danny, uvědomuje, o urbex nejde, ačkoli ví, co to znamená. „O slovu urbex jsem se dozvěděl až za chodu, někdo to zmínil v komentáři,“ říká.
Největší kritiku si youtubeři, kteří se „proslavili“ vloupáním do Krejčířovy vily, od urbexáků vysloužili tím, že lokaci mění a ničí (ve videích často něco rozbijejí, ať už úmyslně či neúmyslně), vytvářejí vstupy (páčí dveře) a lokace prozrazují (ačkoli vilu Radovana Krejčíře není obtížné najít, videem se inspirovala část fanoušků TvTwixx a někteří byli ve vile následně zadrženi policií).
Jenže i oni si podle slov Dannyho uvědomili, že je lepší lokaci neničit. „Dáváme pozor na věci, které se mohou řešit s policií. Děláme hodně věcí, které nejsou reálné. Třeba vezmeme páčidlo a děláme, že páčíme.“ A postupně si začali také uvědomovat, že je lepší lokace příliš neměnit: „Snažíme se to nechat tak, aby lidi, který to video uvidí a do té budovy by šli, tak aby to tam fakt našli a měli radost: hele, je to fakt tady,“ svěřuje se Danny. Poučení si vzali i z toho, že dávají návod svým fanouškům, jak se do lokace dostat. „Vymýšlíme si, neříkáme pravé umístění.“
Danny mi také vysvětluje, že tím hlavním je show: „My to vyloženě děláme pro pobavení lidí. To je jak ve filmu, ne všechno je pravé.“ Vylamování dveří tak není skutečné, stejně jako nemusí být pravá ani historie onoho místa. „Když se fakt něco stalo, tak to řekneme. Když se ale nestalo nic, tak si to vymyslíme,“ vysvětluje Danny a několikrát zmiňuje pojem „fake“. „Má to být lehce kontroverzní,“ dodává na závěr.
Nejsme tu sami
Později zaslechneme i hlasy – mužský a ženský. Z okna poté zahlédnu dva cyklisty, muže a ženu, jak si vedou kola pryč. Pořád ještě s tyčí v ruce si procházím další patra obytné části, když narazím na další dva cyklisty – mladší kluky. Očividně se lekli víc mne než já jich. S omluvným výrazem schovávám tyč za záda a jdu ji odložit tam, kde jsem ji sebral. Hlavně neměnit a zachovat pro další návštěvníky. S kručícím žaludkem po několika hodinách opouštíme textilku a vydáváme se zpět.
Na zpáteční cestě už jenom nahlas přemýšlím, proč je potřeba něco takového podstupovat, jaký to má vlastně smysl. „Co pro vás urbex znamená?“ ptám se. „Pro většinu to je dobrodružství a fotky jsou něco, co si vezmu na památku,“ přibližuje ze svého pohledu urbex Honza. Vzrušení a adrenalin jsou ale pouze částečnou, byť velmi důležitou motivací. Tou, která ji doplňuje a často převládá, je nezapomenutelná a nepopsatelná atmosféra opuštěných lokací a jejich historie. „Vidíš historii a všechno. Každé místo má svoji atmosféru, je jedinečné,“ říká Matyáš. „Jasně, každé místo je zajímavé, jak je to zmražené,“ přitakává Honza. „Je to výstřižek z doby. V opuštěném domě po smrti majitele jsme byli v létě. Jenže umřel před Vánoci, tak tam byla krabice s vánočními ozdobami,“ vzpomíná Matyáš. To dodatečně potvrzuje i Michal: „Místo se mi líbí, jak je. Opuštěné. Beru to tak, že to je osud.“
Autor je novinář na volné noze.
Autory fotografií jsou Matyáš Hroch a Jaroslav Hroch.