Svátek depolitizované demokracie


Letošní 17. listopad se nesl opět především v duchu nostalgie a vzpomínek. Oslava svobody těžko hledá téma.

Národní třída patřila stejně jako poslední tři roky akci Korzo Národní. Tu pořádají lidé sdružení do spolku Díky, že můžem a právě toto heslo ve své hashtagové podobě doprovází celý festival už od začátku. Studenti, kteří se na akci podílejí, tím vzdávají hold studentské generaci z konce osmdesátých let, díky které „totiž žijeme ve světě takřka neomezených možností, které se snažíme co nejlépe využívat“.

I přes hnusné počasí se v prostoru mezi dvěma pódii (stage Láska a stage Pravda) pohybovalo dost lidí, většina z nich měla připnuté trikolory, pár z nich mávalo českými vlajkami nebo vlajkou NATO. Přímo na Národní byly kromě živých kapel tabule pro malování, na které nejčastěji malé děti psaly vzkazy jako „Václav Havel“ nebo „láska a svoboda“. Sedmnáctý listopad a specifický prostor Národní třídy se různě snažili využít i někteří prezidentští kandidáti. Nejsmutnější pohled byl na aktivistu Marka Hilšera, který byl více méně obklopen jen filmovým štábem, bezradně postával uprostřed Národní a občas se pokoušel s někým navázat kontakt. V jeden moment jenom překvapivě zavolal „Nějaké další kamery?“ a očima fixoval další štáby, které se po Národní pohybovaly. Úplně marně. Jiří Drahoš se s lidmi bavil mnohem víc a Michala Horáčka zase doprovázel houf novinářů.

Když pomineme studenty v Praze, které můžeme považovat za privilegovanou část společnosti, pojmy jako svoboda, demokracie nebo pravda a láska ve společnosti příliš nerezonují.

V prostoru piazetty Národního divadla byl nainstalován Obývák Václava Havla a v něm, na křesílku pod plakátem Rolling Stones a fotkou „přikulujícího“ Havla se promenovaly různé osobnosti veřejného života a četly Havlovy texty nebo na Havla vzpomínaly. Ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek třeba zavzpomínal na to, jak jel Havel do Kosova nebo jak rád rozdává poslední podepsané „prezidentovy“ fotky v zemích, kde nemají svobodu – třeba na Kubě nebo Venezuele.

Akce na Národní byla podobně jako předchozí roky založená na oslavě polistopadového diskursu a jeho důrazném neproblematizování. Oproti loňským ročníkům ale akce působila ještě o něco nudněji a vyprázdněněji. Mix nostalgických antikomunistických projektů vytvářel v deštivém podvečeru uspávací atmosféru a ani různé vtípky, například esenbáci narušující proslovy, koncerty nebo jiné performance přitroublým „soudruhováním“, ji nemohly prolomit. Naštěstí jsme neviděli nikoho, kdo by neironicky stavěl tři špejle demokracie.

Za Kliniku, proti vykořisťování

Mimoparlamentní levice se v Praze rozhodla využít 17. listopad k demonstraci proti špatným pracovním (a obecně životním podmínkám). Pochod s názvem Žít, ne dřít svolala Socialistická solidarita, Mladí Zelení, feministické křesťanky z RFK a queeranarchistická skupina QAS. Na náměstí republiky postávalo na začátku demonstrace přes dvě stě lidí, kteří po úvodních proslovech vyrazili na pochod centrem Prahy.

Oficiální prohlášení i proslovy se nesly v duchu kritiky liberálního výkladu polistopadového politického a společenského vývoje. „V roce 1989 se demonstrovalo za svobodnější a racionálnější společnost. Společnost, ve které jedni dřou přesčasy a druzí končí bez práce na ulici, ale není ani svobodná, ani racionální,“ řekl zástupce Socialistické solidarity. V projevech se také opakovaně objevovaly odkazy na reportáže a dokumentární film Hranice kapitalistické práce, které ukázaly situaci lidí na nejhorších pracovních pozicích. Monika Horáková ze Strany zelených vystoupila se svým projevem na podporu pošťaček a pošťáků před sídlem České pošty.

Demonstraci doprovázela i další témata. Zastávka před sídlem Správy železniční dopravní cesty byla věnována podpoře Kliniky. Osvěžením byl happening několika oživlých stromů, protestujících proti zastavění Senovážného náměstí placeným parkovištěm. Jak čas ubíhal, ukazovalo se ostatně stále silněji, že zde nejde jen o práci, ale prostě také o to, že v této společnosti ještě stále existuje také radikální levice. Oficiální téma pochodu doplňovala antifašistická hesla a pokřiky na podporu uprchlíků a Kliniky.

Dva kolemjdoucí dělníci v důchodovém věku, kteří se vydali na sváteční průzkum města, překvapivě souzněli s obsahem projevů, aniž by je slyšeli. V našem rozhovoru zanadávali nejen na pracovní podmínky, ale také na odliv kapitálu do zahraničí a individualismus, který ve společnosti vládne. Při pohledu na demonstrující nakonec uznali, že je dobře, že se snaží, ale s notnou dávkou skepse dodali, že bude těžké s tím něco udělat a že by jich mělo být víc. Nelze než souhlasit.

Demoška jak Brno

Vzpomínkovou oslavu na brněnském Moravském náměstí početně zcela ovládli účastníci pochodu Listopadem to nekončí, kterých přišlo několik desítek. Vedle nostalgického ohlížení, zpěvu Modlitby pro Martu, Variace na renesanční téma a projekce fotek z listopadu 89 tak zazněl antikapitalistický projev zmiňující oligarchizaci médií, konzumerismus, vykořisťování a stavění nových hranic. Kromě hesel o pravdě a lásce dominovali na akci bannery jako „Kapitalismus nerovná se svoboda“ nebo „mezinárodní solidarita“. Událost organizovali lidé okolo brněnského divadla Husa na provázku, kteří si intenzivně připomínali Václava Havla. V dopisu, který akci poslala Iva Bittová, zaznělo, že od té doby, co Václav Havel umřel, to jde s demokracií v Česku s kopce.

Další vzpomínková akce v Brně byla na náměstí Svobody, kde se vzpomínalo nejen na Havla, ale i na Masaryka. Na této akci se sešlo asi tři sta lidí a kromě obecných demokratických principů neměly projevy konkrétnější politický obsah. Z náměstí Svobody se průvod vydal před lékařskou fakultu, kde se u sochy Masaryka opět vzpomínalo na revoluční dny, tentokrát přímo na této fakultě. Oslavný lampionový průvod se poté vydal procházkou na Kraví horu. Součástí průvodu byl i antikapitalistický blok, ze kterého se ozývala hesla o mezinárodní solidaritě a socialismu.

Svátek s významem

Oslavy 17. listopadu mají problém najít téma. Když pomineme studenty v Praze, které můžeme považovat za privilegovanou část společnosti, pojmy jako svoboda, demokracie nebo pravda a láska ve společnosti příliš nerezonují. Oslavy tak byly převážně pražskou záležitostí. Akce, jako byla ta v Brně, stojí na osobních vzpomínkách na disidenta a prezidenta Václava Havla a nesou se především v nostalgickém duchu. Zároveň nemají širší dopad – působí spíše na lidi, kteří nějakým způsobem „byli u toho“.

Na pražskou Národní třídu přišli – stejně jako každý rok – skoro všichni politici a také prezidentští kandidáti a posté zopakovali, že za svobodu se musí bojovat pořád. Není však úplně jasné, co tím myslí.

 

A2LARM