Německo v nejistotě po krachu jednání o nové koalici


Od jednání o středové koalici pod vedením Angely Merkelové odstoupila liberální FDP. Ve hře jsou nové volby, v sázce stabilita země i Evropské unie.

Po měsíčních vyjednáváních o takzvané jamajské (černo-žluto-zelené) koalici oznámila pravicově liberální Svobodná demokratická strana (FDP), že od jednání s Křesťanskodemokratickou unií (CDU), Křesťansko-sociální unií (CSU) a Zelenými odstupuje. Předseda FDP Christian Lindner poměrně nečekaný obrat své strany komentoval slovy, že „je lepší nevládnout, než vládnout špatně“. FDP by podle něj v jamajské koalici byla nucena opustit své zásady, a nemohla tak naplňovat svůj program. Poté, co sociální demokracie (SPD) záhy po spolkových volbách oznámila, že odchází do opozice, a všechny strany odmítly spolupráci s krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD), byla jamajská koalice jedinou možností sestavení většinové vlády.

Ztráta tradiční stability

Na první pohled se situace, které nyní v Německu čelí politická reprezentace, nemusí jevit zvlášť dramaticky. Vyjednávání o koalicích je nezřídka složitý a zdlouhavý proces a fakt, že dva měsíce po parlamentních volbách není jasné, kdo bude zemi vládnout, by v jiné evropské zemi nemusel působit významnější znepokojení. Německá spolková republika ale s podobnou situací nemá zkušenost a její politická kultura, založená na hluboce zakořeněné potřebě stability, zažívá otřes.

V tuto chvíli existují tři scénáře dalšího vývoje: nová jednání o vládní koalici, menšinová vláda nebo předčasné volby.

Prvním otřesem posledních spolkových voleb byl již vstup AfD do parlamentu. Nejenže se tak do parlamentu dostala krajně pravicová populistická strana hrající na notu nacionalismu a islamofobie, její vzestup zároveň přispěl ke štěpení německého politického spektra. Největší strany utrpěly ve volbách značné ztráty. Již tedy neplatí, že k sestavení vlády stačí do koalice získat jednu z menších stran, jak tomu bývalo v minulosti. Historická zkušenost Výmarské republiky, kdy bylo politické spektrum velmi roztříštěné, strany nebyly schopny nalézt konsensus, a usnadnily tak nástup nacistů, je v německé paměti stále přítomna. Dnešní Německo je ale jiné než Výmarská republika, a tak není třeba v tuto chvíli hledat osudové historické analogie.

Proč selhala koaliční jednání?

Je známo, že vládnout po boku Angely Merkelové ostatním stranám nikdy neprospělo. Stejně jako kleslo množství hlasů pro sociální demokracii po její účasti na vládních koalicích s Unií CDU/CSU v letech 2005 až 2009 a 2013 až 2017, skončilo vládní angažmá liberální FDP po boku Unie v letech 2009 až 2013 tím, že se FDP poprvé v německé poválečné historii do parlamentu vůbec neprobojovala. Zdá se tedy, že hrozba opětovné marginalizace liberálů může být jednou z příčin změny jejich postoje k jamajské koalici. Spekuluje se přitom, že Christian Lindner byl už od začátku rozhodnutý poslat jamajskou koalici k ledu a jen takticky vyčkával. Nepanuje ale shoda v tom, zda by v případě opakování voleb Lindnerův postup liberálům pomohl, nebo spíše uškodil. Jisté zato je, že mezi jednotlivými stranami formující se koalice existovaly názorové propasti.

Třecí plochu představovala například energetická politika. Zelení se zasazovali o stanovení roku 2030 jako termínu ukončení činnosti uhelných elektráren a užívání spalovacích motorů v nových vozidlech. Dále se rozcházely představy o nastavení daňové politiky nebo o směřování evropské politiky. Liberálové se totiž stavěli velmi kriticky k dalšímu prohlubování evropské integrace. A v neposlední řadě vyvolávala spory migrační politika. Pro Zelené bylo nemyslitelné určit horní hranici pro přijímání uprchlíků, kterou prosazovala Unie. Přesto byli odhodláni nalézt s ostatními stranami kompromis a byli ochotni ze svých pozic slevit. Překvapivě se přitom spekuluje o tom, že v mnoha otázkách zaujala neústupnou pozici nikoliv konzervativní CSU, jak se očekávalo, ale právě FDP. Pravděpodobně nechtěla přistoupit na zásadní kompromisy, které by ohrozily budování její vlastní pozice.

