V uplynulých týdnech zaplavily sociální sítě zpovědi označené #MeToo, jimiž se obrovské množství žen snaží poukázat na obecný problém sexuálního obtěžování a zneužívání ze strany mužů. Vlnu sdílení nepříjemných zážitků odstartovala aféra hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina, který řadu let využíval svou vlivnou pozici v showbyznysu k sexuálnímu napadání mladých hereček.
Světem vizuálního umění zase minulý týden otřásla kauza Knighta Landesmana, mocného činovníka na trhu s uměním a spoluvydavatele prestižního časopisu Artforum. Online magazín Artnet News totiž zveřejnil článek kritičky Rachel Corbett, v němž se píše o obviněních vznesených ženami i muži vůči Landesmanovu chování. Reakcí byla Landesmanova rezignace v tentýž den, kdy na něj zaměstnankyně Artfora Amanda Schmitt podala trestní oznámení kvůli sexuálnímu obtěžování, o kterém podle ní vedení časopisu vědělo, avšak neučinilo proti němu žádné konkrétní kroky. Poškozené osoby mluví o případech veřejného osahávání, vynuceném líbaní nebo obtěžujících mailech včetně výhrůžek profesními problémy.
Feministická teorie, šovinistická praxe
Odhalení činů jednotlivce se staly impulsem pro skupinovou reakci vůči toxickému prostředí v globální umělecké obci. Iniciativa označená „Not surprised“ útočí na systémové zneužívání moci v uměleckém průmyslu. Volné sdružení signatářek a signatářů pro svou kampaň použilo heslo „Zneužívání moci není žádné překvapení“, které pochází ze známého díla neokonceptuální umělkyně Jenny Holzer. Předmětem kritiky jsou galerie, trh s uměním a umělecká žurnalistika.
Filmová kritička Mirka Spáčilová ve svém komentáři používá nemístně zlehčující devadesátkový výraz „harašení“, David Zábranský zase přirovnal ženy, jež vyjádřily svou zkušenost se zneužíváním, k „třídě plné šprtů“.
Umělecké instituce se podle autorek otevřeného dopisu sice navenek holedbají feministickou teorií a genderovou uvědomělostí (což jim také přináší profit), nicméně pod touto fasádou se skrývá neměnná praxe, která normalizuje a kryje systémové zneužívání žen. Odstoupení jednoho muže z funkce totiž neřeší systémový problém. Text dává najevo odhodlání situaci změnit, promluvit o zneužívání mocnými hráči na uměleckém poli a vnést světlo na zatajované činy pachatelů bez ohledu na jejich gender.
Výzva hovoří o tom, že oběti zneužívání byly dlouho programově umlčovány, vytlačovány ze společnosti a jejich reakce zesměšňovány jako přehnané. Výzva „Not surprised“ má těmto lidem dodat odvahu a ukázat, že v tom nejsou samy/i. Naléhavý dopis končí provoláním „My, níže podepsaní – ti, kdo zažili zneužívání a ti, kdo jsou s těmito oběťmi solidární – vyzýváme umělecké instituce, (…) aby přijaly svůj díl odpovědnosti za pohlavní nerovnosti a zneužívání a aby rozhodly, jak s těmito problémy do budoucna naloží. Je nás příliš mnoho na to, abyste nás umlčeli a ignorovali. Vzhledem k tomu, co jsme zažili a čeho jsme byli svědky, není tento dopis žádným překvapením.“ Autorky dopis věnovaly nedávno zesnulé historičce umění Lindě Nochlin, význačné postavě feministické teorie umění a autorce zásadní stati Proč neexistovaly žádné velké umělkyně?. Celé znění dopisu najdete zde. S koncem října byl sběr podpisů zastaven kvůli zahlcení webu i omezeným administrativním kapacitám zdola organizované dobrovolnické iniciativy. Dění kolem #notsurprised ovšem můžete sledovat na Instagramu, Facebooku i Twitteru.
Dokument je doplněn o zevrubnou definici sexuálního obtěžování, včetně jeho následků, například znevažování výpovědi obětí a jejich obviňování. Iniciativa nabízí text výzvy v několika překladech – krom západoevropských jazyků i v čínštině nebo albánštině a na cestě je údajně i arabská, hebrejská či perská verze, aby měla iniciativa co největší dosah do všech koutů celosvětově propojeného uměleckého provozu.
My v Česku taky
V Česku je mediální prostor napříč sociálními bublinami i generacemi zatím bohužel vyplněn hlavně kritickými reakcemi na kampaň #MeToo. Například filmová kritička Mirka Spáčilová ve svém komentáři používá nemístně zlehčující devadesátkový výraz „harašení“ a #MeToo označuje za „hnutí“, jako by snad sdílení hashtagu bylo konspiračně organizované. Celé „hnutí Já taky“ podle ní „dostává příchuť zvrácené propagace. Která by řekla ,Já ne‘, jako by nepřímo přiznávala, že za sexuální atak nikomu nestála.“
Podobně spisovatele Davida Zábranského ponoukla kampaň k návratu do jeho oblíbené role kontroverzního břitkého glosátora: v české online mutaci magazínu Vice se vyjádřil, že „konkrétními rezultáty“ #MeToo jsou zejména projevy sebestřednosti a egoistické agresivity. Ženy, jež vyjádřily svou zkušenost se zneužíváním (a muže omlouvající se za něj) dokonce přirovnal k „třídě plné šprtů“.
Přímo zevnitř výtvarné komunity však letos vzešla i pozitivní kritická iniciativa vedená feministickým uskupením Čtvrtá vlna. Na jaře aktivistky prostřednictvím facebookového videa upozornily na anonymní oběti misogynního chování a (minimálně verbálního) zneužívání moci učitelů vůči studentkám uměleckých oborů. Video se mimo jiné stalo důležitým hlasem v kritické debatě o upozaďované roli žen v umění, což se na české umělecké scéně dále řešilo především v souvislosti s drasticky nepoměrným zastoupením umělkyň na výstavě Nový zlínský salon.
Případ Knighta Landesmana a #notsurprised nás sice upozorňuje na fakt, že odstoupení provinilého jednotlivce nic neřeší, zmíněné video Čtvrté vlny však s nikým personálně nehnulo a minimálně na českých uměleckých vysokých školách tak stále zůstávají zasloužilí umělečtí pedagogové, jejichž mocenská pozice by rozhodně neměla zůstat neotřesitelná.
Autor je kulturní pracovník.