V Turecku zakázali LGBT akce

Turečtí politici pokračují v kriminalizaci sexuálních menšin. Snaží se tak získat přízeň konzervativní a homofobní části společnosti.

Úřad guvernéra hlavního města Turecka Ankary před několika dny zakázal všechna veřejná shromáždění na podporu práv sexuálních menšin, jakož i promítání filmů či divadelní hry s touto tematikou. Oficiálním důvodem je bezpečnostní riziko, neboť takové akce prý mohou způsobit nevraživost mezi různými skupinami, narušit zdraví a morálku společnosti či omezit práva a svobody lidí. Odůvodnění zákazu se snaží navodit dojem, že jde o opatření pro dobro účastníků těchto akcí. Pravým důvodem je však snaha tureckých politiků získat oblibu početné konzervativní a tradičně homofobní vrstvy obyvatelstva. Turecko pod vládou Recepa Tayyipa Erdoğana tak postupuje o další krok v diskriminaci a kriminalizaci LGBT.

V Turecku dochází k největšímu počtu vražd translidí v celé Evropě. Téma práv žen a sexuálních menšin přitom není považováno za klíčové ani mezi liberální střední třídou.

Zákaz byl v Ankaře poprvé uplatněn již 16. a 17. listopadu na festival německých filmů s LGBT tematikou, který podporovala mimo jiné i německá ambasáda. Loni v červnu byl podobným způsobem zrušen Pochod hrdosti v Istanbulu poté, co různé nábožensky fundamentalistické a ultrapravicové skupiny začaly organizátorům pochodu vyhrožovat. Tehdy, stejně jako teď, turečtí politici akci zakázali, místo aby zakročili proti šiřitelům nenávisti a výhrůžek. Istanbulský Pride se sice konal i navzdory zákazu, policie ale na něj pohlížela jako na nepovolenou demonstraci a na jeho účastníky zaútočila slzným plynem, vodními děly a střelbou gumovými projektily. Loňský zákaz istanbulského Prideu kritizovala na stránkách Guardianu i nejslavnější turecká spisovatelka dneška a zároveň velká kritička současného směřování Turecka Elif Şafak. Upozornila na to, že istanbulský Pride je „důležitý nejen pro tureckou LGBT komunitu, ale je majákem naděje i pro celý Blízký východ. Naděje na překonání homofobie, sexismu a misogynie.“ Obdobným způsobem proběhl v Istanbulu Pochod hrdosti i letos, tentokrát ale navíc v atmosféře výjimečného stavu, který v Turecku platí o loňského 15. července, kdy proběhl neúspěšný pokus o vojenský puč. I letos tak policie rozehnala účastníky policie silou a dvacítku z nich zatkla.

Paradoxní je, že homosexualita byla v Turecku, respektive ještě v Osmanské říši legalizována již v roce 1858, tedy o více než sto let dříve než v Československu. Tento zákon pak přešel i do legislativy Turecké republiky, vzniklé v roce 1923. Od té doby však turecká legislativa v oblasti práv sexuálních menšin nepostoupila ani o píď, tedy s výjimkou uzákonění možnosti nechat si změnit pohlaví, k čemuž došlo v roce 1988. Pro další legislativní změny existuje v Turecku jen malá podpora veřejnosti, neboť tamní společnost zůstává velmi homofobní. Příslušníkům sexuálních menšin je v Turecku také často vyhrožováno, aniž by proti tomu stát jakkoli zasahoval. Výhrůžky však roztáčí kolo násilí, neboť se nadále posunují limity toho, co je ve společnosti přijatelné. O tom svědčí i nebezpečný nárůst fyzického násilí vůči LGBT komunitě v posledních letech. Jedním z nejznámějších případů tohoto druhu násilí je loňská brutální vražda trans aktivistky a sexuální pracovnice Hande Kader, jež byla před smrtí hromadně znásilněna a její tělo bylo nalezeno ohořelé v lese na okraji Istanbulu.

Jak připomíná Elif Şafak, v Turecku dochází k největšímu počtu vražd translidí v celé Evropě. Téma práv žen a sexuálních menšin přitom není považováno za klíčové ani mezi liberální střední třídou. Řešení těchto problémů je neustále odsouváno s odůvodněním, že společnost čelí v tuto chvíli mnohem závažnějším problémům, jako jsou rostoucí nacionalismus, náboženský fundamentalismus nebo politické a sociální konflikty. To se sice může jevit jako pravda, avšak, jak Elif Şafak v jiném svém článku upozorňuje, nárůst machismu, nacionalismu a politického napětí spolu neoddělitelně souvisí. Odsouvání těchto otázek na vhodnější dobu je podle Şafak chybou, neboť vhodná doba nepřijde nikdy. A mezitím bude narůstat homofobie, eskalovat domácí násilí a budou nadále existovat takzvané vraždy ze cti.

Autor je politolog, momentálně žije v Istanbulu.

 

Čtěte dále