Trumpův Jeruzalém


Rozhodnutí Donalda Trumpa uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele je nezodpovědné, odporuje mezinárodnímu právu a dál zvyšuje napětí v regionu.

Když před půl rokem přišel americký prezident Donald Trump s tím, že nechá přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, který má stále status mezinárodního města, zdálo se, že jeho slova jsou jen další z řady velkohubých prohlášení. Nakonec se i Donald Trump přizpůsobil a podobně jako jeho prezidentští předchůdci podepsal v červnu odklad přesunu. který Kongres schválil již v roce 1995.

EU v sobě musí najít odvahu vyžadovat plnění podmínek smluv, které jsou pro ni samotnou závazné, a dát Izraeli jasně najevo, že za porušování mezinárodního práva ponese následky.

Po půl roce, kdy se mu otázka ambasády znova dostala na stůl (jelikož podpis odkladu je třeba každý půlrok obnovovat), již velká slova doprovodily nezodpovědné činy. A tak prezident Trump 7. prosince utilitárně uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, čímž nejen že porušil mezinárodní právo, ale i popřel dosavadní politiku své země. Ve světle jednostranného potvrzení Jeruzaléma jakožto hlavního města již lze sotva věřit tvrzením, že otázka jeho postavení je nedílnou součástí mírových dohod mezi Izraelem a Palestinci a musí být řešena dohodou obou stran, jak s oblibou Spojené státy argumentovaly. Stylizace do role nezávislého prostředníka vzala za své a USA se svou koloniální zkušeností se ukázaly být pevným podporovatelem koloniálního Izraele.

Spojené město

Za této situace je otázkou, nakolik důstojné je pro hlavy státu udržovat zdání tzv. mírového procesu, který nejen známý lingvista a politický aktivista Noam Chomsky označuje za „totální frašku“. To, že Donald Trump označil budoucí americkou ambasádu v okupovaném Jeruzalémě za „velkolepou poctu míru“, nemůže být pro opravdový mír více degradující. Přitom otázka, zda bude ambasáda v západní či východní části města, je jen málo podstatná. Izrael nezná pro Jeruzalém žádnou „demarkační linii z roku 1967“, jak se nám snaží sugerovat české ministerstvo zahraničí, které rychle přispěchalo s prohlášením, že právě v rámci této linie „prakticky uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele“. Izrael v roce 1980 vydal zákon, kterým anektoval Východní Jeruzalém a prohlásil celé město za „věčné a nedělitelné hlavní město Izraele“. Přesune-li tak Trump ambasádu do Jeruzaléma, bude příští americký ambasador předávat své pověření v místě, na které nemá hostitelská země dle mezinárodního práva jednoznačný vlastnický nárok. Prezident USA tak legitimizuje nejen anexi Východního Jeruzaléma, ale také, jak již avizovali palestinští představitelé, s jistotou pohřbí doposud podporované dvoustátní řešení spojené právě s otázkou Jeruzaléma coby hlavního města jak Izraele, tak i budoucího palestinského státu.

Jednostranné rozhodnutí uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele nepochybně zvýší napětí v již tak neklidné oblasti. Je urážkou nejen Palestinců, ale i arabského a muslimského světa jako celku, mnohých křesťanů i mnohých židů. A nic na tom nemění ani názor odcházejícího českého ministra kultury Daniela Hermana, který tvrdí, že takto je psáno v Bibli. Tato vyprázdněná prohlášení mohou rezonovat možná u evangelikálních Trumpových voličů, očekávajících druhý příchod Ježíše Krista, a mohla by klidně vzejít z extremistického proudu izraelské politiky, samotnému řešení problému okupace však úspěšně brání a v seriózní debatě nemají místo.

Rozdělená realita

Trumpovo prohlášení narazilo na odpor jak Palestinců, tak i židů či liberálních sionistů samotných. Těžko očekávat, jaké akce do budoucna ještě vyvolá. I když prezident oznámil, že přemístění ambasády bude dlouholetá záležitost, a odklad znovu podepsal, již tak špatná prestiž USA na Blízkém východě dostala jeho prohlášením další šrámy. Zvýšení napětí a zhoršení bezpečnostní situace lze tak napříště spojit i s tímto morálně špatným a politicky nezodpovědným rozhodnutím. Uznání za stavu nepřetržité okupace tak normalizuje situaci, za v níž jsou místní Palestinci segregováni a diskriminováni v přístupu k půdě, bydlení, zdravotnictví i vzdělávacímu systému.

Navzdory snahám o teritoriální jednotu je dnešní Jeruzalém vnitřně rozděleným městem. Místním Palestincům jsou bourány domy, zatímco nelegálním osadníkům Východního Jeruzaléma jsou stavěny celé osady. Ve snaze o demografickou převahu tak bylo z Jeruzaléma od roku 1948 doposud vytlačeno na 180 tisíc jeho původních palestinských obyvatel, přičemž toto vyhánění pokračuje i nadále. S uznáním Jeruzaléma za hlavní město okupační moci lze očekávat, že se situace pro Palestince ještě zhorší. A to minimálně v tom, že se město stane méně přístupným pro Palestince ze Západního břehu.

Lze však předvídat, že vina za zvýšené napětí bude opět svalena na Palestince. Jen den před Trumpovým prohlášením byla republikánským Kongresem schválena legislativní úprava, která má snížit palestinské autonomii již tak symbolickou finanční pomoc, pokud ji bude i nadále využívat k podpoře rodin Izraelem vězněných Palestinců. Údajný terorismus jednotlivců bránících se okupaci je pranýřován, zatímco státní terorismus okupační moci je bohatě subvencován.

Odpovědnost Evropy

Nechtějí-li se hlavně evropské politické špičky nechat strhnout do izolace přičinlivě hloubené prezidentem Trumpem, který po pařížských dohodách o klimatu dokázal vážně nabourat i naději dvoustátního řešení takzvaného izraelsko-palestinského konfliktu, měly by se reálně zabývat příčinami problému a hledat řešení, která jsou schůdná a v jejich moci. Jak nedávno evropským představitelům připomněl Evropský koordinační výbor organizací a iniciativ pro otázku Palestiny (ECCP), snaha o dosažení dvoustátního řešení za situace, kdy Izrael nedbá svých závazků k mezinárodnímu právu, je ztrátou času. Evropská unie by měla pozastavit Asociační dohodu mezi EU a Izraelem, podmíněnou dodržováním lidských práv, přijmout zákaz na dovoz zboží vyráběné v nelegálních izraelských osadách Západního břehu a Východního Jeruzaléma a zastavit financování projektů, do kterých jsou zapojeny firmy a organizace z nelegálních osad.

EU v sobě musí najít odvahu vyžadovat plnění podmínek smluv, které jsou pro ni samotnou závazné, a dát Izraeli jasně najevo, že za porušování mezinárodního práva ponese následky. Možná neuspěje a bude nucena svůj vztah k Izraeli přehodnotit, bude to však pořád čestnější než nekonečné, leč plané přemítání o míru, který v podmínkách okupace nemůže nikdy nastat.

Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.

 

A2LARM