Obyčejný sen Tomáše Ježka


Zemřel jeden z architektů kupónové privatizace, který se názorově rozešel s Václavem Klausem a snažil se bránit nepravostem při ekonomické transformaci.

Foto: DVTV

Tomáš Ježek měl sen. Nebyl to velký sen Martina Luthera Kinga ani sen básníka nebo idealistického filosofa. A nebyl to ani sen o moci a slávě. Byl to sen o obyčejné zemi, v níž si představoval „ty krásné neděle, kdy lidé vycházejí z kostelů, všechny ty domy už jsou obílené, všechny ploty natřené, všechny trávníky sestříhané, kde není nic, co by někdo pečlivý neměl na starosti – prostě takovou tu nudnou Evropu.“

Narodil se do evangelické rodiny a celý život byl hluboce věřícím člověkem. Vyrůstal bez otce, protože jeho otec Vojtěch Ježek byl zatčen a těsně před koncem války zastřelen nacisty za odbojovou činnost. Jak je všeobecně známo, na základní školu a gymnázium chodil společně s Václavem Klausem, se kterým se jeho osud proplétal téměř po celý život.

Klaus svým tlakem na rychlost postavil svého dlouholetého přítele do nesnesitelné časové tísně a připsal ho na seznam zrádců revoluce, když při zahraniční cestě novinářům o Ježkovi řekl: „He is our enemy in Czech government“.

Tomáš Ježek se jako absolvent ekonomické školy vzdáleně podílel na reformách roku 1968, ale už nepatřil ke generaci ekonomů, kteří byli ve všeobecném poválečném nadšení zasaženi ideály komunismu, pro jejichž realizaci nyní hledali ekonomické formule. Na reformy roku 1968 se díval s pochybnostmi člověka, který věřil především v Boha, a nikoli v komunismus. Už tehdy s Václavem Klausem psali přiměřeně kritické články o tehdejší ekonomice.

V osmdesátých letech působil Tomáš Ježek v Prognostickém ústavu a měl možnost nahlédnout skutečný stav hospodářství a spolu s dalšími ekonomy studovat zahraniční literaturu. Trendem západních teoretiků, tedy teoretiků ekonomik, které se jevily jako fungující, byl tehdy neoliberalismus. Tomáš Ježek si nejvíce ze všeho zamiloval Hayekovu Cestu do otroctví, která nabízela jasné odpovědi nejen na otázku, proč současný systém nefunguje ekonomicky, ale taky proč neposkytuje lidem svobodu. Knihu přeložil a zasadil se o její samizdatové vydání. Miloval ji natolik, že se v pražských intelektuálních kruzích začalo říkat, že ji nosí zašitou v kabátě. Tomáš Ježek překládal i další texty a díla západních ekonomů a ve své generaci patřil k neoficiální špičce tehdejších československých ekonomů.

Rozdávat majetek zadarmo

S Friedrichem von Hayekem zašitým v kabátě přišel i v listopadu 1989 do Laterny Magiky, mezi literáty, umělce a filosofy, kteří „někoho na ekonomii“ nutně potřebovali. Pozdější celospolečenský odpor vůči osmašedesátníkům a Havlova distance vůči nim v průběhu revoluce mohly za to, že podobně smýšlející lidé jeho generace nastupovali do vládních pozic. Tomáše Ježka přizval do české vlády její předseda Petr Pithart, protože jej znal z bytových seminářů, na které Ježek docházel (nikoli proto, že byl proti osmašedesátníkům).

V zimě roku 1990 se o přestávce během setkání domácích a zahraničních ekonomů vydali Tomáš Ježek coby ministr české vlády a náměstek federálního ministra financí Václava Klause Dušan Tříska na legendární procházku kolodějským zámeckým parkem. Řešili zásadní dilema vyplývající z teoretických textů, které znali: jestliže nezbytnou podmínkou pro vznik svobodné společnosti je individuální vlastnictví, ale občané nemají peníze na to, aby si majetek mohli od státu koupit, jak tedy majetky privatizovat?

A tehdy si Tomáš Ježek podle svých slov vzpomněl na potravinové lístky, které po válce nahrazovaly peníze, načež společně dospěli k závěru, že „když lidi nemají peníze, budeme rozdávat majetek státu zadarmo“. To byl v nejobecnější podobě nápad kupónové privatizace, řešící obrovské množství majetku na jedné straně a nedostatek kapitálu na straně druhé. Kupónová privatizace takto měla umožnit přechod od „nesvobodné společnosti ke společnosti svobodných lidí“.

Když přednesli tento nápad Václavu Klausovi, od srdce jim vynadal. Ale pak si něco uvědomil. Rozdání obrovského majetku statisícům lidí představuje ohromný politický potenciál. Klaus začal tvrdě požadovat, aby se do „kupónovky“ dalo vše a rozdalo se to v patřičném termínu před volbami v červnu 1992.

To opravdu nebyl racionální postoj vzdělaného ekonoma – jak si Ježek spolu s ministrem Janem Vrbou v české vládě uvědomovali, „kupónovka“ nepřinese potřebný kapitál na investice ani know how a ani trhy, které se zhroutily po pádu RVHP a jež podniky tak zoufale potřebovaly. Dále se vtírala otázka: Jak budete řídit podnik, který má víc akcionářů než zaměstnanců? Například akcionáři plzeňské Škodovky se proto později sešli na hokejovém stadionu, odkud se pokoušeli podnik řídit.

Střet s Klausem

Zde se hodí připomenout Ježkův sen o malebném městečku. Tomáš Ježek byl skalním zastáncem privatizace, ale nebyl zastáncem širokého uplatnění kupónové privatizace. Zasazoval se především o restituce, které znamenaly první velký střet s Václavem Klausem (Tomáš Ježek tehdy razil známé heslo: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“) a o tzv. malou privatizaci, která řešila prodeje obchodů, hospůdek, dílen a podobných malých podniků. Tato privatizace se odehrávala formou veřejných dražeb. Výnosy z této privatizace plánoval Ježek použít na likvidaci některých ekologických zátěží a jako vklad do rezervního důchodového systému (jednalo se o několik set miliard, které Klaus okolo poloviny devadesátých let postupně upotřebil k vyvolání iluze, že nedochází ke schodku státního rozpočtu).

To všechno vyžadovalo čas a energii, a tedy odsouvání přípravy kupónové privatizace, z čehož byl Klaus patřičně nervózní a jeho nervozita ještě vzrostla aktivitou české vlády. Pithartova vláda s ministrem průmyslu Janem Vrbou usilovala o prodej pětatřiceti největších podniků přímým prodejem do zahraničí (jaká by to byla asi nádhera, kdyby tyto podniky byly rozdány lidem?). Klaus nebyl spokojený ani s tím, že se česká vláda snaží podniky prodat českým podnikatelům na základě privatizačních projektů, což představovalo alespoň nějakou možnost si budoucího majitele proklepnout. Posléze se to ukázalo jako úspěšnější řešení pro budoucnost podniků, ovšem ne pro Václava Klause.

Klaus svým tlakem na rychlost postavil svého dlouholetého přítele do nesnesitelné časové tísně a připsal ho na seznam zrádců revoluce, když při zahraniční cestě novinářům o Ježkovi řekl: „He is our enemy in Czech government“. Bylo to v době, kdy Tomáši Ježkovi chodily výhružné dopisy „od fanatiků z ODS“ a kdy se navíc staral o svou nemocnou manželku trpící roztroušenou sklerózou. Tehdy utrpělo přátelství s Václavem Klausem vážné šrámy. Možná však Ježkova hluboká víra umožnila Klausovi odpustit a zapojit se znovu do práce. Tentokrát už jako člen ODS začal prosazovat kontrolu nad kapitálovým trhem.

Zachránit transformaci

Tomáš Ježek věřil, že k akumulaci kapitálu musí dojít, ale ne tomu, že schůdnou cestou k akumulaci kapitálu je krádež. S cílem toto rozkrádání zastavit se sešli na poradě v Kolodějích zástupci české politiky s lidmi z podnikatelské sféry, Ježkovými slovy ovšem „finanční galerkou“ (Dienstl, Bakala, zástupce Petra Kellnera a další), a „rozhodovali o tom, jestli potřebují ještě rok nebo dva roky bez dozoru, aby dokončili tzv. třetí vlnu kupónové privatizace, tedy to, aby ty majetky skončily u těch, co to potřebovali“. Schůzka problém dozoru nad kapitálovým trhem nijak neposunula, celá věc se mohla začít řešit, až když padla Klausova vláda. Václav Klaus komentoval svůj vztah s Ježkem slovy: „Od určité doby jsme se s Tomášem Ježkem odcizovali politicky a posléze i lidsky. Mrzí mě, že takto zahořkl.“

Už nezjistíme, zda by lepší zákon o privatizačních fondech nebo včasnější zavedení komise cenných papírů dokázaly zachránit čest a slávu české transformace a zda bychom dnes opravdu žili „v takové té nudné Evropě“. Snaha Tomáše Ježka bránit nepravostem byla však upřímná a svým životem, kdy se do posledních chvil vytrvale staral o svou ženu trpící těžkým onemocněním, dokázal svou hlubokou víru a lidské kvality.

Autor je filmový režisér a autor snímku Česká cesta, která mapuje ekonomickou transformaci.

 

A2LARM