Koalice v čele s Merkelovou mohla stěží znamenat radikální obrat v dosavadní německé politice, jejíž kurz už po dvanáct let kancléřka určuje. Měla však potenciál vnést se Zelenými nové impulsy do klimatické a energetické politiky a díky FDP do oblastí digitalizace, modernizace a inovací.

Tři scénáře do budoucna

Zda je jamajská koalice pro příští čtyři roky nadobro pohřbena, nyní nelze s určitostí tvrdit. V tuto chvíli existují tři scénáře dalšího vývoje: nová jednání o vládní koalici, menšinová vláda nebo předčasné volby.

Prvnímu scénáři v tuto chvíli nic přímo nenasvědčuje, není ale ani vyloučen. Christian Lindner prozatím nemá v úmyslu vstupovat do nových jednání, a to ani po případných volbách. Také předseda sociální demokracie Martin Schulz opětovně deklaroval, že SPD do velké koalice s Unií nepůjde. Po volebním debaklu SPD se odchod do opozice zdál jako jediné rozumné řešení. Za současných podmínek se ale uvnitř strany, zejména z jejího středového křídla, začínají ozývat kritické hlasy, které zásadové odmítání velké koalice nepodporují. Schulz má na prosincovém sjezdu SPD znovu kandidovat do čela strany a aktuální nejednotnost uvnitř sociální demokracie může jeho pozici předsedy ohrozit.

Stejně tak ohrožená nebo přinejmenším oslabená by kvůli selhání koaličních rozhovorů mohla být v nových volbách pozice Merkelové, ač v tuto chvíli není v CDU nikdo, kdo by Merkelovou mohl nahradit. Předseda sesterské CSU Horst Seehofer na tom v důsledku neuspokojivého volebního výsledku jeho strany také není nejlépe. Vytvoření menšinové vlády ale zatím Merkelová nepřipouští. Spolková republika Německo ve své historii nikdy menšinovou vládu neměla, a je proto nejasné, jak by takový systém v praxi fungoval. Přestože by menšinová vláda CDU/CSU mohla být pro ostatní strany výhodná v tom smyslu, že by příležitostně mohly prosadit něco ze svých programů a zároveň si vládnutím neušpinit ruce, možná nestabilita země by mohla představovat příliš velké riziko. Menšinová vláda by mimo to byla pro Merkelovou porážkou z toho důvodu, že by neměla dostatečně silný mandát, který by jí umožnoval efektivně prosazovat vlastní politiku na evropské a globální úrovni. Silný proevropský hlas Německa přitom někteří evropští lídři, jako například francouzský prezident Emmanuel Macron, očekávají, protože je nezbytný k rozhýbání reforem Evropské unie.

Případné nové volby by ale pravděpodobně nepřinesly žádné zásadnější změny v rozložení politických sil. Podle posledních průzkumů by z nových voleb mohly významněji těžit jen Zelení, kteří během vyjednávání prokázali svou kompetenci a vůli k vládnutí, a nyní by se mohli dostat na 12 procent hlasů, což je o tři procenta více než v zářijových volbách. Velkým strašákem je oproti tomu možný nárůst voličstva AfD. Ta by jistě využila situace k dalším útokům proti etablovaným stranám, které by mohla vyobrazit jako ty, které se nejsou schopny dohodnout a vládnout. Pokud by k novým volbám mělo dojít, konaly by se nejspíš až na jaře, a co se může do té doby udát, je nevyzpytatelné.

Šance pro levici v nedohlednu

Nelze očekávat ani to, že by volby přinesly novou dynamiku pro levici jako takovou. Vedle SPD ve volbách nedopadla dobře ani Die Linke (Levice), které část voličstva přetáhla AfD. Už léta sice visí ve vzduchu možnost levicové koalice sociální demokracie, Die Linke a Zelených, kteří sami sebe označují za stranu levého středu, stále jsou tu ale nepřekonané ideové rozpory, nedostatečná vůle ke spolupráci a chybějící podpora obyvatelstva, neboť levicové strany ztratily v posledních volbách v parlamentu většinu. V tuto chvíli se proto zdá nereálné, že by levicová koalice byla po nových volbách ve hře, i když by jako jediná mohla představovat progresivní alternativu k politice Angely Merkelové.

Ať už k opakování německých parlamentních voleb dojde, nebo ne, bude se pravděpodobně zvyšovat tlak na sociální demokracii a liberální FDP, aby upozadily své politické ambice, zachovaly se v zájmu stability státu a vstoupily do vládní koalice.

Autorka je absolventka německých a rakouských studií.

 

A2LARM