Karel Kouba (šéfredaktor, A2 kulturní čtrnáctideník)
Letos jsem si nejvíc užil četbu posledního románu Thomase Pynchona Bleeding Edge z roku 2013, který vyšel ve výborném českém překladu Martina Svobody pod názvem Výkřik techniky. Mohutná epopej se špionážním, vztahovým a společenskokritickým pozadím, která tematizuje mj. splasknutí dotcomové bubliny a útok na Světové obchodní centrum v roce 2001, je prodchnuta autorovým specifickým humorem, zábavnými paranoidními konstrukcemi a fascinující schopností přesně vystihnout a možná i předvídat ducha doby. Skvělý literární příspěvek k aktuálním tématům dneška, v němž se dočtete o krizi kapitalismu, internetové virtualizaci reality, tušených mocenských zájmech, fake news, neokolonialismu, popkultuře, ženské solidaritě a nespočtu dalších aktuálních témat. Výkřik techniky je velký kritický román, účtující s koncem jedné epochy a naznačující zásvětní cyberpunkovou vizi nové doby, která začala vyhlášením „války proti teroru“.
Na konec si neodpustím pár telegrafických doporučení: z poezie mě svou surovou upřímností zasáhla Kniha omezení Elsy Aids (Rubato), v komiksu delirantní Naposled Charlese Burnse (Trystero) a ze žánrové literatury mě pohltila hororová Trhlina slovenského spisovatele Jozefa Kariky (Argo).
Sára Vybíralová (spisovatelka, překladatelka)
Špatná zpráva pro literaturu psanou česky, dobrá pro literaturu jako takovou. Patrik Ouředník letos poprvé vydal beletristickou knihu rovnou ve francouzštině – a je skvělá! V pařížském nakladatelství Allia mu vyšla próza La fin du monde n’aurait pas eu lieu (Konec světa údajně nebyl). Experiment a hravost sršící nápady už od autora tak nějak čekáme; ani charakteristická fingovaná naivita, s níž se pozastavuje u věcí, které jsou zdánlivě dané (víra, dějiny, jazyk…), aby poukázal na jejich fatální absurditu, nepřekvapí. Nové je téma. V době vzrůstající úzkosti z ekologických a společenských hrozeb, kdy se stabilní součástí knihkupectví stávají police s různými předpověďmi budoucnosti, se Ouředník chápe tématu apokalypsy s nonšalantní ironií a lehkostí vpravdě ultimátní. Do prolínající se větší a menší historie a příběhu francouzského poradce „nejhloupějšího amerického prezidenta v dějinách“ se přimíchá dějinná role prozacu i viagry, maltská hymna a (údajný) vtip o dvou Číňanech. Na širokém hřišti francouzštiny se pohybuje s bravurou a sebevědomím. Nezbývá než doufat, že se brzy dočkáme i českého vydání.
Petr Vizina (Česká televize)
Situace, které později raději zamlčíme nebo vytěsníme, si pozorně prohlíží Ivana Myšková v povídkové knize Bílá zvířata jsou velmi často hluchá. Popisuje chvíle, v nichž si nestihneme stoupnout do dobrého světla, nenajdeme odpovídající výraz ve tváři, připadáme si nepatřičně. Cítím v jejím psaní hněv vůči vlastnímu ochromení, zhnusení nad tou emoční želatinou, která nám brání v kontaktu. A debata děvčete s hasičem na bále o jeho jizvách z dětství je stejně komická jako Formanovy filmy z šedesátých let.
Pavel Kořínek (Ústav pro českou literaturu AV ČR)
Letos mě nejvíce zaujaly dva vlastně až klasicky vystavěné (a ke klasickým modelům odkazující) romány s nebývalou silou: Pachinko Min Jin Leeové je rodinná sága o osudech Korejců v Japonsku druhé poloviny 20. století, pod jejíž skoro až staromilskou slupkou se skrývá jedinečné rozkošatělé vyprávění o předsudcích, rasismu i vůli k přežití, na které se jen obtížně zapomíná. Nový román Salmana Rushdieho The Golden House (Dům Goldenových) je pak po autorových slabších textech z poslední doby přesvědčivým návratem mistra stylové opulence, jazykové hry a vtipu a ambiciózních podobenství. Newyorský příběh rodiny indických imigrantů – otce s problematickou minulostí a jeho tří synů – odkazuje k antice i Shakespearovi, ze všeho nejvíce je ale jakýmsi portrétem „osmi let s Obamou“ a provokativní diskuzí o identitách: politických, genderových i nejrůznějších dalších.
Eva Klíčová (Host)
Bomba*Funk Karla Veselého. V záplavě patetických příběhů z šerého socialismu se tu jako diamant všemi funkovými barvami třpytí pódiový nadsamec Lubomír Štrougal. Jestliže Hitlerovi taky chvíli trvalo, než postoupil do fáze zkomičtění (požehnaný byl v tomto rok 1974, kdy vznikla hudební komedie Hitler Superstar nebo ztřeštěné Soft Beds, Hard Battles s Peterem Sellersem), zděšení usedlejší části naší literární kritiky nad Bomba*Funkem jen dokládá, že je nejvyšší čas, aby i naši papaláši nastoupili touž cestu jako vůdce.
Jiří G. Růžička (A2 kulturní čtrnáctideník)
Riad Sattouf vyrůstal jako dítě syrského otce a francouzské matky částečně v Sýrii i Francii, ale také v Libyi. Později se prosadil jako úspěšný autor komiksových stripů, natočil dokonce film. Ve chvíli, kdy v Sýrii začala občanská válka, se ale rozhodl podělit se o své vzpomínky na právě na tuto zemi. Vznikl tak komiks Jednou budeš Arab. V prvních dvou svazcích plánované pentalogie z malého Riada vyroste šestiletý kluk, jehož pohled na zuboženou Libyi i Sýrii pod diktátem Muammara Kaddáfího a Háfize al-Asada dětsky nekompromisní. Množství příhod působí vtipně, přičemž nejvíc to odnáší až příliš přizpůsobivý Riadův otec. Větší část obou knih je ale znepokojivá až děsivá. Sadistická učitelka, krutost vůči lidem i zvířatům, nedostatek všeho, chudoba, ale také vraždy ze cti. Arabský svět za vlády diktátorů rozhodně nebyl příjemným místem pro život, jak se dnes mnozí domnívají.
Michal Špína (A2 kulturní čtrnáctideník)
Finský básník, překladatel Homéra a Joyce, alkoholik a člen komunistické strany Pentti Saarikoski strávil na přelomu let 1966 a 1967 dva měsíce v Praze. Buď se klepal zimou ve vypůjčeném bytě na Újezdě, nebo bloumal po městě a sháněl se po pivu a společnosti. A hlavně čekal na milenku, východoněmeckou básnířku Sarah Kirsch. O tom všem píše v krátké, ale intenzivní próze Čas v Praze, která po padesáti letech od svého vzniku vyšla i česky. Soudruha Saarikoskiho nezajímají pražské památky, ale paradoxně ani náznaky nadcházejícího Pražského jara. Vrší na sebe vzpomínky, postřehy z hospod, otázky a kusé úvahy. Uplynulé půlstoletí na textu skoro není znát – nejen kvůli tomu, že i tehdy se jezdilo z Újezda na Národní třídu tramvají číslo devět, ale hlavně proto, že jde o záznam touhy po plnosti života. A té se dnes nedosahuje o nic snáz než tenkrát.
Jakub Vaníček (A2 kulturní čtrnáctideník, Tvar)
Tváře ve stínu Zdeňka Kalisty jistě nepatří k neznámým titulům. V tomto roce se dočkaly nového, rozšířeného vydání. Původní soubor životopisných „medailonů“, které se ale v některých případech podobají spíše hlubokým psychologickým sondám do osobností literátů, vyšel poprvé v roce 1969 a nové vydání jej doplňuje o portréty autorů, o nichž se v době první edice mělo spíš mlčet. Nový soubor je proto rozdělen do dvou částí, které bychom mohli nepřesně dělit na autory „vlevo“ a „vpravo“. Kalistova kniha – a snad právě proto jsem ji četl s gustem – takové dělení narušuje. Ukazuje, že to nebyl jen politický spor, který dělil české literáty na ty, co milovali Wolkera, anebo se sdružovali kolem katolických časopisů. Sám Kalista nakonec touto nepevnou hranicí plynule prošel a stal se tím autorem, za kterého ho dnes máme. A možná jen díky tomuto přechodu, zvláštnímu pravolevému odstínění, jakož i citu pro všeobecnou pospolitost kulturních pracovníků, se v jeho knize můžeme seznámit se snad nejlepším textem, který kdy byl napsán o S. K. Neumannovi. Anebo o Rudolfovi Medkovi, A. M. Píšovi a dalších.
Marie Iljašenko (básnířka a překladatelka)
David Zábranský se v románu Za Alpami snaží vykreslit portrét současné Evropy: zdětinštělé, trpící výčitkami svědomí, unavené jakýmsi nekonečným večírkem. Její obyvatelé jsou stejně jako hrdina Mathias ve všem vedení přiznanou či nepřiznanou touhou vydělat. Všechno je kapitál: mládí, krásný zadek, skládací kolo. A proto ten, kdo je mladý, krásný apod., je víc než ten stárnoucí a neschopný koupit si dobře padnoucí džíny, muž je (aspoň trochu) víc než žena, Němec než Čech, Evropan než Afričan. A každá snaha o zlepšení či záchranu tohohle hnusného světa je také podezřelá, protože je vlastně motivovaná egoismem. Román, který zhruba v polovině nabírá tempo a začíná jiskřit sebesžíravou ironií, chce ukázat, jak „je to s Evropou a námi všemi špatné“, ale může být čten i jako připomínka, že každý má možnost volit, jaké hodnoty bude vyznávat, a tedy (aspoň trochu) v jakém světě bude žít.
Jan Bělíček (Alarm)
Málokdy se stává, že se zájem literární kritiky protne s oblibou masového čtenářstva. Právě to se povedlo neapolské tetralogii Geniální přítelkyně „neznámé“ italské spisovatelky, která publikuje pod pseudonymem Elena Ferrante. Nakladatelství Prostor letos česky vydalo hned dva díly – Příběh nového jména a Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou. Elena Ferrante si za své hlavní téma vzala něco, co nazývá „neprobádaným územím“ literatury a kultury obecně – ženské přátelství. Přátelství dvou neapolských dívek – Eleny a Lily – sleduje od poválečných let až do nového tisíciletí a ženské intimní vztahy v jejích knihách rozhodně nefungují jako nikdy nekončící idylka plná vzájemné podpory a harmonie. Geniální přítelkyně je zároveň literární poctou italskému radikálně feministickému myšlení a krom velkých postav italského feminismu se v knize objeví také politické i čistě fyzické souboje italských fašistů a radikálních levičáků. Ale teď to nejdůležitější – málokdy mají naši čtenáři možnost koupit pod stromeček svým babičkám, tetičkám, dědečkům a strýčkům romány, které by je dokázaly strhnout. Ferrante však ocení intelektuálové i milovníci „červené knihovny“. Staví totiž na hlavu umělecké klišé, že progresivní myšlení musí mít taky progresivní literární formu. Jde na to zcela opačně.
Jan Škrob (básník)
Jestli něco současná česká poezie opravdu potřebuje, pak je to výrazná mladá autorka, která se nebojí nazývat věci pravými jmény. Emma Kausc ve čtyřiceti poměrně krátkých básních, které mají místo názvů čísla, mluví o světě, ve kterém žije většina z nás: chladně neosobní prostředí sociálních sítí, zautomatizovaných rozhovorů, obchodních sdělení, za kterými tak často zaniká realita — skutečné touhy, skutečná láska, skutečné obavy. Kausc ve svém debutu Cykly překračuje spektákl, ale zároveň se nebojí se jím v rámci básnické výpovědi vážně zabývat.