Byla to možná nejslavnější demonstrace toho léta. Skupina aktivistů a aktivistek se 1. července 2015 shromáždila v dolní části Václavského náměstí, aby vyjádřila nesouhlas s nenávistnou a agresivní rétorikou popírače holocaustu Adama B. Bartoše, který zpoza stupínku mával šibeničním provazem a označoval tehdejšího předsedu vlády Bohuslava Sobotku za vlastizrádce. Následnému průchodu pochodu jeho příznivců se tehdy snažila zabránit jen hrstka lidí a policie proti nim tvrdě zakročila. Nenásilnou blokádu rozbila a proti některým demonstrantům užila nepřiměřeně násilný postup. Jedním ze „zakleknutých“ byl i Tomáš Schejbal, tehdejší přítel Kateřiny Krejčové. Právě neadekvátní postup policie proti němu a Krejčové snaha ho bránit odstartoval dva a půl roku trvající kauzu. Ta se teď – skrze jasně deklarovanou snahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana Krejčovou odsoudit – rozjíždí nanovo.
Potrestat a napravit
Krejčová tehdy na obranu Schejbala „naskočila“ na záda policisty Filipa Dleska (který je v textu dovolání občas zmiňován jako Filip Dlask) a dle jeho slov mu tím způsobila zranění, kvůli kterému strávil týden na neschopence. Tím se rozjel koloběh jejího stíhání, během kterého několik různých soudů potvrdilo a zase vyvrátilo její vinu. V září rozhodl Odvolací městský soud v Praze o osvobození Krejčové a celý její případ předal do přestupkového řízení. Zdálo se, že je vše u konce. Jenže stejně jako v červenci roku 2016 podal i letos v listopadu nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovolání k Nejvyššímu soudu a celý případ tím znovu otevřel. „Motivem podaného dovolání nebylo dosáhnout potrestání konkrétní osoby, ale poukázat na soudní rozhodnutí, které je podle mého názoru v rozporu se zákonem a trpí vadou, kterou je třeba napravit v dovolacím řízení. Trvám na tom, že odvolací soud posoudil jednání obviněné chybně, toto by mělo být posouzeno nikoliv jako přestupek, ale jako trestný čin násilí proti úřední osobě,“ komentuje Pavel Zeman své rozhodnutí. Krejčová s jeho vyjádřením ale nesouhlasí: „Státní zástupkyně Zdeňka Galková v závěrečné řeči u obvodního soudu tvrdila, že musím být potrestána podmínkou, abych se mohla osvědčit a přesvědčit je, že vedu řádný život. Trest měl být podle jejích slov pouze výchovný. Policie i prokuratura přitom vědí, že jsem nikdy v minulosti nebyla trestaná a nedopustila jsem se ani přestupku. Podmínka, která mi byla v roce 2016 vyměřena, by již uplynula. Motivem mé intervence nebylo násilí, ale obrana.“
Nad případem, který se pro svou absurditu už dávno stal folklorem, bychom mohli mávnout rukou a nechat ho být. To by ale při podrobnějším čtení nemohl vykazovat tak zjevnou touhu po „nápravě“ jedné „nepřizpůsobivé“ občanky.
V desetistránkovém dokumentu se nejvyšší státní zástupce vyjadřuje v tom smyslu, že je jedno, jestli Krejčová nějaké zranění policistovi Dleskovi způsobila, a to proto, že její úmysl takový prostě byl. Zeman rozporuje nález Odvolacího soudu a uvádí, že „pro posouzení jednání obviněné není podstatné, zda způsobila poškozenému zranění, neboť je nepochybné, že užila násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“. Pokud to Nejvyšší soud schválí, otevře se tedy případ Krejčové znova a obviněná bude čelit možnosti odsouzení. V minulosti byla přitom odsouzená už dvakrát (k měsíční podmínce) a Odvolací soudy ji pokaždé osvobodily.
Policie: bianko šek na násilí?
Velká část Zemanova dovolání se zaměřuje na Dleskovo zranění i to, jak k němu přišel. Celá jedna pasáž dovolání se obšírně zabývá tím, že žena padesátikilové váhy mohla obřího policistu svým chováním zranit. „Došlo k trhu na osobě, která toto nečekala, takže její svalové skupiny nebyly připravené na předpokládané násilí a nemohly reagovat – poškozený policista se soustředil na jiný druh pohybu, v podřepu byl skloněný k jiné osobě na zemi, které přikládal pouta a zatínal přitom jiné svaly.“ Fakt, že policista dostal neschopenku až napodruhé, po několika dnech, protože mu ji první doktor odmítl vydat, se v dovolání nijak neproblematizuje.
