Umění proti soutěživosti a nulové mzdě


Ve světě umění sílí kritika uměleckých soutěží. Umělkyně nominované na Cenu Národní galerie kritizují dění uvnitř nejprestižnějšího německého uměleckého ocenění. 

Největší německé ocenění pro umělce a umělkyně do 40 let – Preis der Nationalgalerie (Cena národní galerie), považovaná za obdobu britské Turner Prize – se tento rok stalo terčem kritiky celého týmu nominovaných. Cenu získala Agnieszka Polska a spolu s ostatními nominantkami (které kromě původem polské vítězky tvoří Sol Calero, Iman Issa a Jumana Manna) vydala prohlášení, v němž se všechny umělkyně vymezují proti vnitřní organizaci ceny i prezentaci celé akce veřejnosti. Vadí jim zejména nedostatečné finanční pokrytí přípravy výstavy a nízké či vůbec žádné ohodnocení jejich účasti na doprovodném programu diskusí nebo prezentací. Ve svém prohlášení požadují důstojné finanční ohodnocení své práce na všech těchto aktivitách, které utvářejí cenu jako celek. „Umělkyně přispívají velkou měrou k prestiži ocenění a jejich práce, jako všechny formy práce, by měla být patřičně ohodnocena.“

„Ve více rovnostářském světě by si našeho genderu a národnosti skoro nikdo nevšiml. Neustálé kladení důrazu na tato fakta je jen známkou toho, jak jsme od takového rovnostářského světa daleko.“

Na scéně vizuálního umění jde o důležitou událost i vzhledem k místu, kde k ní došlo. Právě v dějišti Preis der Nationalgalerie, prostoru berlínského Hamburger Bahnhof, představila předloni svou performanci Angst II letošní vítězka Zlatého lva na Benátském bienále Anne Imhof. Svět umění a trh s ním zdánlivě nemají geografické hranice, avšak velká část výrazných počinů na poli současného umění vznikla v tomto desetiletí díky umělcům a umělkyním působícím v Německu. Velké výstavní domy jako kasselské Fridericianum patří i mimo výstavu Documenta mezi instituce, které v nedávné minulosti uspořádaly zásadní přehlídky progresivního vizuálního umění. Významnou roli také hrají výrazně profilované soukromé galerie a sbírkové instituce jako například Julia Stoschek Collection, jejíž ředitelka, významná sběratelka „nového“ či „novomediálního“ umění, vystoupí 23. listopadu v rámci série přednášek sdružení Hope Recycling Station na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Maskování systémových nerovností

V „klání“ o Cenu Národní galerie, jejíž největší sponzor je automobilka BMW, však národnost není kritériem. Mohou se o ni ucházet všichni, kdo působí na území Spolkové republiky Německo. Všechny nominované autorky mají původ mimo hranice Německa – Calero pochází z Venezuely, Issa z Egypta, Manna z USA a vítězka Agnieszka Polska z Polska. Na jejich národnost či původ často kladla média i PR důraz, a to mnohdy na úkor jejich umělecké tvorby. Ve svém kritickém otevřeném dopise tuto skutečnost také problematizují: „Je nám jasné, že ve více rovnostářském světě by si našeho genderu a národnosti skoro nikdo nevšiml. Neustálé kladení důrazu na tato fakta je jen známkou toho, jak jsme od takového rovnostářského světa daleko.“ Svůj nesouhlas s takovými postupy dále doplňují o připomínku, že sebeoslavný tón, který instituce používá při prosazování diverzity jako reklamního nástroje, „maskuje velmi závažné systémové nerovnosti, které neustále přetrvávají na všech úrovních uměleckého pole“. Tato část výzvy končí přesvědčivým provoláním, že „genderová, rasová a zkušenostní diverzita musí stavět na každodenních krocích konaných institucemi a organizacemi, a nikoli být oslavována na občasných prestižních událostech.“

Soutěživost a individualismus

Posledním bodem kritiky, který umělkyně uvádějí, je nežádoucí důraz na soutěživost a individualismus, který zasáhl i podobu předávacího ceremoniálu. Čtveřici nominovaných se nelíbí podoba udílení ceny jako oslavy sponzorů a nesouvisejících výstupů a projevů, což ve výsledku upozaďuje vítězku a prezentuje cenu navenek prostřednictvím zvyklostí, které „můžou sedět korporátnímu světu a zábavnímu průmyslu, ale zdá se nemístné je uplatňovat na poli umění,“ kde by podle umělkyň měla místo soutěživosti vládnout solidarita, kolektivita a vzájemná podpora.

Výhrady vůči spektakulární podobě rituálu udílení cen mohou připomenout i loňský záverečný ceremoniál domácí Ceny Jindřicha Chalupeckého, kde byl (ne pouze vinou poroty a moderátora) laureát Matyáš Chochola oslavován jako hvězda, která svou individualistickou asertivitou udolala a pokořila zbylé nominované. Proti škodlivosti soutěživého klimatu, stavícímu překážky mezi umělce a umělkyně navzájem, se letos vymezili i nominovaní na slovenskou Cenu Oskára Čepana. Místo přehlídky individuálních výkonů zvolili podobu kolektivní výstavy a své rozhodnutí také doprovodili prohlášením, jež se v mnohém shoduje s požadavky a připomínkami jejich kolegyň z Německa, zejména v problému nulové mzdy za kontinuální uměleckou práci a nedostatečnou podporu „vítězů“ i „poražených“.

 

A2LARM