„Říkalo se, že debatu mezi hnutím Žít Brno a Slušnými lidmi nejde organizovat. Jsem rád, že se to povedlo,“ zahájil debatu „neomarxistů“ s „nácky“ v brněnském Dělnickém domě moderátor Marek Fišer. Kdo věří, že v Brně je možné všechno, měl další důvod se v této víře utvrdit. Tématem veřejné debaty bylo sociální bydlení a svolal ji Martin Freund, uvolněný zastupitel za hnutí Žít Brno. K debatě vyzval předsedu Slušných lidí Zdeňka Pernicu, který podle něj šíří lži o projektu Rapid re-housing. Pernica výzvu přijal, ale nakonec za sebe delegoval bystrckého zastupitele Viktora Lošťáka.
Expert Lošťák
O debatu v pravém slova smyslu vlastně nešlo, protože šance, že se podaří někoho z opačného tábora přesvědčit, byla na obou stranách minimální. V jednom sále se totiž setkali lidé, které v ulicích často oddělují policejní kordony. Z horní galerie, kde seděli novináři, bylo dobře vidět, že jednotlivým projevům nebo výrokům tleská vždy jen jedna část sálu, a celou debatu provázely konflikty v hledišti a pokřikování na sebe navzájem. „Vyzval bych pana Pernicu, aby nebyl srab a obhájil si svoje názory na sociální bydlení,“ byla první slova Martina Freunda a následovalo kratší skandování. „Pojď sem ty,“ ozvalo se z publika. „Vy jste parazit,“ zahájil debatu Lošťák. „Promluvil expert,“ glosoval to Martin Freund.
Ukázalo se, že unikátní brněnský projekt sociálního začleňování má své odpůrce právě mezi některými lidmi v tíživé sociální situaci.
Debata by se dala charakterizovat jako zmatení jazyků. „Když je člověk na ulici, častěji využívá lékařskou péči, i ta policie něco stojí. Azylové domy něco stojí. Zabránili jsme několika odebrání dětí a několik dětí se vrátilo k rodinám. Víte, kolik stojí jedno dítě v dětském domově?“ argumentoval ekonomicky Freund. Užitečnost projektu demonstroval na příkladech lidí, kteří si díky sociálnímu bytu našli práci, nebo rodin, ke kterým se vrátily děti z dětských domovů. Náklady na dítě v ústavu jsou přes sedm set tisíc ročně, návrat desítky z nich tak ušetří státu náklady, za které by se dal Rapid re-housing provozovat dva roky. Lošťák oponoval tím, že všechny sociální projekty jsou zbytečné, že Brno problémy s bezdomovectvím nemá, a pokud by je mělo, je to úkol pro policii. Trošku zmateně také tvrdil, že obce nemají sociální politiku vůbec v kompetenci. „Je zbytečné pomáhat bezdomovcům. Neděláme s tím nic,“ shrnul své zastupitelské zkušenosti.
Rasismus vede
Lošťák čísla týkající celého sociálního projektu i další údaje vytahoval z rukávu víceméně náhodně, naopak Freund se snažil vracet debatu k číslům týkajícím se právě Rapid re-housingu. Diskuse se tak velice brzy zacyklila okolo financování všech možných sociálních aktivit (byť i jen plánovaných), sociální politiky jako takové a příjmů neziskovek, sociálních pracovníků i Freunda samotného. Ten ovšem na emocionální debatu, do které postupně stále více zasahovalo i publikum, nebyl ochotný přistoupit.
Ze strany odpůrců projektu se jednalo o směs námitek, které však měly jeden společný základ. Nejpřesněji to vystihl místostarosta městské části Královo Pole: „A co ti, kteří musí platit plný nájem a tvrdě pracují?“ Freund se v už poměrně vyhrocené atmosféře snažil vysvětlit, že jde právě to, že člověk bez bydlení si práci těžko hledá a naopak, pokud má bydlení jisté, práci si najde. Nicméně pocit, že jde projekt „pro cigány“ na úkor slušných pracujících, se mu změnit nepodařilo.
Z publika, které asi po hodině dostalo slovo, zněla směs námitek, v nichž se tíživé sociální podmínky mísily s antiromským rasismem. Cigáni si za to můžou sami a pomáhat jim je utopie, ozývalo se proti Freundovi, který říkal, že děti vyrůstající v tíživých podmínkách ubytoven těžko zvládnou školu a vzdělání a podle toho se pak bude odvíjet jejich dospělý život. Z publika zněl i rasismus tvrdšího ražení o odsunu Romů za město, „jako to udělal pan Čunek“, a nutno říct, že sklidil velký potlesk.
Na Freunda se snášely urážky jako „ty čuráku“ nebo „seš zbytečněj“. Některé námitky pak měly vyloženě hoaxový charakter. Třeba: „Znám cigána, jehož dcera šlape, a ten dostal byt, a matka samoživitelka dává dětem vše a nedostane nic.“ Tato poznámka sklidila snad největší potlesk. K rozhovoru sice fakticky nedošlo, ale každopádně se ukázalo, že unikátní brněnský projekt sociálního začleňování má své odpůrce právě mezi některými lidmi v tíživé sociální situaci. Sociální projekty mají pověst „akcí pro cigány“, které ve výsledku škodí bílým chudým. Toto přesvědčení, které Freund opakovaně vyvracel už jen faktem, že se o přidělení bytu rozhodovalo losem, je silně zakořeněné a podráží lidem v tísni nohy. Tomu, že „nic nesmí být zadarmo“, přitom tleskají lidé, kteří sami usilují o bydlení od města, protože komerční nájem je pro ně zničující.
Autor je redaktor Alarmu.