Poslední bitva vzplála


Sametový triumf liberalismu má své vítěze, ale i poražené, kteří se odmítají podílet na záchraně demokracie.

Dnešním dnem si připomínáme 28. výročí konce dějin. Ne snad, že by 17. listopadu 1989 skončil svět nebo se přestal počítat historický čas, tak jak ubíhá rok za rokem, naopak se tento abstraktní čas našich kalendářů stal tím jediným, co nám zbylo: dějiny ve smyslu velkých střetů společenských modelů vyvrcholily konečným vítězstvím liberální demokracie, bezpodmínečnou kapitulací sovětského bloku a dosáhly tak svého konce. Tento kapitalismus s parlamentem, kterým jsme se stali, zkrátka představuje hraniční možnost organizace lidské společnosti jako takové, je vrcholným výkonem člověka, ukončením jeho politické evoluce. Žádný lepší režim už nezkonstruujeme, protože veškeré budoucí změny a převraty mohou být pouze úpadkem do některého z nižších vývojových stádií – ať už třeba komunismu (což nehrozí) nebo fašismu (což hrozí).

Pro jedny se samet stal splněným snem, pro druhé noční můrou, ze které se nikdy neprobudí.

Taková je alespoň slavná představa Francise Fukuyamy, kterou předkládá ve svém klíčovém díle Konec dějin a poslední člověk. Fukuyamovými vlastními slovy: „liberální demokracie tvoří konečný bod ideologické evoluce lidstva a konečnou formu vlády.“ Mnohdy vysmívané a zatracované dílo nepozbylo ani špetku ze své aktuálnosti: žádná alternativa stále neexistuje a veškeré společenské změny, kterých jsme svědky v různých koutech světa, mají pořád podobu regresu do horších a dysfunkčnějších scénářů. Znamená to, že velká politika definitivně končí a nastává malá politika parametrických změn, která nespočívá v ničem jiném než v důsledném naplňování liberální ideje, přičemž ke všem selháním dochází jen a pouze tehdy, když tato idea není dostatečně naplňována. Jednoduše řečeno: liberální demokracie funguje, a pokud ne, není dostatečně liberální; tržní ekonomika funguje, a pokud ne, není dostatečně tržní. Proč ale nějakého Fukuyamu vůbec řešit? Protože – řečeno se Slavojem Žižekem – v poslední instanci jsme dnes všichni fukuyamaisté, protože nikdo netuší, co by se mělo nebo mohlo dít dál. A o české společnosti to platí dvojnásob.

Věčný liberalismus

Pro naše dějiny z toho vyplývá, že sametová revoluce je poslední skutečnou událostí našich dějin, navzdory tomu, že žádnou událostí nebyla, protože nic nového nepřinesla, pouze nás začlenila do univerzálního procesu expanze liberálního řádu. Touto neudálostí jsme jen napravili naše chyby z osmačtyřicátého roku a z nižšího vývojového stupně jsme postoupili znovu na ten nejvyšší. Listopad tak nepředstavoval žádnou revoluci, ale politickou restauraci – tedy návrat ke starým pořádkům, které byly přerušeny fašismem a komunismem. Sešli jsme z cesty, ale jako napravený synek jsme se vrátili zpátky do náruče věčného otce. Rudou hvězdu nám nahradila hvězda modrá jako jakási nesmrtelná a spolehlivá Jitřenka, která pyšně svítí na nočním nebi plném vyhaslých ideologií a ukazuje směr všem národům světa, kudy že se to mají vydat na dlouhé a strastiplné pouti svých dějin.

Pro nás je smutným důsledkem takové interpretace každopádně to, že Václav Havel, protagonista politického liberalismu, a Václav Klaus, protagonista ekonomického liberalismu, jsou posledními skutečně velkými a zakládajícími postavami našeho světa – žádné větší a důležitější postavy už v našich dějinách nebudou, protože být nemohou. Nikoli Lenin, ale Havel a Klaus jsou nakonec věční. Takový je český fukuyamismus – velká porevoluční politika zavádění liberalismu byla nahrazena malou politikou, která už má jen administrovat dosažený vývojový stupeň a starat se o to, abychom z něj nespadli. Někteří lepší lidé si pak v různých situacích kladou otázku: jsme vůbec hodni toho velkého úkolu stát se liberály? Po každých volbách pravidelně soudí, že nikoli, a na čas se stahují do svého vnitřního disentu.

V jádru věčného liberalismu je ale děsivá představa: naše politika už navždy bude jenom volnou soutěží politických stran a naše ekonomika už navždy bude jen volnou soutěží soukromých firem. Tak tomu bude až do tepelné smrti vesmíru, kdy lidstvo z této idylky konečně vysvobodí druhý termodynamický zákon – těsně před tím proběhne na burze poslední spekulace a do volební urny bude vhozen poslední hlas.

Volnost, rovnost, uznání

Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod, liberalismus je zítřka lidský rod, zní hymna Listopadu, který navždy ukončil všechny debaty o tom, jak bychom vlastně měli spravovat naši zemi a vydělávat si na živobytí. Vládnout si budeme parlamentem a živit se budeme kapitálem nebo prodejem své pracovní síly. Komu se na tom něco nezdá a chtěl by znovu otevírat velké otázky, upadne přirozeně v nemilost, protože jediná cesta z liberálního řádu vede zpět, nikoli vpřed, kde už nic není.

Fukuyama se směle domníval, že liberalismus znamená konec dějin, protože představuje skutečně spravedlivý způsob distribuce uznání pro všechny, jelikož je to právě touha po uznání, co je hybatelem lidských dějin. Už žádní páni a rabové, ale svět, kde je každý svým vlastním pánem uprostřed suverénního, nikým nepodrobeného lidu. Fukuyama je tady jakýmsi kryptokomunistou, když uvažuje o demokratickém kapitalismu jakožto beztřídní společnosti, v níž rozdělení na vládnoucí a ovládané mizí, rozpuštěno ve všeobecném uznání navzájem si rovných a svobodných jednotlivců. Ačkoli je taková společnost postavená na všeobjímajícím konkurenčním boji o přežití, uznání a prestiž, nemá údajně vítěze ani poražené.

Bezmála tři desetiletí po listopadu ale spolehlivě víme, že vítězové a poražení existují. Pro jedny se samet stal splněným snem, pro druhé noční můrou, ze které už se nikdy neprobudí. Mnozí si ani doposud neměli šanci všimnout, že vůbec v nějaké údajně rovnostářské demokracii žijí, protože dělají raby v soukromých firmách svých pánů. Když se jim řekne „demokracie“, vybaví se jim leda jejich šéf, který jim míru svého „uznání“ dává pocítit každý měsíc na výplatní pásce nebo šikanou na pracovišti. Není pak vůbec divu, že se tyto lidi jen obtížně daří zapojit do procesu zachraňování liberální demokracie. Proč by to vůbec měli dělat? Chtít po nich něco takového je nehoráznost.

Listopad nás skutečně rozdělil na vítěze a poražené, kdy se jedni dmou pýchou a hrdostí, druzí zalykají hněvem a hanbou, dokud je jejich resentiment nerozhajluje, aby se mohli taky na chvíli cítit jako páni s nějakou vlastní důstojností, běloskvoucí a hrdě se tyčící nad pokořenými Romy nebo imigranty. Jak nám krásně funguje ta naše polistopadová třídní struktura – radost pohledět! Připijme si tedy dobrým vínem, pivem nebo vodou z louže – každý podle svého společenského postavení – na věčný liberalismus!

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM