Spolužáci ve zbrani


Rozhovor s Petrou Frühbauerovou o militarizaci mládeže pod taktovkou ministerstva obrany a armády.

U příležitosti Mezinárodního týdne proti militarizaci mládeže jsme hovořili s Petrou Frühbauerovou z organizace NaZemi o „výchově k obraně státu“ na školách. Toto téma bylo včleněno do takzvaných rámcových vzdělávacích programů pro základní školy v roce 2013. Co se změnilo za rok od publikování textu Když děti vzdělává armáda?

Co vás přivedlo k problematice militarizace mládeže?

Nejprve to bylo natáčení s Adélou Komrzý, režisérkou filmu Výchova k válce, při protestech proti zbrojařskému veletrhu IDET v roce 2015. V té době už točila i ve školách a bavily jsme se o tom, co se tam děje. Překvapilo mě to, přestože se vzdělávání dlouhodobě věnuji. Dohledala jsem si informace o zařazení výchovy k obraně státu do rámcových vzdělávacích programů pro druhý stupeň základních škol. Ukázalo se, že to proběhlo hodně potichu, nezaznamenala to ani řada kolegů a kolegyň sledujících vzdělávací politiku. Osobně se nezabývám pouze militarizací, ale občanským vzděláváním obecně, což znamená, že se snažím postihnout širší kontext tématu.

Co je podle vás na programu Příprava občanů k obraně státu (POKOS) problematické?

Problematický je už průběh programů vytvořených ministerstvem obrany, které na školách prezentuje armáda. Děti během nich mohly například manipulovat se zbraněmi bez poučení o bezpečnosti. Na to nás upozorňovali i někteří vojáci, kteří viděli, jak školení probíhá. Lektoři a lektorky, tedy vojáci a vojačky bez patřičného pedagogického vzdělání, s dětmi jednají pochybně. Materiály pro učitele, které vydalo ministerstvo obrany, jsou relativně úzce profilované a zaměřené pouze na akce vojenského charakteru. Chybí v nich řešení krizí nevojenského charakteru, jako jsou třeba povodně, přitom při nich vojáci také zasahují. Téma mírového řešení konfliktů je zastoupeno velmi stručně, pokud vůbec. Přitom vojáci se zapojují i při řešení humanitárních krizí. Toto pojetí zužuje pohled, kterým děti vnímají roli armády, respektive i celé téma ozbrojených konfliktů.

Když se bavíme o vztazích, máme se bavit nejen o konfliktu a jeho důsledcích, ale také o porozumění a solidaritě.

Důležitá je také otázka, jestli má vůbec armáda chodit do škol. Je v pořádku, že se ve školách objevuje ozbrojená složka státu, která běžně zasahuje až v krajních situacích? Musí děti vidět vojáky a zbraně, aby chápaly, co dělá armáda? Myslím, že cílů, které programy armády ve školách mají plnit, jsme schopni dosáhnout jinými cestami, které budou efektivnější a bezpečnější. Samotné ministerstvo obrany vyjádřilo obavy z toho, kdo další se dostane do školy v rámci začleňování obrany státu do výuky. Někteří učitelé a učitelky si s tématem sami neumějí poradit a hledají podporu z vnějšku, ale armáda je schopna zajistit pouze velmi malou část škol, které o to mají zájem. Takže se může stát, že si učitelé do škol pozvou třeba nějaká paramilitární či domobranecká uskupení, což je ještě horší než přítomnost vojáků.

Existuje v občanské společnosti iniciativa, která se systematicky vymezuje vůči tomu, jakým způsobem probíhají programy POKOS?

