Líčení výsledků čtvrtečních voleb do regionálního parlamentu v Katalánsku pozoruhodně obnažuje manipulativní povahu korporátních médií ve Španělsku i zbytku Evropy. Renomované listy na svých stránkách zdůrazňují, že z voleb jako nejsilnější strana vzešla „liberální, unionistická a proústavní“ strana Ciudadanos (Občané). A že stoupenci nezávislosti z Junts per Sí (Společně pro ano), v níž dominuje středopravý PDeCAT Carlese Puidgemonta, skončili tentokrát až druzí (37 proti 32 poslancům). Média rovněž vyzdvihují, že Katalánsko je „hluboce rozděleno“ na stoupence a odpůrce nezávislosti, zhruba půl na půl. Z čehož má vyplynout, že nacionalisté nejsou žádnými demokraty, hodlají-li při rozbití Španělského státu i nadále přehlížet polovinu obyvatelstva Katalánska (tím spíš pak všechny ostatní Španěly). Málem jen ve vedlejších větách se dozvídáme, že za rekordní voličské mobilizace (82 procent Katalánců) získali separatisté v parlamentu opět většinu (70 křesel ve 135členném sboru). Že Rajoyova Lidová strana (PP) spadla na bezprecedentní dno (tři mandáty). A že oproti volbám z roku 2015 uskupení Junts per Sí okatě posílilo z necelých 40 na 46 křesel, neboť Republikánská levice (ERC) letos kandidovala mimo tuto formaci, ale s nezměněným programem.
Premiér Mariano Rajoy utrpěl zničující porážku ve volbách, které sám mocensky prosadil, ve volbách, při nichž byly hlavní postavy opozičních sil ve vězení nebo jsou stíhány na svobodě (po propuštění na kauci), anebo vedou kampaň z exilu.
Antikapitalistická levice (CUP) zůstává i po čtvrtku politickým pilířem a hybnou sociální silou katalánské rebelie, i když – coby minoritní strana s těžištěm v městských aglomeracích – tentokrát aritmeticky utonula v mase voličů, a tím i ve volebním zákoně, jenž zvýhodňuje malé obvody (přišla o 6 z 10 křesel). Oportunistický postoj místní filiálky Podemos (Catalunya en Comú) ke katalánskému hnutí, jehož demokratickým výbojům tleskala a zároveň mu omlacovala o hlavu abstrakci národnostně pluralitního Španělska, zatím znemožňuje regionálním pěšcům Pabla Iglesiase hrát v místní politice roli jazýčku na vahách, jak si akademický stratég v Madridu i barcelonská starostka Ada Colau před volbami vysnili. Katalánské filiálce socialistů trochu pomohl udržet se nad vodou v očích dělnických voličů odborový aparát UGT, hlavní stávkokaz bojů proti madridské kuratele, ale ani oni už neovlivňují v regionu nic podstatného; celostátní PSOE Pedra Sáncheze sotva ještě někdy dostane z Katalánska voličskou injekci, jak to bylo možné – a pro socialisty klíčové – za éry Josého Luise Zapatera (2004–2011). Španělská krize tedy pokračuje.
Politické bludiště v Katalánsku
Nyní je užitečné prozkoumat dvě oblíbená – více či méně pravdivá – vyprávění, která se v tomto dalším z milníků dramatického vývoje objevují či oprašují. Ano, premiér Mariano Rajoy nyní utrpěl zničující porážku ve volbách, které sám mocensky prosadil, ve volbách, při nichž byly (a zůstávají) hlavní postavy opozičních sil ve vězení nebo jsou stíhány na svobodě (po propuštění na kauci), anebo vedou kampaň z exilu. Rajoy prohrál ve volbách, v nichž rozpory v táboře separatistů, chyby jejich vedení, zablokovanost politické situace, rostoucí únava veřejnosti, podpora Bruselu i Washingtonu pro Madrid a všudypřítomná centrální propaganda nahrávaly perspektivě, že bude proslulá „mlčící většina“ doslova vydupána ze země a dynamiku mobilizací za nezávislost zastaví. Pokud není výsledkem pravý opak, pak je jím určitě faktická reprodukce dosavadních, byť poněkud přeskupených silokřivek. Někteří skeptici v Barceloně však tvrdí, že si to Rajoy právě takto představoval, a to od samého počátku. Politika vládnoucích lidovců a jimi jmenované justice (včetně ústavního soudu, o jehož nezávislosti nemůže být ani řeči), byla přeci nejpozději od roku 2010 kaskádou záměrných provokací, které pomohly vyvolat a poté každý den živit katalánskou krizi. Zkorumpované „kastě“ konzervativců, k níž se znovu připojili socialisté, podle tohoto podání vyhovuje resuscitovaný španělský nacionalismus jako binární protiklad nacionalismu katalánského, protože je její poslední možnou sociální základnou. Pokud je na tomto tvrzení pouhý stín pravdy, pak vskutku hledíme do propasti politického hazardu.
Oblíbeným vyprávěním „tvrdé“ evropské levice je výživná pohádka o symetrii mezi madridskou a barcelonskou elitou, které se ve svých neoliberálních politikách, zkorumpovanosti a touze po rozhojňování výživných postů navzájem liší jen tím, že jimi nasátou smetanu směřují do různých daňových rájů. Rozšířená varianta tohoto příběhu spočívá v tom, že Madrid se při tomto konání alespoň kryje „normálním státem“, čímž zachraňuje ideu modernity, zatímco Barcelona se skrývá za přirozené právo národů, nemoc všech jedových chýší krajní pravice, předmoderních romantismů a populistického blbství. Zatímco vyhlášená, vzápětí suspendovaná a vždycky dvojjazyčná Katalánská republika, jejíž občané plynně hovoří španělsky, ba i francouzsky pod tlakem vstoupila do terénu vážných sociálních otázek, zatímco na kandidátkách jejích stran najdeme i muslimy, lidovci masírovali katalánských lid – kromě neoliberálních a jiných nechutností – antiimigrační a islamofobní demagogií. „Liberální“ Ciudadanos zase zcela sexisticky nasadili do voleb Inés Arrimadasovou, hezkou dívku ze Salamanky, která svým jazykovým akcentem uchvacovala sedřené Andalusany na barcelonských předměstích. Z křivých zrcadel katalánské reality vzniklo už doslova panoptikální bludiště.
Nezávislost nebude
Profesoři historie nyní často píšou články do korporátního tisku proti „falešnému vyprávění“ Katalánců o dlouhém stínu Frankovy diktatury, který současný Madrid stále vrhá na celou zemi, jako by tento obraz byl naprosto nepravdivý. To by ale zakladatelem vládnoucích lidovců nesměl být diktátorův ministr propagandy Manuel Fraga a premiér Rajoy by si nesměl nahlas stěžovat, že ulice jeho dětských her se už nejmenuje po věhlasném frankistickém generálovi. To by si skoro třetina Španělů nesměla myslet, že si „jejich“ stará diktatura odsudek nezaslouží. Současná krize otevírá staré hroby a ozřejmuje, že pošlapaná historická paměť strukturuje parametry přítomnosti, která je čím dál méně přijatelná.
