Nejhorší ze všech možných světů


Ještě několik dní je v českých kinech možnost zhlédnout surově uvěřitelné nezávislé drama Wind River hollywoodského zázraku Taylora Sheridana.

Je to skvělý hollywoodský příběh o muži, který de facto porazil Hollywood – z málo známého herce se během několika soustředěných let vypracoval na filmového auteura, který má potenciál oslovit jak filmové festivaly, tak i americkou akademii. Skrze značný úspěch svého prvního scénáře (Sicario, 2015) a kritický potlesk za scénář druhý (Za každou cenu, 2015) se Taylor Sheridan záhy dostal k současnému režijnímu debutu Wind River, který to dotáhl až do sekce Un Certain Regard v Cannes (a vzhledem k nízkému rozpočtu si nijak špatně nevede ani finančně).

Má to ale malý háček – Sheridan už má svůj režijní debut dávno za sebou. Několik let před napsáním Sicaria totiž natočil nízkorozpočtový horror Vile (2011). Ten se ale s jeho jménem až donedávna nespojoval, a to ani v internetové databázi IMDB. Sheridan ho sice vyloženě nezamlčel, dělal ale všechno proto, aby se o něm moc nemluvilo. Je to v něčem pochopitelné a není třeba ho za to nijak soudit. Pro jeho autorskou stopu je to ovšem v něčem typické.

Sheridan si totiž svůj outsiderský příběh skvěle kurátoruje. Ve filmech, které tvoří jeho oficiální autorskou linii, za sebou trousí čitelné trademarky jako Jeníček s Mařenkou kousky chleba v pohádkovém lese. Je rád, když jeho neokoukaný styl sociálních kovbojek s civilními dialogy působí, jako by se zjevil jen tak, z čistého nebe, v ústraní pěstované tvůrčí geniality. Sheridan o sobě – na rozdíl od jiných angloamerických tvůrců – rád uvažuje jako o umělci. A on jím také v mnoha ohledech je, ale těžkopádná snaha to zdůrazňovat stahuje někdy jeho díla zbytečně dolů.

Můžeme si přát, aby Sheridan tolik netlačil na pilu nebo aby kromě rozvíjení vlastních jednoznačných předností trochu zapracoval i na tom, co mu tolik nefunguje.

To platí i pro „debut“ Wind River. Napůl detektivní, napůl rodinné sociální drama se odehrává v indiánské rezervaci v americkém Wyomingu. Uprostřed sněhové pláně je nalezena znásilněná mrtvá dívka. V celé rezervaci je ale jen „šest policajtů na území velkém jako celý Maine“, jak nevěřícně konstatuje mladá vyšetřovatelka z FBI Jane (Elisabeth Olsen), která je k případu přiřazena. Nedělá jí přílišné obtíže získat na svou stranu místního lovce Coryho (Jeremy Renner), který, jak záhy pochopíme, přišel o svou dceru podobným způsobem. O něco větší problém je ale spřátelit se s indiánskou komunitou a pochopit běh života v naprosto izolovaném, mrazivém místě.

Drsná fyzická drobnokresba

Právě v popisech života, sociálních vazeb a téměř neexistujících institucionálních podpěr místní komunity je film nejsilnější. Namísto rozkrývání uměle scenáristicky zauzlované záhady nebo precizně nastudovaných policejních procedur – obojí bychom mohli očekávat – se nám dostane spousty bravurních miniatur. Byrokracie u pitevního stolu, nezájem státních struktur, temný portrét soukromých pozemků, kde nevládne policie, ale korporátní právo – tyto obrazy nejsou jen rádoby politizováním napínavého příběhu, jsou jeho základem.

Stejně tak dojde, podobně jako v Sicariovi nebo Za každou cenu, na řadu fyzických, sytě senzuálních momentů. Sledovat policisty, jak rutinně vyřezávají motorovou pilou ze zamrzlé půdy tělo mrtvé dívky, která běžela tak dlouho bosá po mrazivé půdě, až jí doslova vybuchly plíce a ona se zadusila vlastní krví, slyšet agentku FBI objednávat „sadu na znásilnění“ před pitevním vyšetřením – to vše jsou vynikající detaily, které ale nestrhávají pozornost jen samy na sebe. Omrzliny, rány pěstí, tělesné průstřely a nevyžádané sexuální doteky jsou ve filmu skutečně citelné, sugestivní.

Dostatek důrazu – dokonce snad až nečekaná převaha pozornosti – je kladena i na emoce. Sheridan míchá surovost a citlivost způsobem, který není úplně běžný. To je ostatně jedním z jeho zmíněných trademarků. Na poli dosti starosvětských, převážně mužských žánrů najde vždy dost prostoru pro neakčnost, čekání, touhu, ztrátu, mužskou zranitelnost, rodinu, přátelství, ženskou sílu, průměty financí do emočních vztahů a podobně. Jen málokdy přitom budí děj kteréhokoli ze tří filmů dojem, že by do nich tyto věci byly dodávány až ex post, z touhy po neurčité aktuálnosti.

