Průvodce sexuálním násilím pro macho paka

,

Skandály amerických celebrit vyvolaly debatu o samotném konci sexu nebo zániku svádění, jak ho známe. Co ale odpůrci kampaně #MeToo vlastně hájí?

Nebývalou paniku mezi českými mediálně činnými muži vyvolala kampaň #MeToo, ve které se ženy veřejně svěřují se svými zkušenostmi se sexuálním obtěžováním. Česká ostražitost před čímkoli feministickým na sebe tentokrát vzala podobu kritiky nebo zlehčování kampaně, ve které vyplouvá na povrch praxe často mocných mužů, kteří si můžou dovolit „požádat“, i tisíců bezejmenných mužů, kteří někde „přestřelili“. Co nám kritici kampaně #MeToo vlastně chtějí říct? Ať jim nebereme právo „si sáhnout“? Že právě ožralecká osahávačka, případně nějaké to „Chceš vidět pořádnej materiál?“ po třech slivovicích dělá českého chlapa? Že bez tohoto koření života se společnost propadne do asexuální nudy?

Ruku na srdce, přes současné komentátorské vzepětí český machismus nikdy za moc nestál. Nejsme Italové ani Albánci, Kolumbijci a dokonce ani Američani, představa českého macha je spíš chlápek odvedle, který se rád zasměje prasečinkám, třeba si i šáhne, když je příležitost, ale nic moc teatrálnějšího nepředvádí. Žádná velká gesta, žádné zabíjení pro čest, rozbíjení aut sexuálním konkurentům, romantické vraždy ze žárlivosti ani dramatické únosy těsně před svatbou. Spíš poklidné chlapáctví, v lepším případě opřené o zodpovědnost „postarat se o rodinu“ (byť s povinnou finanční spoluúčastí manželky), nějaký ten sport s kamarády, případně pivko.

Musíme se ptát, kolik talentovaných, silných a charakterních lidí muselo zapomenout na svoji vysněnou kariéru, protože nechtěli přistoupit na zvrácená pravidla hry.

Aféra mezi americkými celebritami, kterou odstartovalo obvinění producenta Harveyho Weinsteina ze zneužívání, přesto vyvolala u českých mužů solidaritu – s mocným producentem. Solidarizující sice nejsou ani mocní, ani producenti, ale přesto například Ivanu Hoffmanovi připadá celá věc minimálně podivná. Producentova aféra podle Hoffmanovy břitké ironie „vynesla na světlo překvapivé zjištění, že někteří chlapi jsou na ženské!“.

Ve svém sloupku Konec obtěžování Hoffman zlehčuje také aféru britského exministra Michaela Fallona a i pro dalšího mocného nachází pochopení. „Nehrozí, že se ministrem obrany v Británii stane chlípník, který před patnácti lety sáhl při večeři rozhlasové novinářce na koleno,“ ironizuje Hoffman ohrožení příliš korektním světem, ve kterém už by politici nesahali novinářkám na kolena. V celé kauze nejde jen o to, že se exministr nevhodně choval k jedné novinářce. Podobně jednal opakovaně i s dalšími ženami na pracovišti a zdaleka nešlo jen o to, že jednou někomu sáhl na koleno, což je interpretace, která záměrně celou kauzu snižuje a s níž Hoffman pracuje.

Ale proč komentátor, který netrpí přehnanými sympatiemi a důvěřivostí k mocným, v tomto případě po chlapsku solidarizuje s významným představitelem Konzervativní strany? Přitom se dá celkem pochybovat, že Ivanu Hoffmanovi by připadalo adekvátní, kdyby mu někdo na pracovní schůzce sahal na nohy, a snad ani on sám běžně nesahá na kolena ženám, které o to nestojí.

Strach z nového puritánství

I když by si člověk mohl myslet, že vyhodnotit, kdy je a kdy není vhodné sáhnout holce na koleno nebo na zadek, nezvládne jenom kretén, zdá se, že právě v tom se skrývá jádro problému. Luděk Staněk v DVTV citoval článek z konzervativního Spectatoru – s jeho autorem sdílí obavu, která přesně shrnuje strachy bezděčných advokátů amerického filmového podnikatele nebo britského exministra: „Nebudeme vědět, jak si o sex máme říct,“ má strach Staněk a svoje obavy dále specifikuje: „Pokud může být cokoli považováno za obtěžování, tak už nebude příležitost o sex požádat.“ Podobným strachem, byť haleným v ironii, zakončuje svoji glosu i Hoffman: „Gentlemani se hezkým ženám a hezké ženy hercům pro jistotu vyhnou širokým obloukem.“

O mužských obavách psala na svůj Facebook nedávno antropoložka Marie Heřmanová. U jejích přátel prý dochází ke zmatení, muži (a kluci) si přestávají být jistí, která slova a věty volit při flirtování nebo při snaze někoho sbalit, pokud nechtějí být za sexisty. Jde o mírnější variaci na staré známé „dneska už ženské ani nemůžu říct, že jí to sluší“ a další motivy, jako je pomáhání do kabátu a otevírání dveří. Přitom to zase tak komplikované není. Jestli někdo balí ženy masturbací v MHD, pak je jeho technika samozřejmě v ohrožení. Kdo to zkouší rozjet „na Spaceyho“, tedy v opilosti na teenagery, i ten může mít v hrozícím ultrakorektním světě problém. Vášnivý milovník, který ví, „že ona to chce“, i když říká ne, a zkušeně cpe svůj roztoužený jazyk a ruce, kam má zrovna chuť, může taky pohořet. Ani osahávačka v tlačenici, plácání spolupracovnic po zadku a oslovování kolegyní „lízátko“ by po zásahu feministické hysterické tsunami mohlo zmizet. Opravdu to ale bude někomu chybět?

Nemuset spát s producenty

V současné debatě se propojila dvě spolu související, ale přece jen odlišná témata. Jednou je vhodnost či nevhodnost technik svádění (popřípadě flirtování) a okolností, kdy je vhodné se s nimi vytasit. Spouštěčem ale byla praxe v americkém showbyznysu a obecně zvyklosti některých mocných mužů. Ve svém posledním článku na stránkách Guardianu mluví antropolog David Graeber o své matce. Jako přistěhovalkyně do USA, která neuměla ani slovo anglicky, se díky ochotnickému spolku v továrně na podprsenky, kde tehdy pracovala, dostala až na prkna Broadwaye. Z ničeho nic se z ní stala hvězda amerických muzikálů a tři roky si užívala mezi tehdejšími celebritami. Poté se ale vrátila zpět do továrny a pokračovala ve skromném životě vyplněném výchovou dětí a drobnou prací v místní aktivistické komunitě.

Až mnohem později Graebera napadlo zeptat se matky, proč vlastně svoji hereckou kariéru ukončila. Matka nejprve mluvila o tom, že nebyla dost dobrá a chybělo jí sebevědomí, ale postupem času začalo z konverzace vyplývat, že skutečnou příčinou bylo chování lidí z showbyznysu, kteří požadovali po mladých herečkách sexuální protislužby. Matka celou konverzaci zakončila otrávenou replikou: „Proč si myslíš, že jsem nepokračovala ve své kariéře v showbyznysu. Některé z nás byly odhodlané spát s producenty, já ne.“

Na celé situaci nás zarazí hlavně způsob, jakým o sobě matka nejprve hovoří. Odmítnutí pochybných sexuálních obchodů se v ní usídlilo jako pocit toho, že nebyla dostatečně schopná, neměla dost sebevědomí na to, aby se prosadila. Ve skutečnosti ale jen udělala to, co bylo správné. Odmítla se podřídit perverzním pravidlům amerického showbyznysu, aby si zachoval důstojnost.

Když se začaly objevovat skandály Harveyho Weinsteina a mnoha dalších lidí z Hollywoodu, kromě individuálních případů a traumat ukazovaly i na další rovinu celého problému. Musíme se ptát, kolik talentovaných, silných a charakterních lidí muselo zapomenout na svoji vysněnou kariéru, protože nechtěli přistoupit na zvrácená pravidla hry. Nejde zdaleka jen o svět umění, stejné příklady najdeme všude tam, kde jde o slávu, peníze a moc, a často ani to ne.

Kde jsou čeští Weinsteinové?

Opravdu je normální, že pokud chce člověk dosáhnout svého snu, rozvinout svůj talent, musí nejdřív roztáhnout nohy, rozevřít půlky nebo se nějak jinak ponížit? Neznamená to samozřejmě, že za každým úspěchem musíme hned hledat postel, ale po kampani #MeToo už nemohou být podobné úvahy smeteny ze stolu jako pouhé projevy lidské závisti. Je to něco, s čím se máme smířit? A je to něco, co si jako společnost vůbec můžeme dovolit tolerovat? Nepřicházíme tak jako celek o obrovské množství talentů ve všech oblastech života, které prostě nemohly vyniknout, protože se nechtěly nechat ponižovat? A co nám tyto kauzy říkají o morálních profilech kulturních, společenských a ekonomických elit? Každý, kdo tak rád šermuje se selským rozumem, přece nemůže takové chování obhajovat ani zlehčovat.

České ženy občas namítají (ale i zde jim „pomáhají“ především pánové, co to s nimi myslí dobře), že kampaň #MeToo problematizuje situace, které takřka každá z nich za svůj život zažila a jsou podle nich zcela normální. Nechápou „prudérnost“ a přecitlivělost Američanek a Západoevropanek, které si stěžují na blbosti, s nimiž si ony musí poradit takřka každodenně. Nemáme důvod takovým ženám nevěřit, že ponižování, oplzlé vtípky a nevyžádané ochmatávačky jsou běžnou součástí jejich životů. Kampaň #MeToo jim ale dává prostor k zamyšlení, jestli takové chování ve svém životě potřebují, je jim příjemné a přináší jim životní uspokojení. Humor se sexuálním podtextem a flirtování přitom vůbec nemusí ze společnosti zmizet – nezmizí a nikdo ani nechce, aby zmizelo. Jde jen o to, vnímat kontext a nevnucovat se někomu, kdo nestojí o naše poznámky.

Zatím ale česká společnost nedokáže hovořit ani o závažných sexuálních skandálech a žádná osobnost českého veřejného života nevystoupila s vlastním traumatickým příběhem. Silně pochybujeme, že čeští Weinsteinové neexistují – známe své prasáky.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

 

A2LARM