Tématem se zabývá Stálá konference asociací ve vzdělávání. Je to seskupení téměř třiceti pedagogických asociací, programů a spolků, které se věnuje vzdělávání šířeji a dlouhodobě a má slovo v jednání s politickými představiteli. Společně požádali ministerstvo obrany a ministerstvo školství o vyjasnění rizikových částí projektu POKOS. Ani z jednoho resortu jsme ale nedostali odpověď v dané lhůtě. Po urgenci jsme konečně reakce obdrželi, ale zástupci ministerstev na některé otázky vůbec neodpověděli a některé odpovědi si odporovaly. Například ministerstvo obrany uvádí, že POKOS podporují prezentacemi Armády ČR na školách, nejedná se ale o výuku či vzdělávací programy. Což dle mého názoru odpovídá stávající podobě. Prezentační programy nepotřebují žádného pedagogicky proškoleného lektora nebo lektorku, protože mají být přítomni pedagogové z dané školy. Ministerstvo školství naopak mluví o činnosti armády v rámci POKOS jako o vzdělávacím programu a spoléhá na dostatečnou způsobilost lektorů ho realizovat. Vznikl tak najednou úplně nový problém: kdo za programy, které se najednou začaly odehrávat na školách, nese zodpovědnost? Zformulovali jsme tedy společné stanovisko, v němž vyjadřujeme znepokojení nad tím, jakou formou jsou v současné době realizovány výstupy rámcových vzdělávacích programů související s tématem výchovy k obraně státu. Snažíme se rovněž vyzvat resorty k tomu, aby pomohly pedagogům uchopit téma v širších souvislostech tak, jak jsou popsána v rámcových vzdělávacích programech.

Přesto, že jsou programy určené pro druhý stupeň ZŠ, opakovaně se jich účastnily děti z prvního stupně

Mohla byste uvést konkrétní příklady rizikového chování vojáků během programu POKOS?

V první řadě jde o bezpečnou manipulaci se zbraněmi. Děti dostávaly zbraně do rukou bez jakéhokoli poučení a patřičného dohledu. Mohly si je vzít do ruky, běhat po tělocvičně a hrát si na to, že po sobě střílejí, čehož jsme byli několikrát svědky. Přitom v zásadách bezpečné manipulace se zbraněmi je, že se se zbraní zachází vždy, jako by byla nabitá, takže není možné mířit na jiného člověka. O zbraních se však nikde, kde jsme byli přítomni, nemluvilo jako o věci, která zabíjí. O rizicích a důsledcích používání zbraní se vždy mlčelo. Byli jsme také svědky velmi autoritativního jednání ze strany vojáku, dokonce nadávání a okřikování „držte hubu“. Zaznamenali jsme nucení dětí do věcí, které nechtěly dělat, třeba když se bály střílet z laserové zbraně. Jako další riziko vnímáme, že i přesto, že jsou programy určené pro druhý stupeň ZŠ, opakovaně se jich účastnily děti z prvního stupně. Nebyl přitom ani vyžadován souhlas rodičů s tím, že se akce Armády ČR ve škole odehraje, s odůvodněním, že do toho rodiče nemají co mluvit. Ve filmu Výchova k válce to zaznívá z úst náměstka České školní inspekce Ondřeje Andryse, který se opakovaně ohradil s tím, že byl výrok vytržen z kontextu. Ptali jsme se však po souhlasu rodičů i na navštívených školách a jeho vyžádání rozhodně nebylo pravidlem. Krajská vojenská velitelství pořádají školení pro pedagogy a pedagožky a my jsme se s kolegou jednoho účastnili. Kapitán, který ho vedl, tam například přirovnal uprchlíky ke krysám. Armáda má na tato školení akreditaci pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, takže by jejich lekce měly naplňovat určité standardy, což ale nebyl tento případ. Celá řada učitelů také volá po větší metodické podpoře. Příručka, kterou nabídlo ministerstvo obrany, sice nabízí teoretické informace o fungování vojenských složek státu, metodickou podporu ale neposkytuje vůbec.

Co se změnilo na podobě programu POKOS za víc než rok od doby, kdy jste se jeho podobou začala zabývat?

Ministerstvo obrany přijalo v rámci projektu POKOS některá opatření v reakci na naše námitky. V současnosti by se při žádném z programů neměly zbraně dostat do rukou dětem. Jsou ve školách jen na ukázku a manipulují s nimi pouze vojáci. Při výběru škol začala armáda brát v úvahu povinné kritérium, že při programu musí být přítomen pedagogický pracovník školy. Ministerstvo obrany dále uvedlo, že doporučuje školám, aby si získaly souhlas rodičů s realizací programu, a také, že je možné dítě na základě přesvědčení z programu odhlásit. Tento měsíc se školitelé akreditovaných programů pro pedagogické pracovníky poprvé účastnili semináře zaměřeného na rozvoj takzvaných měkkých dovedností. Znamená to, že naše iniciativa nese ovoce a armáda reaguje konstruktivně na naše námitky. Opatření by měla být přijata i v revidovaném vydání příručky pro učitele. Ta by měla být rozšířena o diplomatické nebo mírové aspekty řešení ozbrojených konfliktů.

Otevírají se ale zároveň další otázky: mají ve školách vůbec být zbraně? Jsou přijatá pravidla dodržována? A zejména, kde je se svou aktivitou ministerstvo školství, které zodpovídá za zařazení programu do kurikulárních dokumentů a mělo by mít zájem o komplexní podporu pedagogů v daném tématu?

O rizicích a důsledcích používání zbraní se vždy mlčelo

Můžete zhodnotit, jakou roli v tomto procesu sehrál film Výchova k válce?

Dokument Adély Komrzý je důležitý, protože otevírá téma širokému publiku. Režisérka poukazuje na militarizaci celé společnosti, ne jen mládeže, ale poněkud problematicky míchá různé kontexty. Zabývá se současně armádními programy na školách, ale i jinými skupinami zaměřenými na práci s mládeží. Film navíc obsahuje záběry paramilitantních spolků s až extremistickým zaměřením, které se školami nemají pravděpodobně vůbec nic společného.

Jak v tomto kontextu vnímáte roli rodičů? Není to i jejich zodpovědnost? Jakou roli by zde měla hrát občanská společnost?

Samozřejmě, že nezáleží jen na škole, ale i na rodičích a celkové atmosféře ve společnosti. Častá je potřeba děti vést k tomu, aby byly schopné reagovat v krizových situacích, aby měly kondičku nebo aby uměly poslouchat. Otázka je, nakolik to programy ve školách naplňují. Při kurzech, které jsme viděli, nikdo dětem neříkal, co dělat třeba ve chvíli, kdy někde uniká nebezpečná látka do ovzduší. Stejně tak první pomoc – žáci se podívají, jak lektorka dýchá do figuríny, a pak si to tři z nich zkusí. To však nestačí na to, aby si se situací uměly poradit. Stejně tak si nezlepší fyzickou kondici, protože program trvá jen jeden den a má spíš teoretický charakter.

Je třeba pojmenovat cíle, kterých chceme při vzdělávání dosáhnout. A také to, jak vypadá krizová situace, na kterou mají být děti připraveny – je to ozbrojený konflikt, nebo je to spíš živelná katastrofa? A co hybridní hrozby nebo nakládání s dezinformacemi? Mediální nebo informační gramotnost je možná důležitější než zacházení se zbraní. Převládá ovšem atmosféra strachu, kterou pomáhají budovat média a politici. A pedagogové ji dál podporují, když pozvou do školy armádu. POKOS je třeba vnímat v souvislostech. Do jaké míry mohou tato opatření přispívat k nárůstu xenofobie namísto snahy o konstruktivní a mírové řešení konfliktu nebo předcházení příčinám problému? Ve stejné době, kdy se na škole řeší téma obrany státu, vychází zpráva České školní inspekce věnující se občanskému vzdělávání. Ta říká, že na školách narůstá xenofobie a extremismus a málo se řeší téma lidských práv nebo solidarity. Když ale vytvoříme ve společnosti atmosféru strachu, může být téma lidských práv nakonec vnímáno jako nevhodné k diskusi ve škole. Když se bavíme o vztazích, máme se bavit nejen o konfliktu a jeho důsledcích, ale také o porozumění a solidaritě. Pokud máme zůstat společností, která je schopná utvářet mírové prostředí a svět, ve kterém skutečně chceme žít, musíme posilovat kompetence, které to umožňují.

 

Autorka je členka NESEHNUTÍ.

 

A2LARM