Komedie plná úchylů


Je kariéra nejslavnějšího stand-up komika současnosti u konce? A máme ho litovat?

Pokud váš oblíbenec provede něco, co by mohlo radikálně ovlivnit váš pohled na veškerou jeho tvorbu, svádí to k bagatelizaci jeho činu. Vždyť toho zas tolik neudělal. Vždyť se vždycky zeptal. Vždyť mohly odejít. Vždyť uznal svoji chybu, tohle by mu nemělo zničit kariéru… Variace téhož lze slyšet a číst v posledních dnech téměř všude. Nesporným faktem je, že Louis C.K. v minulosti sexuálně obtěžoval minimálně pět žen, opakovaně o tom lhal a ve svém přiznání uznal, že tím zneužíval svého postavení. Chce-li ho a jemu podobné někdo omlouvat, jistě má možnost. Čím dál hlasitější ženské hlasy obnažující mocenskou strukturu, v níž obtěžování nabývá až systémových rozměrů, ale ukazují, že to bude čím dál těžší.

Jaká velká díla, léky, inovace jsme ztratili, protože bylo mnohem důležitější udržovat ženy v podřízené roli?

Sexuální obtěžování nesouvisí „jen“ s fyzickou a psychickou újmou, jedná se i o formu mocenské dynamiky, která může uzamykat pracovní příležitosti. Komička Laurie Kilmartin píše o tom, že většina žen z prostředí stand-upu má nějakou negativní zkušenost se sexismem a v důsledku toho i nějaký ten klub, do něhož nemůžou vejít kvůli přítomnosti „toho chlapa“, ať už jde o manažery, agenty nebo jiné komiky: „Všechny se vyhýbáme někomu, kdo by nám mohl pomoci vydělat peníze.“ Stand-up a showbyznys celkově znamená nejistou kariéru, která stojí spoustu úsilí a vyžaduje také značnou porci štěstí. Pokud musíte neustále manévrovat kolem někoho problematického, vaše šance se znatelně snižují. Podle Kilmartin se už teď objevují zvěsti o dalších stand-up komicích, kterým hrozí podobný osud jako Louisovi C.K., a upřímně se diví, že se dostala v životě do fáze, kdy je sexuální obtěžování bráno vážně: „Nutí mě to přezkoumat mou dosavadní kariéru, třicet let snahy vyhýbat se žralokům. Čeho bych mohla dosáhnout, kdybych tu energii investovala do něčeho jiného?“

Lepší je mlčet

Komedie je specifický žánr a komici si k sobě obvykle dovolují věci, které by v jiných zaměstnáních byly nemyslitelné, protože vědí, že nemohou brát všechno vážně. V takových writers roomech, v nichž se pracuje na námětech a scénářích seriálů, tak obvykle zní naprosté nehoráznosti, což všichni chápou, k žánru a tvůrčí metodě to prostě patří. Producentka a scenáristka Daley Haggar ale píše o dlouhých měsících sexuálního obtěžování od svého výše postaveného kolegy, který jí například strkal jídlo do výstřihu, opakovaně jí rozepínal svetr a celkově vytvářel toxické prostředí. A i když se snažila být příjemná a usmívat se „podobně jako světoví lídři, když jsou nuceni trávit čas s Trumpem“, nefungovalo to a vedlo ji to k pochybnostem o sobě samé, což se následně odráželo i na jejím výkonu.

Co když se ostatní jen dobře baví a ona je zábavu kazící hysterka, která si stěžuje na sexismus? Kdo by chtěl někoho takového zaměstnat? Atmosféru dobarvovalo, když jí kolegové doporučovali, ať mlčí, že si stejně nepomůže, nebo když ji šéf poslal před příchodem jiného nadřízeného z místnosti, protože dotyčný prý „nesnáší ženské hlasy“. O událostech píše až nyní, v postweinsteinovské éře, protože v sobě dlouho měla zakořeněné, že úspěšné ženy si přece nestěžují, protože tím přiznávají selhání. Navíc vám vždycky někdo rád připomene, že o vaše místo usilují tisícovky dalších zájemců.