Krejčová opakovaně uvádí, že brutální zacházení policie s Tomášem Schejbalem nedokázala přihlížet, a proto instinktivně bránila partnera vlastním tělem, aby zabránila dalšímu násilí. „Neměla jsem důvod na nikoho útočit, ale policie, která, jak sama tvrdí, má dohlížet na pořádek, na žádný pořádek nedohlížela, naopak, přispívala k chaosu a překračovala své pravomoci, proto jsme se museli bránit.“ Krejčová si klade otázku, zda by na jejím místě týrání partnera vůbec někdo dokázal klidně přihlížet. To otevírá další závažné téma: má policie právo zasahovat brutálně a vyřizovat si s demonstrujícími, se kterými politicky nesouhlasí, účty a testovat, zda se na to jejich blízcí vydrží nečinně dívat? „Pokud budu odsouzena, ohroženi budou všichni občané této země. Pokud bude vaší blízké osobě policista nadávat a vyrážet jí zuby, s největší pravděpodobností se zkrátka neovládnete a pokusíte se nějak zakročit. Řešení není odsoudit osobu, která tomu nedokáže přihlížet. Řešení je, aby se policie tak neprofesionálního jednání nedopouštěla,“ říká Krejčová.
Na otázku, jak si vysvětlit přehnaně agresivní jednání policie a jestli mají občané vůbec právo se vůči němu v kritický moment vymezit, bránit sebe nebo někoho blízkého, Pavel Zeman odpovídá: „Jsem přesvědčen, že napadat policii není principiálně v pořádku. Soužití ve společnosti se řídí určitými pravidly a jedno z nich říká, že policie dohlíží na pořádek a její výkon by měl být nerušený.“ Jenže právě tenhle pohled, který de facto legitimizuje i velmi problematické postupy represivních složek státu, je podle zástupce Krejčové Pavla Uhla špatný. U každého ze soudů Uhl opakoval, že zákrok policie proti demonstrantům byl nepřiměřený (Schejbalovi byla při něm ulomena část zubu) a že se Krejčová mohla klidně domnívat, že je i nezákonný.
„Pokud někdo nesouhlasí s postupem policie, může si stěžovat. V případě podezření, že byl spáchán nějaký trestný čin příslušníkem policie, má možnost podat trestní oznámení, věc oznámit Generální inspekci bezpečnostních sborů, která je nezávislým orgánem a danou věc prošetří. Brát takzvaně právo do svých rukou není řešením,“ reaguje na to Pavel Zeman. Znamená to, že má policie podle Zemana bianco šek na nepřiměřené násilí, absolutní ochranu ze strany státu a nadužívání paragrafu o násilí proti úřední osobě? Česká republika dlouhodobě patří k zemím, kde se tento paragraf používá neúměrně často a v roce 2009 nás kvůli jeho zneužívání napomenul Evropský soud. Paragraf totiž mnohdy slouží jen jako šikana „problémových“ lidí, kteří si nějak dovolili nesouhlasit s postupem policie. Když se Zemana ptám na to, proč by právě v případu Krejčové mělo být užívání tohoto paragrafu namístě, odmítá to komentovat. „K dalším otázkám týkajícím se postupu policie se nebudu vyjadřovat, protože tímto se státní zastupitelství v rámci své působnosti nezabývá, neznáme tedy všechny detaily a okolnosti dané události, a proto by ode mě bylo velice neprofesionální toto jakkoliv komentovat,“ odpovídá Zeman.
„Vyjádření Zemana je vnitřně rozporné. Na jednu stranu říká, že není možné brát právo do svých rukou, pokud policie překračuje svou pravomoc nebo ji vykonává excesivně, což připouští, protože se k jejímu postupu nechce vyjadřovat. Podle mne je ale neudržitelné, aby v situaci, kdy policie bezdůvodně někoho mrzačí, byl ten, kdo to vidí, povinen počkat a podat stížnost. To odporuje, zejména v situaci, kdy jde o blízkou osobu, zcela lidské důstojnosti,“ říká na odpovědi nejvyššího státního zástupce Pavel Uhl.
Principy a pohledy
V trestním právu existuje jeden zásadní princip – je jím subsidiarita trestní represe. Ve zkratce to znamená, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech, které jsou společensky škodlivé. Tato zásada by se měla uplatňovat právě v případech méně závažných trestních činů, kdy je nutné vzít v potaz i okolnosti vzniku trestního činu. Případ Krejčové k takovému čtení vyloženě vybízí, ale Pavel Zeman si to zjevně nemyslí.
Jak celá kauza dopadne, je otázkou. Je zde varianta, že Nejvyšší soud dovolání zamítne a případ se tím definitivně uzavře. Existuje ale také varianta, že se všechno začne projednávat znovu a každý osvobozující rozsudek pro Krejčovou bude jen dalším důvodem k dalšímu dovolaní ze strany nejvyššího soudního zástupce. Nad případem, který se pro svou absurditu už dávno stal folklorem, bychom mohli mávnout rukou a nechat ho být. To by ale při podrobnějším čtení nemohl vykazovat tak zjevnou touhu po „nápravě“ jedné „nepřizpůsobivé“ občanky, která se v kritický moment rozhodla bránit nejen svého tehdejšího přítele proti policejnímu násilí, ale i demokratické hodnoty celé naší společnosti proti nenávisti a xenofobii. V obou případech to udělala způsobem, který byl z právního hlediska na hraně. A to se zjevně neodpouští – pořádek totiž musí být.
Autorka je redaktorka Alarmu.