Emocionální, fyzická, sociální rovina – to jsou tři přednosti všech Sheridanových snímků, podtržené scenáristickou schopností dobře odposlechnout dialogy a (možná i vzhledem k vlastní herecké zkušenosti) psát doslova pro herce. Chceme-li se dostat ke slabinám, můžeme se oklikou vrátit k tomu, čím jsme začali – k očividné snaze zanechat uměleckou stopu.

Nezvládnuté biblické ambice

Na rozdíl od výše zmíněných složek filmu své filosofizující ambice Sheridan pod kontrolou nemá. Je přitom zajímavé, že právě v kontrastu s jeho snímky, oslavovanými jako dlouho nespatřené autorské variace žánrových filmů, vyniknou přednosti běžněji pojatých žánrovek. Klasická americká filmová škola (a vlastně i ta literární) má nejdelší a nejpropracovanější tradici takzvaného storytellingu, a jestli je někde silná, tak právě v dokonalých strukturách příběhů, v dobře dávkovaném prokapávání obecných témat do dialogů a ve finálním sklízení rafinovaně rozesetých diváckých návnad, když se na konci vše spojuje do mocného finále.

Můžeme na to všechno nadávat s tím, že je to překonané a předvídatelné, svou sílu takové budování příběhu ale má, což se ukáže nejlépe tehdy, když to nefunguje. A Sheridanovi to nefunguje. Jeho postavy pronášejí moudra v nevhodných chvílích, průhledně metaforické obrazy nás poučují o konečnosti existence a nekonečnosti přírody, stříká z nich Jack London, stejně jako (s malou nadsázkou) Noam Chomsky a Starý Zákon. Sheridan zapomíná, že klasické scenáristické fígle stojí na mytických rámcích, které chtějí být vědomě obecné, zatímco on nevědomky zobecňuje to, co mělo zůstat konkrétní – a končí u vágního.

Ve Wind River to vše ještě podtrhuje jeho režijní nezajímavost (stejně jako v Za každou cenu nezajímavost Davida Mackenzieho). Zdá se, že jeho scénáře vyžadují chladného, formalistního režiséra typu Villeneuva, který otupí jejich rétorické roviny a příběhy nasvítí jako chladné exponáty někde za sklem. Sheridan do režie bohužel ani takzvaně nevkládá srdce (jako třeba Mel Gibson), jde prostě střední, řemeslnou cestou. Umí docela smysluplně záběrovat a skvěle vede herce, chybí mu ale cit pro hudbu, která se bije s neurčitě soudobým obrazem, a špatně volí, kdy být postavám blízko a kdy daleko – ve smyslu jak doslovném, tak i přeneseném. Některé emoce podává příliš napřímo a příliš chtěně – finální katarzní scéna tak kupříkladu působí jako amatérské divadlo, jako nezáměrně komická spartakiáda na bělostném sněhu.

Nicméně to, že výhrady vůči jeho snímkům jsou podstatné a nelze je jen tak smést ze stolu, je vlastně sympatické. V tomto smyslu samozvaný umělec Sheridan žádnou cestu kompromisu nevolí. To, co nám předkládá, je možná někdy přitažené za vlasy, ale rozhodně koherentní. Sheridan vytváří depresivní prostor „nejhoršího ze všech možných světů“, kde opravdu důležité je slovo „možný“. Jeho postavy, jejich peripetie a temná prostředí, kterými jsou obklopeny, mají v sobě cosi přehnaného a někdy až apokalyptického. Stále přitom ale jde o možné, představitelné verze reality, nikoli o čirý úlet. A navíc je jeho nadsázka jednoznačně vedena snahou po konkrétní společenské výpovědi.

Můžeme si tedy klidně přát, aby Sheridan tolik netlačil na pilu nebo aby kromě rozvíjení vlastních jednoznačných předností trochu zapracoval i na tom, co mu tolik nefunguje. Ale jak naznačuje pozitivní přijetí většiny jeho děl, pravděpodobně nás vede sympatie, nikoli hnidopišství. A to je dobře. Protože Sheridan je skutečně sympatický autor a protože by bylo skvělé, kdyby se vypracoval v soustředěného tvůrce originálních vizí a nesklouzával tolik k filosofickému midkultu s násilným přesahem. Možná záleží i na tom, nakolik odteď – podobně jako jeho postavy – bude ochoten se postavit formujícím tlakům svého okolí, v tomto případě chapadlům normalizujícího filmového průmyslu, ve kterém někdy na autora nečeká prohra, ale spíš příliš rychlý úspěch.

Autor je scenárista a filmový kritik.

 

A2LARM