Neustále se ozývají udivené hlasy: „Proč se najednou všechny ženský rozpomínaj?“ Třeba v případě komiček Dany Min Goodman a Julie Wolov, před nimiž v roce 2002 Louis C.K. masturboval hotelovém pokoji, to ale není najednou. O situaci se začaly šířit hned poté, co se stala. Dosáhly ale toho, že se jich mnozí začali stranit a manažer Louise C.K. Dave Becky, zastupující celou řadu světoznámých komiků, chtěl, aby o tom mlčely. „Nyní chápu, že má reakce byla vnímána jako výhrůžka a snaha zakrýt sexuální obtěžování,“ přiznává Becky ve své nynější omluvě. Goodman a Wolov v důsledku toho nemohly spolupracovat na celé řadě projektů, v nichž byl Becky zainteresován. Také komička Jen Kirkman v epizodě svého podcastu, kterou posléze smazala, hovořila o své nepříjemné zkušenosti s Louisem, aniž by ho přímo jmenovala: „Lidé mi říkají: ,Tak o tom mluv, jestli je to pravda.‘ Ale pokud o tom budu mluvit, moje kariéra je u konce. Řekli mi to můj agent i manažer. Nevyhrožovali, prostě mi oznámili: ,Víš, Jen, nestojí to za to, semele tě to. Podívej se na ženy od Cosbyho.‘ A to mě neznásilnil.“

Skutečný souhlas neexistuje

Je potřeba vidět i tuto stránku sexuálního obtěžování. C.K. ve svém prohlášení přiznává, že si uvědomuje, že využíval své vysoké pozice v hierarchii showbyznysu. Pokud na vás všeobecně uznávaný a mocný komik s ještě mocnějším manažerem opakovaně naléhá, že si před vámi udělá dobře, vám je dvacet, v průmyslu nikoho neznáte a víte, že přešlap v následujícím okamžiku vám může pořádně zkomplikovat kariéru, dá se „souhlas“ vnímat jako ekonomické a existenční rozhodnutí. Jsou to navíc právě ženy, kdo musí často deeskalovat situace, už jen třeba kvůli fyzickému bezpečí, takže nervózní smích nebo lež mohou být příznivější strategie než prosté „ne“. V mocensky asymetrické situaci, jíž jedna strana účelově využívá, skutečný souhlas neexistuje.

Spousta lidí, hlavně mužů, argumentuje také tím, proč napadené ženy prostě neodešly. Komik Marc Maron, dlouholetý přítel Louise C.K., v aktuální epizodě svého podcastu WTF with Marc Maron hovoří o svém profesorovi filosofie na univerzitě, jehož obdivoval a který s ním jednou šel na pivo, trochu se opil a pak Marona chytl a políbil ho na ústa: „Neposlal jsem ho do hajzlu, neřekl jsem, že to nechci… prostě jsem to přijal. Moje tělo bylo paralyzované, byl to skoro až mimotělní zážitek, nemohl jsem nic dělat.“ Poté slušně odmítl a odešel a byl to on, kdo se cítil špatně. A pocit zmatení a studu se ještě násobil, když chodil na filosofovy další přednášky. Kdo nezažil takovouto situaci, asi těžko pochopí, jak obtížné je z ní nějak slušně vybruslit a jak vás to ovlivní, když se s tím člověkem musíte nadále setkávat na profesionální úrovni.

Misogynovo sebenaplňující se proroctví

Je fér, že kariéra Louise C.K. utrpí? Distribuční společnost Orchard stáhla jeho nový film I Love You, Daddy, Netflix upustil od produkce jeho příštího stand-upu, HBO odstranila jeho projekty ze streamovacích služeb, kanál FX s ním ukončil spolupráci. Podobně je tomu u Kevina Spaceyho a dalších. Člověk má skoro až tendenci je litovat a odpouštět jim. Nejsme vůbec zvyklí na to, aby taková velká jména nesla skutečné následky.

Rebecca Corry tvrdí, že Louisovy aktivity byly veřejným tajemstvím, o nichž se všeobecně vtipkovalo. Podle ní je „ve světě komedie spousta vzájemné loajality a strachu, proto není vůbec jednoduché veřejně promlouvat“. Neplatí to samozřejmě jen pro svět komedie. Pokud to teď půjde s kariérou Louise C.K. z kopce – a spousta hlasů se bude pohoršovat, jak je to nefér –, nelze neargumentovat hypotetickým počtem zmršených kariér sexuálně obtěžovaných žen, které prostě pravidla zákulisní hry neustály nebo jimi byly znechuceny natolik, že to zkrátka vzdaly. Louis C.K. bohužel tuto hru hrál.

Jedna z diskutujících u článku Laurie Kilmartin píše: „Všechny slýcháváme onu uštěpačnou klasiku: ,Kde jsou všechny ty velké ženy (umělkyně, režisérky, lídryně, vědkyně)?‘ Terorizovány, demoralizovány, odstřihnuty od mentorů a mocenských působišť. Jaká velká díla, léky, inovace jsme ztratili, protože bylo mnohem důležitější udržovat ženy v podřízené roli?“ Toto ale není „victim mentality“, to je prostě hlas nespokojenosti se stavem, který dlouho vyhovoval. Daley Haggar zůstává v závěru výše zmíněného článku optimistická: „Pokud ženy budou mlčet, tyhle sračky budou pokračovat. Pokud se konečně ozveme, přestanou.“

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM