Placení daní je pro socky


Jsou daně určené jen těm, kdo nemají na jejich obcházení? A jak zastavit odírání afrického kontinentu ze strany bank, diktátorů a korporací?

Benjamin Franklin kdysi prohlásil, že na světě existují pouze dvě jistoty: daně a smrt. Slavné Panamské dokumenty nám ale minulý rok první jistotu vzaly, když s definitivní platností potvrdily jedno špinavé veřejné tajemství – placení daní se týká jenom těch, kdo je nedokážou obejít. Daně jsou obyčejná krádež, tvrdí často pravicoví libertariáni a rádi přitom šermují svou biblí Atlasova vzpoura (1957, česky 2014) z pera Ayn Randové. Základní poselství tohoto opus magnum zakladatelky objektivismu je ostatně docela jednoduché: celý svět drží na ramenou shrbení Atlasové, kterými v podání Randové už nejsou antičtí titáni, ale moderní kapitalisté a vůbec všichni „produktivní jedinci“, kteří trpí pod tíhou regulací a zákonů, jež na ně uvalují davy těch méně schopných loupežníků, aby si pro sebe mohli urvat něco z plodů titánské geniality, jíž sami nedisponují.

Za ruce se drží banky, zkorumpovaní diktátoři a nadnárodní korporace a vše kryje Mossfon, fungující jako gigantická pračka na peníze bez jakýchkoli skrupulí

O tom, že tyto „velikány obchodního ducha“ ve skutečnosti žádné daně a regulace netrápí, podává svědectví kniha Panama Papers. Historie odhalení celosvětového významu (2016, česky 2017), jejímiž autory jsou „bratři Obermay(i)erovi“, jak se někdy říká redaktorům německého deníku Süddeutsche Zeitung Frederiku Obermaierovi a Bastianu Obermayerovi. Českému čtenáři se tak díky nakladatelství Host dostává do rukou příběh největšího úniku informací v dějinách, čítajícího ve finále 2,6 terabytů dat, na jejichž zpracování pracovalo přes 107 mediálních organizací z osmdesáti zemí po celém světě v rámci Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ).

Atlasova vzpoura

Titáni kapitálu už se dávno vzbouřili a jejich Olympem se mezitím stala panamská firma Mossack Fonseca (zkráceně Mossfon), založená Jürgenem Mossackem (jehož otec byl Rottenführerem u jednotek SS) a Ramónem Fonsekou, úspěšným panamským spisovatelem, který byl ve své zemi významnou politickou postavou. Úloha této společnosti, která je zároveň středobodem celého leaku, je v zásadě docela prozaická: umožňovat svým klientům, aby jejich identita – jakožto skutečných vlastníků firem – zůstala utajená před zvědavými pohledy daňových úřadů, státních prokuratur nebo třeba bývalých manželek, před kterými je potřeba ukrýt skutečnou hodnotu svého majetku při rozvodových řízeních.

Využívá k tomu v podstatě nastrčených „ředitelů,“ jejichž jediným úkolem je podepisovat svým jménem potřebné dokumenty, aniž by cokoli tušili o jejich smyslu. V jazyce offshoru se takovým lidem říká „nominee director“, který se pravému vlastníkovi zaručuje, že se bude řídit jeho instrukcemi a nebude vznášet žádné nároky. Jednou z takových ředitelek byla i jakási Leticia Montoyová – postarší žena z chudší panamské vrstvy, která prokazatelně tuto funkci plnila u více než 25 tisíc firem. Právě ona představuje jediný článek celého řetězu, který z poskytování těchto služeb prakticky nic neměl. Podle vnitřních záznamů Mossfonu si tato superředitelka vydělala měsíčně asi čtyři sta amerických dolarů.

Kdo všechno jsou oni světoví Atlasové, nejspíš nikoho nepřekvapí: politické autority, vrcholoví sportovci, mafie z celého světa, banky, korporace, překupníci zbraní… Přesto jsou Panamské dokumenty v něčem překvapivé, a sice svou selektivností, když do velké míry zaměřují pozornost mimo euroatlantický okruh směrem k blízkovýchodním diktátorům, čínské nomenklatuře, Putinově kleptokracii nebo latinoamerickým politikům. Mezi „čestné“ výjimky patří někdejší předseda islandské vlády Sigmundur Gunnlaugsson, britský premiér David Cameron, maltský sociálnědemokratický premiér Joseph Muscat, španělský ministr průmyslu José Manuel Soria a především německé banky Commerzbank a Deutsche Bank, nechvalně proslulé už v souvislosti s finanční krizí roku 2008.

Mezi oním jedním procentem kreativních géniů, kteří se ve společnosti Mossack Fonseca potkávají, pak ale najdeme především argentinského prezidenta Mauricia Macriho, pákistánského předsedu vlády Naváze Šarífa, příslušníky čínské nomenklatury včetně nejvyšších pater Komunistické strany Číny, špičky venezuelské politiky nebo ekvádorského prezidenta Rafaela Correy. Možná vůbec nejvíce prostoru je pak věnováno putinovskému systému, který už ani nelze označit za korupční chobotnici, ale spíše za mafiánského krakena, jenž ve svých chapadlech drží státní firmy stejně jako banky, které čas od času věnují tučné dary (ve formě nesplácených „půjček“) lidem okolo ruského prezidenta.

Když jde novinářům o život

Z toho vyplývala i specifická rizika, kterým čelili novináři, pracující v rámci Mezinárodního konsorcia na kauzách, jež se týkaly korupce v zemi jejich původu: v Hongkongu byl Keung Kwok-jüen, zástupce šéfredaktora novin Ming Pchiao, propuštěn jen několik hodin po zveřejnění Panama Papers. Propuštěna byla i venezuelská novinářka, pracující v režimu nakloněném médiu Últimas Noticias a v Ekvádoru se Rafael Correa rozhodl na Twitteru zveřejnit jména tamějších novinářů, kteří se na výzkumu také podíleli, s cílem vytvořit na ně varovný tlak. Panamští novináři se vcelku pochopitelně báli rovnou o svůj život a lépe na tom nebyli ani jejich ruští kolegové, jejichž fotografie byly zveřejněny společně s osočením z kolaborace s proamerickou propagandou. Novaja Gazeta byla bezostyšně vydírána. A štěstí neměla ani maltská investigativní novinářka Daphne Galiziová, která byla bezmála před dvěma měsíci usmrcena výbuchem bomby v jejím autě.

Vůbec nejsmutnějším případem je ale asi africký kontinent, který je doslova drancován neviditelnou vykořisťovací mašinérií – za ruce se drží banky, zkorumpovaní diktátoři a nadnárodní korporace a vše kryje Mossfon, fungující jako gigantická pračka na peníze bez jakýchkoli skrupulí. Ačkoli je tedy Afrika neskutečně bohatá – na jejím území se nachází polovina všech světových nalezišť diamantů nebo čtvrtina světových zásob zlata –, samotní Afričané z toho nemají prakticky nic. Desítky miliard dolarů každý rok odcestují z Afriky do daňových rájů, protože kapitál (čínský či západní) raději podplatí lokální milice, politiky nebo diktátory, než aby se staral o místní rozvoj. Autoři knihy se v tomto kontextu nakonec vůbec nebojí citovat švýcarského sociologa a poradce Rady pro lidská práva OSN Jeana Zieglera, který označuje Světovou banku, Mezinárodní měnový fond a Světovou obchodní organizaci za „tři apokalyptické jezdce hladu“ a banky za „slouhy kapitalistického systému“.

Atlasovo zkrocení

Autoři nakonec sami přiznávají, že v knize nezmiňují daňové triky takových nadnárodních koncernů, jako jsou Amazon, Starbucks nebo Apple. Je tomu tak z toho důvodu, že Mossack Fonseca hraje u těchto korporací jen malou roli. Čtenář dychtivý informací o podvodech ze strany představitelů západního kapitálu a společností jako Facebook, Apple, Siemens nebo třeba McDonald’s ale nakonec nepřijde zkrátka, protože těmto subjektům se věnuje nová várka uniklých informací, které se zhruba před měsícem – opět v režii Süddeutsche Zeitung a ICIJ – dostaly na veřejnost pod názvem Paradise Papers a v nichž centrální roli už nehraje Mossfon, ale firma Appleby. Stranou tentokrát nezůstala ani Česká republika.

Jak ale vzbouřené titány kapitálu zkrotit? Autoři si na závěr knihy dovolí vcelku optimistické východisko z celé situace, když alespoň rámcově předkládají možná řešení, která údajně potřebují jen politickou vůli. Této globální šlechtě může udělat čáru přes rozpočet jenom koordinovaná globální iniciativa dotčených států, které budou vyžadovat změnu legislativy směrem k celosvětové automatické výměně informací o bankovních kontech společně s globálním transparentním podnikovým registrem. Jednoduše by tím prostě byly zakázány typy služeb, jaké poskytují Mossfon nebo Appleby. Jak toho u daných států dosáhnout? Nátlakem, sankcemi nebo obchodním bojkotem, bude-li třeba. Autoři zde citují ekonoma Gabriela Zucmana: „Žádná země nedokáže vzdorovat společné vůli Spojených států a velkých zemí Evropské unie.“ S takovým postojem se ostatně čtenář setká na vícero místech, v nichž USA a EU společně se svými tajnými službami vystupují bezmála jako hrdinové, a nikoli jako součásti zkorumpovaného systému. Jestli je takový optimismus přiléhavý, nebo ne, ukážou docela jasně následující roky.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM