Na dětech se to projeví nejvíc


S Martinem Freundem a Janem Milotou jsme hovořili o oceňovaném projektu řešícím problém bezdomovectví v Brně.

Před rokem odstartoval v Brně unikátní projekt sociálního bydlení, který si za cíl klade ukončovat bezdomovectví. Před pár týdny získal prestižní cenu Evropské federace národních organizací pracujících s lidmi bez domova (FEANTSA). Cenu přebral brněnský zastupitel Martin Freund z iniciativy Žít Brno, který stál u zrodu brněnského projektu. S ním a se sociálním pracovníkem Janem Milotou jsme si povídali o fungování Housing first v Brně.

Padesát rodin se díky projektu Housing first nastěhovalo do městských bytů a dostalo šanci radikálně proměnit svůj život. Jaké jsou dnes výsledky jejich a vašeho snažení?

Martin Freund: Ten výsledek je takový, že doběhly první roční smlouvy a do Rady města zamířily žádosti o prodloužení smlouvy na další rok. A patnáct ze šestnácti rodin, o které v této vlně šlo, smlouvu prodloužilo. Což znamená, že nemají dluhy na nájemném a nejsou s nimi žádné větší problémy. Takže v tuto chvíli si držíme úspěšnost na celých 94 procentech, což je o něco lepší výsledek než u projektů v zahraničí.

Jaké byly podmínky pro prodloužení smlouvy?

MF: Tak v prvé řadě to byla bezdlužnost na nájemném. A potom to, jakým způsobem se k bytu chovají, jestli ho nějak nedemolují, jaké mají sousedské vztahy a podobně.

V případě našich rodin jsme veřejné výdaje ušetřili. Máme sociální nájemné, peníze za byty se vrací do veřejného rozpočtu a stát neplatí nesmyslně moc za předraženou ubytovnu soukromému majiteli.

Jan Milota: Některé rodiny se o ty byty starají až úzkostlivě. Občas jsou nějaké stížnosti, ale to jsme očekávali. Přijetí je složité, je v tom vždy trochu předsudků, rasismu, problémů, které má ten dům samotný. Sousedské neshody jsou navíc špatně formulované, lidé nebývají kultivovaní natolik, aby si stěžovali „dobře“. Možná ten projekt nabízí i možnost, jak se něčemu takovému učit a jak ty spory mediovat.

MF: Ksždopádně je těch stížností násobně méně, než jsme čekali, jde o počet v řádu jednotek.

Kde v zahraničí jste se inspirovali, když se projekt dával dohromady?

JM: My jsme to nazvali Rapid Rehousing podle programu v USA. Ale tam mají domácnosti, u kterých epizoda bezdomovectví trvala jen krátkou dobu, takže náš program je spíš Housing first pro rodiny s dětmi. Školili nás Holanďani, ti poskytli základní modul pro sociální pracovníky, kteří pracují přímo s lidmi v bytech, a dál jsme to připravovali s Katherine Gale, což je americká expertka na Housing first. K tomu všemu ještě patří výzkum, který začal na jaře minulého roku a který se řídí podle amerického modelu založeném na mapování lokality, zkoumá, kolik je tam domácností bez domova, a vyhodnocuje, jaké by měly být další postupy.

Když se bavíme o domácnostech bez domova, máte na mysli lidi v nejistém bydlení, jako jsou ubytovny a azylové domy, nebo i lidi přímo na ulici?

MF: Je to různé, do registru jsme zahrnuli všechny rodiny, které se nacházejí v nestandardním bydlení. Vyšlo nám, že asi 80 procent rodin bydlí na komerčních ubytovnách, pár procent matek s dětmi bydlí na azylových domech (rodiny jako takové v azylovém domě v Brně bydlet nemůžou) a ostatní žijí v jinak nevyhovujícím bydlení, za což se dají považovat přelidněné nebo nevyhovující byty.

JM: V rámci evropské typologie bezdomovectví se to de facto pohybovalo spíš v rovině bydlení bez právního nároku. Což jsou typy smluv, které nenabízí žádnou jistotu – krátkodobé smlouvy, ubytovací smlouvy, podnájemní smlouvy nebo bydlení úplně bez smlouvy. To bylo občas složité definovat a těch lidí bylo navíc extrémní množství. Takže jsme do našeho projektu zahrnuli ty, kterým akutně hrozilo vystěhování, a ne všechny bez smlouvy. Potom tam byly domácnosti, které třeba bydlely s nájemní smlouvou, ale jejich byty byly nekvalitní nebo, jak říkal Martin, přelidněné.

Co se dá považovat za nejisté bydlení?

JM: Krátkodobé nájemní smlouvy, uzavírané na měsíc, jsou určitě považované za nestabilní bydlení nebo bydlení bez právního nároku. Ale my do rozvahy nad úrovní bydlení zahrnuli i to, v jakém stavu ty byty jsou, jestli odpovídají základním stavebním nárokům – jestli tam je topení, elektřina, jestli jsou plesnivé, jsou tam štěnice a podobně. De facto jsme započítali všechny domácnosti významně ohrožené bytovou nouzí. Celkově bylo nakonec spočteno něco přes 521 rodin a do losování bylo vybráno 420.

Proč jste se rozhodli losovat?

MF: V zásadě jde o dva důvody. Aby to mohl být experiment, ten výběr musel být randomizovaný. A pak jsme chtěli v rámci kontrolní studie ukázat, jak se danou metodou dá pracovat s různými typy rodin. V našem výběru byly různé velikosti rodin – od těch nejmenších s jedním dítětem až po ty velké. A každá ta rodina vyžaduje jiný přístup. My se chtěli vyhnout tomu, aby nám někdo vyčítal, že jsme si vybrali třeba ty jednodušší případy. Zároveň pro ty, kteří jsou v největších problémech, je nejtěžší se do jakéhokoliv systému vůbec zařadit. Jsou to lidé, kteří vždy z jakéhokoliv systému vypadávají.

JM: My se lidí během sčítání domácností i ptali, která skupina by si pomoc „zasloužila“ nejvíc, ale nedostali jsme se k žádnému konkrétnímu vzorku. Lidé často u bydlení deklarují zásluhovost. Ale my jsme pak nedokázali všechny faktory seřadit, když se braly v úvahu různé jevy jako závislost, nemoc, ohrožení domácím násilím atd. To všechno se těžko vyhodnocuje. A navíc, říkat někomu, že na tom není dost špatně, aby dostal byt, je horší, než říct, že prostě nebyl vylosovaný.

MF: Zároveň se často odkazujeme na studii, kdy měli sociální pracovníci u svých klientů dopředu vyhodnotit, jestli si bydlení udrží. Potom co se tyto rodiny dostaly do sociálního bydlení, se ukázalo, že v naprosté většině byli sociální pracovníci mimo. To nejde odhadnout dopředu. Kompetentnost k bydlení je opravdu složitá věc a často si do ní projektujeme své vlastní morální předsudky o tom, jak by měl vypadat slušný člověk.

O bydlení se často uvažuje jako o zásluhové věci. Může váš projekt přispět k redefinici tohoto pohledu?

MF: Dnes můžeme říct, že 94 procent rodin, které nebydlí, což je v Čechách šest tisíc domácností, by mohlo bydlet, a nebydlí. U rodin, které mají větší problémy, přitom nenajdeme žádné jasné pojítko.

JM: V zemi, kde má tolik lidí hypotéku, je bydlení opravdu spojené s pocitem zaslouženosti. My jsme teprve na začátku, takže představu zásluhovosti to asi ještě nerozbíjí. Ale v létě příštího roku už budeme mít data k tomu, jak třeba děti z našeho projektu začaly prospívat ve školách. Dnes máme data o tom, že se děti začaly zapisovat do školky, i když nemusely, a jsou plně integrované v běžné, ne třeba jen romské školce. To je pozitivní a může to třeba nabourat pocit, že bydlení s ostatními sférami života nesouvisí.

MF: Nikdy jsem nikoho neslyšel říct, že si lidé nezaslouží být v azylových domech, ty jsou ale neuvěřitelně drahé. U bytů to slýchám často. Ale přitom se tím ušetří a lidé si bydlení snáz udrží – v čem je tedy rozdíl?

Podle některých studií dávají rodiny v Česku celých 80 procent příjmů na bydlení, nájmy alespoň ve velkých městech šly neuvěřitelně nahoru. V Praze stouply nájmy jen za poslední rok o 19 procent, v Brně o 14 procent, v centrech českých měst je průměrný nájem v třípokojovém bytě vyšší než průměrná čistá mzda, mimo centra pak dosahuje 80 procent čistého příjmu. Právě fakt, že velká část lidí stěží uplatí nájemné a že příspěvek na bydlení dnes beru i rodiny, kde oba lidé mají práci, ovšem může vzbuzovat nechuť k projektům vašeho typu…

MF: Existují ale dávky na bydlení, jsou tu léta a nikomu nevadí, že se vyplácí v mnohem větší výši, než ve které by se musely vyplácet. Vyplácí se i do těch ubytoven… V případě našich rodin jsme tyto veřejné výdaje ušetřili. Máme sociální nájemné, peníze za byty se vrací do veřejného rozpočtu a stát neplatí nesmyslně moc za předraženou ubytovnu soukromému majiteli.

JM: Někdy dokonce dle studie MPSV kryjí dávky na bydlení hypotéky a bývají zneužívany vysokopříjmovými skupinami…

Jak se lidé dostanou do ohrožení bezdomovectvím?

JM: U rodin je to z více než poloviny diskriminace. Ze šedesáti procent jsou to romské domácnosti. A potom je významným faktorem chudoba. Řada lidí je v nejistém bydlení už od své rané dospělosti. Dalším faktorem je neschopnost osamostatnit se od svých rodičů, to znamená, že z ekonomických a sociálních důvodů zůstávají děti u svých rodičů.

Jak je na tom Brno z hlediska bytového fondu?

MF: Brno je na tom relativně dobře – výjimečně se tady moc nerozprodávalo. Je tu asi 26 tisíc obecních bytů, což je o něco málo víc než těch doporučovaných deset procent. Takové procento umožňuje ovlivňovat sociálně a demograficky politiku v daném městě. Projekt s rodinami, o kterém mluvíme, není jediný. Ještě máme další, pro jednotlivce, a v rámci něj zabydlujeme šedesát pět lidí bez domova. A pak ještě máme projekt dostupného bydlení, kde pracujeme s další padesátkou rodin.

V čem dostupné bydlení spočívá?

MF: Jsou tu i domácnosti, které netrpí žádnými závažnými sociálně patologickými problémy, nepotřebují žádnou sociální práci, ale mají velmi nízký příjem. Právě pro ně by mělo být dostupné bydlení.

A co ty další městské byty?

MF: Ty jsou svěřené městským částem. To je problém Brna – má dvacet devět městských částí a každá z nich má vlastní bytový fond a svou vlastní bytovou politiku. A ty jsou hodně rozdílné – někdy jsou nastavené vysokoprahově a jindy zase dost podivně. Například se sociální bydlení podmiňuje výší daru, který uchazeč dá…

Na jaké cenové hladině se sociální nájemné pohybuje?

MF: První rok to bylo 40 korun za metr čtvereční na měsíc, teď se to zvedlo na 56 korun, což je nastaveno Evropskou unií jako udržitelné nájemné – dá se z něj udržet bytový fond, ale nevydělává se na něm.

Promítlo se nějak do vašeho projektu neschválení zákona o sociálním bydlení?

MF: Do našeho projektu ne, ale kdyby byl zákon přijat, naše plány mohly být mnohem ambicióznější a měli bychom mnohem větší podporu. Ve chvíli, kdy by byla zákonem deklarovaná povinnost obcím, naše vyjednávací pozice by byla úplně jiná. V Brně na mnoha městských částech sedí opozice naší městské části, a ta ten projekt nechce. Většinou jsou to členové a členky ČSSD.

Před časem jste získali velmi prestižní evropské ocenění. Co to pro vás znamená?

MF: Je to ocenění pro celý tým. U nás na sociálním oddělení se podařilo vytvořit skvělý tým lidí, ti jsou ale placení naprosto otřesným způsobem a je někdy opravdu těžké je motivovat. Podobná ocenění pro ně znamenají hodně. A také doufám, že se tím daná problematika trochu zviditelní – že bude přijat zákon o sociálním bydlení a náš projekt bude v Brně lépe přijímán.

Jste schopni po roce říct, že jistota bydlení je klíčová pro proměnu dalších kritických sociálněpatologických jevů, se kterými se lidé na okraji potýkají?

MF: Spíš to platí v dlouhodobějším horizontu. Nejvíc se to projeví u dětí – za generaci. Sledujeme zatím docházku dětí do škol a myslím, že po dvou letech tenhle výzkum bude už signifikantní. U dalších proměnných, jako je zaměstnanost, není jasné, za jak dlouho se ty výsledky projeví, ale máme rodiny, které už si našly díky bydlení práci. Z obdobného experimentu v USA, kde se přesadily rodiny z ghett do lepšího sousedství, je patrné, že největší vliv to mělo na děti. Na druhou stranu je trochu nebezpečné o tom takhle přemýšlet. Mě se často lidi na Facebooku ptají: „Dobře, tak mají bydlení, a co bude dál, našli si práci?“ A já jim odpovídám: Ano, ti lidé mají bydlení, a to je hodnota sama o sobě. Už jenom to, že nějaká rodina bydlí, je civilizační hodnota a je to levnější, než kdyby nebydleli. Nemluvě o zlepšení kvality života těch rodin. Já bych byl hrozně rád, kdybychom o tom začali přemýšlet tak, že bydlení je hodnota sama o sobě, i kdyby se třeba už nic dalšího nezlepšilo.

 

A2LARM