Často sebou ještě trochu trhneme, když se obchodní domy honosí titulem galerie a kanceláře jsou prezentovány jako ateliéry nebo studia. Nadešel čas přestat se tomu divit a projevit trochu respektu.
Z Akademie výtvarných umění na kopečku Letná steklo umění tažené zákonem gentrifikace až dolů k Vltavě do pražských Holešovic, kde nedávno otevřeli nový kancelářský a obchodní komplex ArtGen. „Umělecké pojetí kanceláří ArtGen Vás zaujme na první pohled,“ dozvídáme se na jejich webu. „Prostory ArtGenu jsou oživovány výstavami či netradičními prezentacemi současných českých a světových umělců. Nádvoří mezi budovou Art a Gen je živý veřejný prostor, kterým rádi projdete, kde se posadíte na kávu, poslechnete báseň a prohlédnete si venkovní sochařskou expozici.“ Nechtěl bych zde tvrdit, že nejde o umění, nebo že je „nízké“, právě naopak – je to přesně to umění, jaké si zasloužíme.
Korporát jako dílo
Vizionář korporátní plastiky David Černý je jako vždy o krok dál a díky němu můžeme nakouknout pod pokličku současného umění a už dnes ochutnat, jak bude chutnat zítra. Založil si vlastní architektonické studio. Nestačí mu už vytvářet plastiky do předzahrádek korporátu, chce vytvářet kapitalistický gesamtkunstwerk – korporát o sobě jako jedno totální umělecké dílo. Před patnácti lety vytvořil Černý plastiku, které divák vkládal hlavu do análu. V současnosti pokročil a vytváří samotné kancelářské budovy pro lidi, kteří jsou v prdeli celou pracovní dobu. Z těchto budov přes pracovní vytížení ale hlavu moc nevystrčí.
I náš nový premiér je mecenáš současného umění určeného pro širokou veřejnost. Ještě před vstupem do politiky chtěl potěšit maminky s dětmi z okolí sídla Agrofertu v Praze dětským hřištěm a klikujícím autobusem od Černého. Věčný rebel Černý sice podporuje punkáče Karla a nesnáší konfidenta StB Babiše, ale protože je autobus za devět milionů korun ve vlastnictví Agrofertu, a ne Andreje, tak zůstává vnitřní integrita umělce bez jediného šrámu. „Nikdy jsem s ním nespolupracoval, jen prostě nějaké firmě zaplatil nějakou věc,“ komentuje to dnes Černý pro časopis Týden.
Současné korporátní umění pozdního kapitalistického realismu nás učí, jak zatočit s nežádoucí kognitivní disonancí, stavem, kdy naše přání a představy o sobě neodpovídají tomu, co ve skutečnosti děláme. Jedinec ve svém vnitřním životě směřuje k určité konzistenci a jeho názory, víra a přesvědčení by měly být v souladu s tím, co dělá. Avšak v běžném životě přicházejí situace, kdy nitro člověka s vnější realitou konzistentní není.
Jednota umění a peněz
Umění kapitalistického realismu je balzám na tyto rozpory, hojivá mast na strie selektivního ekonomického růstu. Černý roztáčí gigantický portrét plachého sympatizanta levice Franze Kafky za obchoďákem Qvadrium, zatímco druhou rukou častuje fakáčem všechny levičáky. Pohrdá Babišem, ale bez problémů obchoduje s „firmou, která zaplatila“. Vraťme se ale do ArtGenu, o kterém oficiální webový portál města Prahy tvrdí, že jde o novou dominantu Holešovic.
Projekt ArtGen Office Gallery je podle magistrátu zcela nový, propracovaný koncept spojení obchodu a umění v atraktivní, rychle rostoucí a umělecky živé pražské čtvrti. Cíle projektu pak vidí ve vytvoření ideálního místa pro státní i samosprávné úřady, zdravotnická či kulturní zařízení. Když se pět let po vydání této magistrátní zprávy půjdeme do ArtGenu přesvědčit, jak se tomuto spojení daří (na jedinou veřejnosti přístupnou výstavu v její lobby a předzahrádce), musíme s magistrátem jenom souhlasit. Od května 2017 je zde totiž k vidění výstava s názvem Artmoney. Propojení obchodu a umění se zde naplňuje zcela prokazatelně a naprosto doslovně. Zaměstnanci na cigárpauze a široká konzumní společnost klopýtající z Mall.cz a přilehlé Alza.cz se mohou zastavit se svým balíčkem a kontemplovat nad vytištěnými bankovkami zasazenými do předzahrádky.
Některá umělecká díla už nelze překonat. Lze na ně jen v úžasu hledět a znovu si ověřit, jak právě síla umění dokáže skrze pouhou materii ve zkratce geniálně vystihnout ducha doby.
Polský teoretik umění Jerzy Ludwinski napsal v roce 1970 v eseji Umění v postumělecké epoše. „Je vysoce pravděpodobné, že dnes vůbec nepracujeme s uměním. Jednoduše jsme přehlédli moment, kdy se proměnilo v něco zcela jiného, něco, co uniklo našim schopnostem to pojmenovat. Bez veškerých pochybností to, s čím dnes pracujeme, má větší potenciál.“ Nechme jako umělci umění našim schopnějším kolegům z reklamek a architektonických studií, přiznejme obchodním domům nárok na to, nazývat se galerie, a pojďme dělat „něco“, co má větší kritický potenciál.
Autor je umělec a pedagog na FaVU VUT.