Letošní volby 21. prosince nebyly prvním plebiscitem o nezávislosti Katalánska. Tím byly už volby na podzim 2015, z nichž vzešly regionální parlament i katalánská vláda, které před měsícem Madrid rozehnal a kriminalizuje. Bylo tu „konzultační referendum“ 2014 i „pendrekové referendum“ 2017. Bylo tu v jediném měsíci vyhlášení nezávislosti – poprvé, 10. října, po osmi sekundách odložené „pro další jednání“, které nemělo partnera, a podruhé, 27. října, nedotažené, sebevražedné a stále imaginární. Nyní mnozí stoupenci nezávislosti hovoří o dalším jednání, aniž by něco nasvědčovalo, že partner existuje. Stokrát nic umořilo osla. Už před dvěma lety Rajoy jasně řekl, že žádná nezávislost nebude. A přirovnal ideje katalánských separatistů k programu Alexise Tsiprase, jenž po vítězném referendu proti úsporné politice sám tutéž politiku realizoval. V první reakci na čtvrteční volby premiér znovu jakýkoli dialog odmítl. Je to jasné: stupňování konfliktu, prohlubování krize, anebo kompromis či úplný zvrat v postojích obou stran v patové situaci – to všechno lze očekávat. Ale začíná být zřejmé, že volební urny, partajní sekretariáty, jednací stoly, brífinky a rétorika o evropanství či ústavnosti rozhodně nejsou palivem dějin. Jde o mýlku, milníky jsou jinde.
Útěk do vězení
Katalánská republika paradoxně vůbec není kolosem na hliněných nohách, pokud jde o možnou míru moci a vlivu, i když jako by o své síle pořád nevěděla. Přinejmenším ekonomicky je region něčím podobným, čím bylo v 19. století Prusko pro budoucí Německo nebo Piemont pro Itálii. V Katalánsku v posledních několika týdnech došlo v této souvislosti ke dvěma klíčovým událostem, které potenciálně prolamují „tvrdou realitu“. K jedné z nich došlo v pátek 27. října, kdy hodinu po vyhlášení nezávislosti uvalil Madrid na Katalánsko vlastní správu. Radikálové v ten den počítali s tím, že budou schopni podstatně změnit situaci v regionu i celém Španělsku.
Jak? Anonymní zdroje se svěřily listu Le Monde, že byla připravena výzva k občanům hájit republikánské instituce a že dvě stovky policistů Mossos d´Esquadra byly určeny k obraně sídla vlády i parlamentu (a dva až tři tisíce těchto policistů stálo v záloze). Po zkušenostech s odezvou na násilí Guardia Civil proti voličům 1. října se vycházelo z předpokladu, že eskalace konfliktu se už nemůže odehrát „za jinak stejných podmínek“. Neboť každý odhodlaný krok vytváří situaci zcela jinou – třeba jen pádem madridské burzy, růstem španělských úrokových sazeb a telefonáty znepokojených evropských hlavounů. V takových situacích se zpravidla otevírá více variant přijatelných řešení a důstojných kompromisů. Místo toho došlo k vážnému selhání politiků, kteří zanechali davy před vládními budovami bez povzbuzení, výzev, instrukcí o realizaci republiky, bez jakéhokoli „plánu B“ na zaplnění politického vakua – a bez své osobní přítomnosti. Utekli do exilu, do vězení či svých domovů.
Čas ukáže
Druhou klíčovou událostí byla samoorganizace zdola; bez spontánně vzniklých Výborů na obranu referenda a jimi organizované okupace volebních místností (a jistě i bez benevolence policistů Mossos d’Esquadra) by k hlasování nikdy nedošlo, a tím ani k deklaraci nezávislosti „demokratické, právní a sociální republiky“. Puidgemontova vláda nebyla sama schopna nic takového zajistit. Dokonce možná kalkulovala s policejní likvidací referenda, a tím i dilemat, která by obnažila její obojakou povahu. Výbory na obranu referenda přijaly brzy název Výbory na obranu republiky, organizovaly úspěšné blokády a pracují dodnes v rozšiřující se horizontální struktuře, která se ostře liší od „vůdcovského“ pojetí jiných organizací, jakými jsou Katalánské národní shromáždění a Omnium Cultural. Čas ukáže, zda jde o přechodnou bublinu, či alternativní mocenské struktury, perspektivně schopné proměnit Španělsko v pospolitost demokratickou. Stěžejním pojmem není totiž ani v Katalánsku nezávislost státu, ale suverenita lidu. Téhle suverenity se papaláši a jejich sponzoři bojí nejvíc. Všichni.
Autor je politický komentátor.